Moje tajemství - Články

9. Nic se nestalo

Fri, 04 May 2012 00:39:01 +0200

Nic se nestalo

Severus Snape byl nepochybně jedním z největších ignorantů na planetě.
Alespoň podle Harryho názoru a Harry byl vždy přesvědčený o svých pravdách. Jak jinak by si tedy mohl vysvětlit, že zatím co on sám několik dní a nocí přemýšlel nad onou osudnou nedělí, Snape neprojevil jakýkoliv zájem o proběhlou událost?
"Myslím si, že to moc řešíš," řekla Lenka a sledovala pochodujícího Harryho, který věnoval pramálo pozornosti svým přátelům.
"Já to moc řeším a on to neřeší vůbec!" vyprskl Harry a složil ruce přes hrudník.
"Co sis nadrobil, kámo, to máš," reagoval na uražený Harryho postoj Ron, který seděl na koberci s Nevillem hrajícím si s Teddym - s tím Teddym, který vypadal jako směska čtyř lidí.
"Že to říkáš zrovna ty, Rone," zavrčel černovlásek a znaveně se usadil do křesla.
"Já to prostě jen nechápu. O tom, že bychom měli být intimní, jsme v zásadě nemluvili. Nedomluvili jsme si nic na nedělní oběd, ale ten polibek jsem chápal. Přece jen chceme všechny přesvědčit, že se bereme z lásky, ale.. Ale to, co ukázal v kuchyni-..," vrtěl hlavou Harry a nakonec se podrápal na hlavě.
"No jak to mám chápat?" obrátil se na Lenku nakonec.
"Jak to chápeš teď?" zeptala se ona.
"Nijak. To je to. Nevím, co si o tom myslet! Prostě mě políbil. O samotě! Jen tak," zamručel Harry.
"A tobě vadí, že tě políbil a nebo že od té doby jste se viděli celkem třikrát a ani slůvkem se o tom incidentu nezmínil?" vložil se do hovoru Neville, který doteď udržoval odstup.
"Ano. Ne! Já nevím. Snape není zrovna dvakrát líbací typ...."
"A to víš jak?" porýpl si Ron. "Třeba je pod tou slupkou z ledu vášnivá povaha. Třeba je v posteli jak ďas."
Harry se suše zadíval na zrzka, který klečel na koberci, pěst na srdci a v očích vzdálený pohled.
"Nějaké skryté chutě, Ronalde, a nebo tě už Hermiona zpracovala, či snad znudila?"
"Nebuď nechutný, Harry," zavrčel Ron, ale stejně mu tváře poseté pihami zrudly.
"Ron má ale pravdu, Harry. Nevíš jaký Snape je. Netušíš jaký je uvnitř. Víš jen málo z jeho pravé povahy. Třeba je skutečně vášnivý člověk," přitakal Neville zamyšleně. "Nějaká vášeň v něm být musí, když i po letech z památky k tvé matce..."
"Tím jsi mi teď moc nepomohl, Neve," zabrzdil jej Harry.
"Promiň," zčervenal pro změnu Neville.
"Proč se ho prostě nezeptáš?"
"Já bych se i zeptal, Lenko. Jenže Snape na mě hodí ten svůj znuděný pohled a já mám pak pocit, že vidím víc, než v tom skutečně je a že se před Snapem prostě ztrapňuju."
"Možná to děláš..."
"Rone!"
"Chtěl jsi náš názor, dáváme ti ho. Snape tě políbil a dál to neřeší, tak to taky neřeš. Patrně o nic nešlo," krčil rameny bezradně zrzek a posílal přitom míček Teddymu, který se vesele smál.
"Mluvil něco o magii...," připomněl Harry důležitě.
Magie. Magie může vše, magie je všude a ve všem. Harry nesnášel, když něco týkajícího se magie nechápal.
"Zeptej se na to Hermiony," nabídl řešení Ron.
"A ta se mě zeptá, proč jsem po tom nepátral dřív a že to není jistě poprvé, co jsem se se Snapem líbal, když jsme snoubenci. To bych jí samozřejmě musel říct pravdu, dostal bych přednášku a pak by se na mě vyčítavě dívala dalších několik týdnů. Ne, díky."
"Dřív nebo později se to dozví," podotkl Neville.
"Pokud má být po mém, tak později," zahučel Harry.
Ron se jen zašklebil a Nev protočil oči.
"Stejně bys jí to mohl nadhodit."
"Hermiona má dost své práce. Musela by dělat výzkum a znáš Hermionu! Snape ví, o co jde, proč by mi to neřekl sám?"
"Protože jsi se jej ještě nezeptal?" zvedla obočí Lenka.
"A to je, o čem mluvím! Jak se mám na něco zeptat, když on se tváří, že se nic nestalo? Něco mi uniká...," dumal Harry a rukou si zajížděl do vlasů a více je cuchal.
"Dneska jdeš přece do Bradavic. Pokud vím, přesouváte se Snapem část jeho věcí sem," připomněl Ron a ohrnul nos. Grimmauldovo náměstí již nebude takové jako dřív.
"Část? Pokud vím, Snape se rozhodl přesunout celou svoji laboratoř. A dle častých nocí, strávených s jeho přísadami v kabinetě, hádám, že těch serepetiček není na jednu krabici," uchechtl se Harry.
"Snape tě nechá sáhnout na svoje nádobíčko?" pozvedl Ron obočí.
Harry se zaculil.
"A nejen na to," spiklenecky mrkl.
"Nekecej, Harry, to je mílové posunutí ve vašem vztahu. Kam se hrabe polibek," rozřehtal se nejmladší muž rodu Weasleyů a za chvíli jej následoval i Neville s Harrym.
Jen Luna, jako pravá dáma, se cudně uculila: "Muži."
"Ale teď vážně. Co mám dělat?"
"No já nevím, Harry. Snape byl vždycky dost tajnůstkářský. Třeba ti to neřekne, ani když se zeptáš a nebo za to bude něco chtít."
"To je... možný," přitakal Harry s pohledem upřeným na Rona.
"Otázka je, zda budeš chtít dát něco na oplátku v případě, že bude za svoji odpověď něco požadovat," dodal Neville.
"A jak mnoho bys byl ochotný obětovat za tuhle konkrétní informaci," řekla Luna jako dodatkem k větě svého snoubence, který se na ni široce usmál.
"Máte pravdu. Naprostou. Však kdo tvrdí, že Snape vůbec něco ví. Třeba se jen tváří, že něco ví," přikyvoval hlavou Harry, než po chvíli ticha pokračoval. "Nechám to plavat. Byl to jen polibek. Patrně nás ještě nějaký čeká. Možná to skutečně byla jen statická elektřina, možná magie. Pokud to byla magie, bude se to nějak vyvíjet. Snape může a nemusí něco vědět. Pokud ví, že to něco znamenalo, nechá si to pro sebe jako výhodu. V případě, že bych se zeptal a on byl ochotný odpovědět, bude mít odpověď na moji otázku i nějakou cenu a já nehodlám riskovat více, než je nutné. Jestli Snape něco ví, je to informace zjistitelná, že?"
"Ano. U Hermiony..."
"Ronalde!"
"Víš, že nesnáším, když mi tak říkáš, Harry. Také ti neříkám Harrisone."
"To bude tím, že se tak nejmenuji," podotkl černovlasý k zrzavému.
"Platný bod," zašklebil se Neville.
"Ale kdyby jsi to řekl Hermioně..."
"Jakože jí to neřeknu," zamručel dostatečně nahlas Harry.
"..tak by ti jistě pomohla a...."
"Neskutečně horlivě a s plným nasazením."
"... a věděl bys, o co jde a přestalo by tě to trápit," zakončil Ron, jako kdyby si nevšímal přerušování.
"Díky za radu, Rone, ale pokud možno bez Hermiony. Není snad jediná, kdo dokáže udělat nějaký výzkum, ne? Taky to umím..."
Tři páry očí a troje zvednuté obočí.
"Umím! Kdo myslíte, že našel závazné prsteny?" zdůraznil Harry.
"Krátura?" nadhodila Lenka.
"Dobře, pomohl mi, ale já si tu knihu přečetl," založil trucovitě Harry ruce.
"Tobě není pomoci, kámo. Buď si to zjisti sám a zkoumej co potřebuješ a nebo se na to vykašli," uzavřel Ron a vstal. "No nic, mířím domů. Mamka dneska pekla koláčky a já doufám, že jich pár zbylo i pro mě."
"Určitě je tam celý plech," ušklíbl se Harry, ale s dobráckým úsměvem přistoupil k Ronovi čekajícímu u krbu.
"Pak dej vědět co a jak a pozdravuj Snapea," mrkl zrzek a už byl pryč.
"Ale víš, že má Ron pravdu, že ano."
Harry se otočil, aby se setkal s modrýma očima Lenky, která se skříženýma nohama seděla v křesle a podivně zahloubaně zírala kamsi nad Harryho rameno.
"Vím to."
"A došel jsi k nějakému závěru?" zajímal se Neville.
"Udělám vlastní výzkum. Pokud to zaujalo Snapea, bude to nepochybně něco, co stojí za to zjistit na vlastní pěst," přikývl hlavou Harry rozhodně. "Každopádně to není nijak urgentní."
Lenka přikývla. Harry stejně ještě několikrát změní názor.
"Sakra! Chtěl jsem se Rona zeptat co Ginny...," zamručel Harry znaveně.
"Coby. Slyšel jsem od George, že než se uklidnila, zničila celé patro Doupěte a křičela na paní a pana Weasleyovi o tom, že jsou zrádci a nechce s nimi mít nic společného," odpověděl Nev.
"Cože?" zarazil se Harry. "Jak to že nic nevím?"
"Molly zakázala všem svým synům, aby cokoliv dále šířili. Prý by ti to kazilo zbytečně náladu. Ale George zmínil i něco jiného a nejsem si jistý, jestli se to dá brát vážně..."
"Co...," zašeptal tiše Harry.
Netušil, že ta nepříjemnost u oběda zanechá takové následky.
"Zaslechl jsem pár studentů ve škole, kteří tvrdí, že se Ginny vzdala svého jména...," stejně tiše a ještě vážněji odpověděl Neville a Lenka vedle něj přikývla.
Ostatně, stále se s Ginny přátelila, i když nebyly nejlepšími kamarádkami.
"Ona se vzdala jména... Ale co Arthur a Molly.. Co ostatní! Ron mi nic neřekl!" poposkočil Harry roztržitě.
"Je to věc rodiny, Harry. Pokud Molly s Arthurem nechtějí, aby oficiálně vyšlo něco takového na veřejnost, tak se to nestane. Nebo alespoň dokud to nepotvrdí a nevzdají se jí i oni..."
"To jsem nevěděl. Nechtěl jsem, aby...," brblal Harry a už se chystal zmizet krbem do Doupěte.
"Brzdi, Harry. Až si svoje problémy s Ginny vyřeší, budeš jistě informovaný mezi prvními. Nech to zatím tak, jak to je," zarazila jej Lenka. "Kdyby si mysleli, že je to tvá chyba, Ron by ti to řekl."
"Ale co mám teď dělat?"
"Teď půjdeš do Bradavic za Snapem. Jak bylo domluveno," doporučila blondýna a ukázala ke krbu.
"Ale.. Ale..."
"Žádné ale!" zavelel Neville a Harry neochotně poslechl.
Stejně se za Molly a Arthurem zastaví večer nebo zítra ráno a ověří si u nich situaci s Ginny. Ano, přesně tohle udělá.

Harryho nepřekvapilo, že našel Snapea v lektvarové třídě v zadní části u skříně s přísadami. Jako vždy měl muž na sobě černý hábit a nezdálo se, že by mu byl nějak nepříjemný. Zato Harry byl zpocený a cítil kapky potu stékající po zádech a bocích od podpaží. Nebylo běžné, aby bylo parno i ve sklepeních, přestože si Harry již po několikáté všiml orosených kamenných stěn v jiných částech hradu. Tentokrát za dusno v podzemních chodnách nemohlo počasí, ale pravidelné pálení vonných silic čistící a neutralizující lektvarové výpary usazené v okolních kamenech a dřevěných plochách v lektvarové učebně.
"Budete tam stát dlouho a jen tak civět, Pottere, nebo se pohnete a pomůžete mi přesunout - bez magie - tyto přísady do krabice?"
"Má to být prosba o pomoc? Nejsem si jistý, neslyšel jsem kouzelné slovíčko prosím," zajímal se Harry.
Snape na něj přes rameno vrhl výhružný pohled.
"Jen jsem se ptal," zamručel Harry, ale poslušně se došoural až k tmavému kumbálku a popadl dvě objemnější lahve plné očí a pařátků.
"Nikdy se vám to nezdálo nechutné?" zajímal se Harry, při pohledu na malá očka.
"Nechutné mi přijde plýtvání zásobami a ne jejich vzhled," kupodivu reagoval Snape. "Ty oči dejte do té černé krabice, pařátky do té tmavě zelené."
"Proč zrovna lektvary? Proč ne třeba přeměňování nebo, já nevím, bylinkářství," snažil se Snapea poznat Harry blíže.
"Každý se věnuje tomu, k čemu má nadání. V naší rodině to jsou lektvary. Ve vaší famfrpál. Zatím co vy jste se jako student proháněl na koštěti, já..."
"..já se učil připravit věhlas, stáčet slávu a uložit do flakonů smrt?" doplnil Harry s úsměvem.
"Ano," reagoval Snape a překvapení, které se mu mihlo v očích, bylo hned nahrazeno ledovou maskou nezájmu.
"Takže vás k vaření lektvarů vedla matka?"
"Ano. Byla velmi nadaná lektvaristka. Bohužel v době její existence nebylo dovoleno ženám skládat mistrovství z mnoha oborů magie a tak zůstala pouze nadanou žačkou, nikoliv však učednicí a mistryní. Je to škoda," povzdechl si Severus a několik dalších složek bylo přidáno do krabice a odškrtnuto ze seznamu.
"To je mi líto. Jistě by byla nejlepší."
"Byla by jediná. V historii není zmíněna žádná žena vařící lektvary, ani není žádná zmíněna u nějakého výzkumu. Sice se traduje, že Will Křídlo byla ve skutečnosti Wilhelmína Peruťová, která pod pseudonymem vytvořila nespočet lektvarů, ale stále to je nepotvrzené."
"Vy jste rád, že nyní ženy mohou skládat mistrovství z čeho chtějí?" zajímal se Harry.
Snape se zarazil. "Ano. Vlastně ano. Tím se rozšiřují obzory. Ostatně, za tu dobu, kdy zákon neumožňoval emancipaci žen, jsme museli přijít o desítky, stovky, ne-li tisíce lektvarů a výzkumů."
Harry přitakal. To bylo jistě pravdivé.
"Kdo vůbec vydal takový zákon, že ženy nesmí... To musel být nějaký muž," zachmuřil se Harry.
O této části historie kouzelnického světa nic nevěděl. Nikdy se ani z doslechu k němu něco podobného nedostalo.
"Vlastně to byla žena. Kdo ví, z jakého důvodu nechala prosadit ve Starostolci tento zákon, každopádně patřila ke starým vymřelých čistokrevným rodinám a tak pro ni nebyl problém prosadit..."
"Ona byla ve starostolci? Ale to se musí přeci vylučovat! Žena může být ve Starostolci a nemůže mít přitom mistrovství? To je nesmysl!" nevěřícně zvolal Harry.
"Ano. Ale ne všechno v magickém světě dává smysl."
Harry jen kroutil hlavou. Kouzelníci a jejich mentalita jej nikdy nepřestanou udivovat.
"Kdo ten zákaz zrušil?"
"Není to tak známé jako kdysi, ale Albus Brumbál," ušklíbl se Severus překvapení zračícímu se ve tváři Pottera.
"Jak to?"
"Všiml si talentu své žačky a chtěl, aby byla mistryní..," pozvedl koutky úst lektvarista.
"A kdo.. Ne! Minerva McGonagallová?!" zasmál se Harry nevěřícně.
Snape jen přikývl.
"Ještě mi řekněte, že Minerva je první žena, která mistrovství složila."
Snape opět přikývl. Jiskřičky v očích jen žhnuly.
"No tě pic," zachechtal se Harry nevěřícně a se zakroucením hlavy se vrátil ke třídění přísad.
Možná proto mu unikl o něco málo delší pohled Snapea.
O dvě hodiny později se Harry narovnal a založil ruce na spodní části zad, aby se pořádně protáhl. Většina složek byla bezpečně přesunuta do krabic a tašek. Teď byla řada na flakonech, lahvičkách a dózičkách na mastičky, kotlících a měchačkách, několika druhů vah a také kahanů.
"Proč to přesouváme všechno? Nejsou to snad školní pomůcky?" zeptal se Harry tupě.
"Vlastně ne. Jak víte, každý rok si kupuje každý student svoje vlastní přísady, kotlík a další nezbytné věci. Co zničí, je nahrazeno majetkem školy. Školní rada dotuje pouze málo z toho, co tu studenti zničí."
Snape mluvil tlumeně, jako kdyby byl zvyklý na podobné otázky, i když Harry věděl lépe.
"Takže, když Neville vyhodil do vzduchu kotlík..."
"Řekněme, že když pan Longbottom vyhodil svůj třetí kotlík, skončila jej zásobovat školní rada a začal jsem já," vysvětlil lektvarista beze zájmu.
"Proto jste se tak rozčiloval? Ony všechny kotle, přísady, váhy a kahany šly z vaší kapsy?"
"Ano."
"Kdybychom to věděli..."
"Tak byste s tím nic stejně neudělali. Nenechte se vysmát, Pottere. Naštěstí mám za ty roky v Bradavicích nastřádáno značné množství kotlíků a dalších nezbytných pomůcek. Skutečný problém činí přísady. Během roku jsou některé byliny špatně dostupné a když je kupuji během období, kdy rostou, bývají drahé."
Harry chápavě přikývl. Netušil, že se s takovými problémy profesor potýká. Kdyby ano, snad by byl chápavější - k náladám svého snoubence, ale také i k přísadám, které často ničím svojí lhostejností.
"Omlouvám se."
"Nemusíte, Pottere. Lidé jako Longbottom jsou naštěstí rarity," zašklebil se Snape. "A ti ostatní mají dost soudnosti napsat o nové přísady rodičům. Pokud jsou z kouzelnického světa, samozřejmě."
Harry přitakal. Samozřejmě to věděl. Malfoy kolikrát ukazoval zbrusu nové váhy či přísady z nejvzdálenějších koutů světa. Přesto nikdy neměl tušení, že je škola tak špatně zásobována. Ostatně, nyní bylo ve škole více studentů dvojí krve a mudlo-rozených, a ne kdekdo měl na nové věci každý druhý týden - jako Weasleylovi.
"Pošlu sovu Pastorkovi...," začal Harry.
"Netřeba. Ve svých mladších letech jsem to zkoušel několikrát."
"Ale já jsem Harry Potter, Snape. Budoucí manžel jednoho z největších lektvaristů své doby. To by v tom bylo hippogryfí vejce, abych se nepokusil alespoň o menší navýšení dotace," zatvrdil se Harry.
"Pottere, ty namyšlený spratku, já ti..."
"Dost. Nemůžete ze svého platu zásobovat na čtyřista studentů kotlíky a přísadami! Měli by vám to dokonce zpětně vrátit!"
Snape se zhluboka nadechl a Harry tušil, že starší muž musí v hlavě počítat minimálně do deseti, aby se uklidnil. Rozšířené nozdry připomínaly rozzuřeného býka.
"Odneseme ty věci? Ještě je tu hodně práce a tyto krabice zde překáží," změnil téma Snape a Harry pouze přikývl.
Hned jak se věci přesunou do jeho domu, vydá se na ministerstvo.
Cesta z učebny do soukromých komnat Snapea nečekaně rychle skončila. Snape celou dobu mlčel a nesl tři plné krabice v náručí. Na otázku, proč nepoužijí levitační kouzlo, se Snape zatvářil velmi trpělivě, což v Harrym vzbudilo dojem, že je idiot.
"Jo, já vím, žádná kouzla," zamručel si sám pro sebe a popadl několik krabic.
U sebe v obývacím pokoji aktivoval Snape svůj krb vhozením prášku letaxu.
"Ale tohle je magický způsob dopravy, neovlivní to vlastnosti přísad?"
"Ne, pouze přímá kouzla, Pottere. Letax působí na kouzelníka, který se pohybuje krbem, nikoliv však na věci, které jsou s ním," vysvětlil Snape.
"Aha, chytré."
Vzplanutí zelených plamenů, rychlé vyřknutí adresy a Snape byl pryč.
"A říct, jdu první, je asi pro Snapea přežitek," zamručel si Harry, ale rychle lektvaristu následoval.
V salonu na Grimmauldově náměstí jej přivítal nevšední obrázek, který si Harry ještě minimálně jednou přehraje v Brumbálově myslánce. Snape stál pár kroků od krbu, náruč plnou krabic a kolem kolen omotaného Teddyho, jehož vlasy předváděly duhovou podívanou.
"Táto!" smál se chlapeček a lehce špičatou bradou se opíral o kolena svého náhradního otce.
Ještě lepší pohled však byl na samotného Snapea, který vyjeveně zíral na chlapečka pod sebou.
"Měsíčku, nech Severuse alespoň položit věci, které drží," pobídl chlapce Harry, než se zaměřil na Snapea. "Děje se něco?"
"Netušil jsem, že ten lektvar bude mít takový, eh, účinek," připustil Snape neochotně.
"Ano. Jje dokonalou směskou všech čtyř svých rodičů. Po Tonksové má stále schopnost metamorfomága, po Remusovi zvýšené smysly a po nás dvou vzhled," usmál se Harry rozpačitě.
Vlastně bylo celkem příjemné vidět, že lektvar na Teddyho působil jak má. Po jeho podání byl Ted druhý den ráno lehce unavený a tak se po snídani a tradičním vyvenčení na záchodě, zase odbatolil do své postýlky. Při tom Harrymu došlo, že jeho vzhled - černé hladké vlasy a mechové zelené oči - jsou výsledkem lektvaru a ne Teddyho schopnosti.
Tehdy si Harry synka prohlídl ještě důkladněji.
Špičatá brada, lehce bledá kůže, dlouhé štíhlé prsty a samozřejmě vlasy - to vše nepochybně získal od svého adoptivního otce, Severuse Snapea.
Barvu očí, nos, tvar úst, lícní kosti a malý vzrůst - to mu do vínku přispěl pro změnu Harry.
Bylo příjemné vidět něco ze sebe v dítěti, které tak miloval. A bylo ještě lepší vidět fascinovaného Snapea, který z chlapce nyní nemohl spustit oči.
"Měl bych pak navštívit Gringottovy," zamumlal Snape z ničeho nic a Harry se na něj nechápavě zadíval.
"Proč?"
"Musím Teda zapsat jako svého dědice ještě před sňatkem."
"Ach tak, to mám zařízeno. Chcete ještě přemístit zbytek těch krabic nebo to postačí zítra dopoledne?" jakoby nic zjišťoval Harry.
Snape okamžitě zbystřil: "Máte snad něco v plánu, Pottere?"
"Ano, ještě bych si potřeboval odskočit, pokud by to příliš nevadilo. Tady Lenka," ukázal na postavu v křesle, která byla neviděna a neslyšena celou dobu jejich přítomnosti, "se o Teddyho postará, ale byl bych rád, aby jste navázali nějaké vztahy než se vezmeme."
"V pořádku. Flakony a sklo počká. Klidně je odešlu skrze sovu později večer. Nejdůležitější byly přísady. Ostatně, ještě bych si je rád vybalil."
"Výtečně. Cestu do laboratoře znáte. A já odcházím."
S tím se Harry otočil zpět ke krbu. Postranním pohledem se ještě ujistil, že jsou krabice bezpečně uloženy dále od krbu, aby je oheň náhodou nezachvátil a hned z truhličky na římse sebral hrst prachu.
"Ministerstvo kouzel, hala!" vykřikl a ještě než zmizel, zaslechl zavrčení, které jisto jistě patřilo Snapeovi, kterému muselo dojít, proč míří zrovna na Ministerstvo.
Harry vypadl v síni plné stále planoucích krbů a jen tak tak, že nenarazil do spěchajících kouzelníků a čarodějek s logem ministerstva na plášti.
"Dobrý den, pane Pottere," zdravil jeden za druhým a vysílali k němu zdvořilé až fanatické úsměvy.
Harry jen přikyvoval, snahu odpovědět na každý pozdrav vzdal již dávno. Úředník zaznamenávající každou hůlku již nadšeně poposkakoval na svém místě, když se k němu rychlostí blesku doneslo, že je zde Harry Potter.
Bez větších cavyků mu Harry do rukou strčil svoji hůlku a vyčkával.
"Dobrý den, pane Pottere. Jedenáct a půl palce, fénixovo pero, cesmína. Děkuji a přeji příjemný pobyt na ministerstvu kouzel," nezdržoval jej úředník, což Harry ocenil a rychle mizel k prvnímu patru, kde měl kancelář ministr.
Pastorek jisto jistě bude ve své kanceláři.
"Jméno a důvod návštěvy," zarazil jej nepříjemný hlas zdejší sekretářky.
"Harry Potter, osobní návštěva," ušklíbl se Harry a sledoval, jak čarodějnice zbledla, pohlédla na něj skrze brýle a posléze zuřivě zčervenala.
"Promiňte, pane Pottere, netušila.."
"V pořádku. Ohlaste mě," přerušil ji Harry a vložil do svého hlasu lehké naléhání a netrpělivost.

A/N: Kratší o pár slovíček. Doufám že se vám líbí, je to jen takové kecací. Snad bude příští kapitola lepší, moc se nikam zatím nedostáváme. Psaní jde pomalu - stále mám zkoušky. Díky za pochopení.

1. Hippocampus

Mon, 23 Apr 2012 17:02:16 +0200

Název: Hippocampus

Napsaly: Basi a Mell

Páry: HP/SS

Stav: dokončeno

Beta: zatím ne

Varování: AU, slash 18+ (MxM), m-preg (v jistém smyslu)

Shrnutí: I zvěromágové si musí dát pozor na svoje počiny. V opačném případě je čeká nemile milé překvapení.

Poznámka: Povídka vznikla ve spolupráci s Mell (http://yaoi-poviedky.blog.cz). Není poslední.

Voda Harryho vždy fascinovala. Možná proto bylo Černé jezero prvním místem, kam zamířil po závěrečné bitvě. Mělo jej napadnout, že jeho touha být v blízkosti vody není jen tak.

Vznášel se. Voda jím pohupovala ze strany na stranu a nebýt okolních řas a úponků rostlinek, pravděpodobně by jej proud vody odnesl hlouběji a hlouběji do temných hlubin tam pod ním.

Byl tu klid a překvapivě čirá voda. Aby také ne. Nacházel se jen několik metrů od břehu, tam, kde bylo dno kamenité a skýtalo spousty úkrytů pro malé vodní tvory. Harry v dálce uviděl ďasovce.

Šplouchání vody, jemné pleskání vlnek o kameny a sem tam proplutí malé, ale i větší ryby, Harryho uklidňovalo. Myšlenkami se vzdálil neznámo kam a procitl až ve chvíli, kdy se o jeho bok otřelo lehce studené, ale hladké tělo. Úlekem se pustil řasy a proud by jej odnesl neznámo kam, kdyby jej ten neznámý nezachytil svým zakrouceným ocasem.

Harry se zadíval na tmavě šedé, téměř černé tělo. Jeho černo-zelené oči se setkaly s těmi bezedně tmavými. Harry se přitáhl a jeho křehké kosti se střetly se svým zachráncem. Ten se nehýbal i přes to, že se samotným Harrym pohupoval a lomcoval pohyb vody. A pak, z čista jasna, změnil svoji barvu na jasně žlutou s oranžovými a zelenými pruhy, než se rozvlnil a začal se kolem Harryho obtáčet a ukazovat ze všech stran. Dvoření započalo.

Harryho probralo jasné světlo. Nechápal proč, ale ocitl se na ošetřovně s Poppy Pomfreyovou a Severusem Snapem vznášejícími se nad jeho obličejem.

"Jéé!" vyjekl Harry, než se prudce posadil, jen tak tak minul svojí hlavou Snapeův ostrý nos.

"Typické," zavrčel lektvarista, než se narovnal a urovnal hábit.

"Co se stalo?" nechápal Harry - samozřejmě již dříve skončil na ošetřovně, ale to většinou věděl proč.

Pád z koštěte, setkání se Smrtijedy, urážení Malfoye, vybuchlý Nevillův kotlík. Ale tentokrát si nepamatoval, že by se něco stalo.

"Omdlel jste na chodbě při cestě na snídani," vysvětlil Snape škodolibě.

"Cože jsem?" vykulil oči Harry.

Snad špatně slyšel.

"Omdlel," potvrdila madame Pomfreyová.

Harry ztratil vědomí a Snape to patrně celé viděl. Merlin ho nenáviděl!

"Ale jak?"

"To je právě to nejzajímavější, Harry," zajiskřily oči Poppy, která nejdříve nechápavě a posléze nadšeně zírala na pergamen v ruce.

"Ano?"

"Požil jste nějaký lektvar, Pottere?!" vyštěkl Snape a přerušil tak nádech lékouzelnice.

"Ne."

"Nelžete!"

"Nelžu. Nevím o tom že bych něco vypil!" bránil se Harry a začal být poněkud nervózní.

"Bylo na vás sesláno nějaké neznámé kouzlo či kletba?" vyslýchal dále lektvarista.

"Ne."

"Experimentoval jste s lektvarem, kouzlem či nějakým jiným druhem magie?"

"Ne! Proč se sakra ptáte?"

"Mlčte a odpovídejte, na co se vás ptám, vy idiotské dítě. Cítíte se v poslední době jinak, Pottere?" mhouřil černé oči Snape

"Ne! Nevypil jsem nic, o čem bych věděl, že obsahuje lektvar. Nebyl mi dán žádný lektvar, stejně jako jsem nebyl zasažen žádným kouzlem - expelliarmus nepočítám. Nedělal jsem žádnou neznámou magii a ani jsem žádnou magii, kterou neznám, nevyhledával. Stačí?" zakřičel Harry Snapeovi do obličeje.

Snape sevřel rty, ale přikývl.

"Tak co se děje? Je něco špatně? Umírám?!"

"Nebuďte melodramatický, Pottere. Neumíráte."

Harry si oddechl.

"Čekáte dítě," usadil jej Snape zostra, ale v jeho očích byla znát jistá emoce, kterou nedokázal pospat.

"Prosím?"

"Harry, pro nás je to stejně záhadné jako pro tebe, ale je to skutečně tak. Lektvar i kouzla jsou pozitivní. Čekáš dítě."

"To není možné. Jak se to stalo?"

"Pottere, netvrďte mi, že netušíte jak vzniká potomstvo," rozčílil se Snape.

"To samozřejmě vím!" zavrčel Harry s rudým obličejem. "Ale já nemůžu být… těhotný!"

"Jste. Takže jste měl pohlavní styk."

"Neměl!"

"Samohořením to," ukázal Snape prstem k podbřišku Harryho, "nevzniklo. Takže mi tu nelžete, Pottere. Jste Chlapec-který-žil, porazitel Temného pána a teď čekáte dítě, co myslíte, že se asi stane?"

"Nemám ponětí, ale patrně to samohořením vzniklo. Nic jsem s nikým neměl! Já sakra ani nevím, že může mít muž dítě!"

"Nemůže," vycedil lektvarista skrze zuby.

"Ne?" nechápal Harry. "Ale jak to, že já tedy…"

"Harry… Nevíme jak je to možné, proto nám musíš říct o všem. Jakékoliv sblížení s kýmkoliv se počítá jako možná příčina této záhady," poplácala Poppy Harryho po ruce.

Harry si prohrábl vlasy a poposedl. Nikdy s nikým nic neměl. Líbal se s Cho a s Ginny, ale nikdy neměl sex. Jediné, co kdy zažil, bylo když byl ve.. Harry zbledl.

Změny v chování a náhlé změny barvy Harryho si všimla první Poppy, která jej okamžitě popadla kolem ramen, když se zakomíhal a vypadalo to, že se sveze z postele.

"Harry? Co se děje. Je ti špatně? Mám ti dát lektvar na uklidnění?"

"Ne, ne... To je v pořádku... Já jen... si vzpomněl," dutě zahuhlal Harry.

"Vzpomněl na co, Pottere, že jste souložil?" ohrnul ret Snape znechuceně.

Nedělal si iluze, že by sedmnáctiletý čaroděj slavný jako Potter byl bez sexu a známostí.

"Já… ne… to nebyl sex… Tedy myslím že ne. Při Merlinovi," začal se harry otřásat.

"Tak kdo je druhý šťastný otec?" neodpustil si Snape posměšky, ale ustrnul, když Potter vzhlédl s utrápeným výrazem.

"Nevím. Já myslím, že není ani člověk."

"Prosím?"

"Od začátku, Harry, prosím. Všechno nám pověz popořadě," pobídla jej Poppy mile.

"P-po Voldemortovi jsem si řekl, že bych se mohl naučit být zvěromág. Táta se Siriusem byli taky, tak proč ne já. P-podařilo se mi to asi po půl roce. Vždycky jsem měl rád vodu, tak mě ani nepřekvapila moje zvířecí podoba…," odmlčel se Harry a zavzpomínal na první přeměnu.

Byla bolestivá. Ne změna těla, ale fakt, že ležel bez vody na studené podlaze v Komnatě nejvyšší potřeby. To jej patrně zachránilo, protože po prvotní myšlence na nedostatek vzduchu se místnost přeměnila v bazén s vodou.

"Jak to souvisí…"

"Ticho, Severusi! Pokračuj, Harry."

"Jsem mořský koník. A asi jsem se v Černém jezeře pářil."

Snape zbledl a ztěžka dosedl na blízké lůžko. Poppy několikrát polkla, než se sama usadila.

"To vysvětluje mnohé, abych tak řekla," připustila nakonec.

Na nechápavý Harryho pohled vysvětlila: "Samečci mořského koníka jsou schopní rodit potomky. Vypadá to, že ten druhý koník ti patrně předal vajíčka, která jsi ty instinktivně oplodnil a uložil do břišního vaku…"

"Nepředal," zamručel Snape.

"Co jsi říkal, Severusi?" mračila se Poppy.

"Řekl jsem, že ten koník žádná vajíčka nepředal. Byl to samec."

"Jak to víte?" zaškrceným hlasem promluvil Harry.

"Připadám vám snad jako samička, Pottere?"

"Cože?"

"Nebudu se opakovat, Pottere!"

"Já to nechápu…."

"To je zcela očekávané, vzhledem k vašim genům. Já jsem ten druhý mořský koník. Ten, kterého jste potkal, ten, který vás oplodnil, i když mi není zcela jasné jak!" připustil neochotně Snape.

"Vy jste se mnou měl sex?!" vykřikl Harry a odskočil.

"Patrně. Jako koník jste atraktivnější. Libido je zrádná věc," vyjádřil se Snape, jako kdyby se bavil o počasí a nikoliv sexu ve zvířecí podobě.

"Co budeme dělat?" zhrozil se Harry. "Jestli se to někdo dozví…."

"Co přesně myslíte, Pottere. To že jste zbouchnutý a nebo to, že souložíte jako mořský koník."

"Takhle se mnou nemluv, Snape! Ty jsi to tak dělal taky!" zrudnul vzteky Harry nad Snapeovým přístupem.

Lektvarista jen zvedl obočí.

"Dokažte, že jsem to byl já, Pottere," uculil se Snape.

"Harry nemusí nic dokazovat, já jsem tu jako svědek," usadila je oba dva Poppy a ignorovala vražednou záři od staršího muže.

"Toto zdaleka není nejdůležitější, Harry. Důležité je, že nemůžeš rodit jako člověk. Nejsi k tomu uzpůsobený. Nemáš žádný vývod, kudy by potomstvo šlo a už vůbec bys nebyl schopný jakkoliv potomky živit…."

"Tím lépe, zbavíme se jich," nadhodil Snape, ale zmlkl, když si všiml, že jej nikdo nevnímá.

Rozhodl se proto odejít.

"Severusi Tobiasi Snapea, kam si myslíš, že jdeš!" zarazil jej křik lékouzelnice Poppy.

"Do sklepení, zda nemám co dělat."

"Budeš otec, takže tu zůstaneš a Harryho podpoříš!" výhružně přimhouřila žena v bílém oči. "Ty jsi jej přivedl do této situace, tak ji s ním budeš sdílet."

"Já odmítám mít cokoliv s Potterem…"

"Být neregistrovaný zvěromág, který oplodnil svého studenta, to skýtá hodně problémů," nadhodila Poppy tiše.

Snape se narovnal v ramenou.

"Výtečně. Zůstanu," procedil.

"Takže co budeme dělat?" přerušil napjatou atmosféru Harry, který se stačil vzpamatovat a teď s údivem prohmatával břicho.

"Ty, Harry, budeš následující dva až tři týdny v podobě koníka. Severus si tě vezme v akváriu do sklepení a bude ti dělat společnost."

"Cože?" vyjekl Harry.

"Prosím?" zasyčel Snape a stiskl ruce v pěst.

"Je to nezbytné," vysvětlila Poppy s pokrčením ramen.

Popravdě vůbec netušila, co má dělat. S mužským těhotenstvím vzniklým následkem přeměny ve zvíře se ještě nesetkala. S žádným těhotenstvím u muže se nikdy nesetkala. Zdálo se jí nanejvýš vhodné, aby se Harry přes toto období překlenul jako koník, než jako člověk.

Harry žmoulal přikrývku, než se po očku podíval na černo-oděného Snapea. Jak jej to mohla nenapadnout? Ta podoba. Ty oči. Černá barva, všude! Možná to bylo tou barevností a kreativitou, kterou jeho koník při svádění ukazoval.

Doteky těl, jasné a pestré barvy, tichý podmořský tanec a spletenec jejich ocasů s malými výčnělky. To nevypadalo na něco, co by prováděl Snape.

"Dobře. Tři týdny to zvládnu," povzdechl si Harry, i když si nebyl jistý, zda chce mít potomky.

"Výborně," spráskla ruce Poppy.

"Jsem nadšen, jak se bere v potaz můj názor," zamrčel Snape.

Severus Snape se právě pro své pohodlí zbavoval svého hábitu, který jej nepříjemně tisknul po celý dlouhý den. V košili a kalhotech se přesunul do svých soukromých komnat, kde jej přivítal blahodárný klid. Pohledem nenápadně zavadil o velké skleněné akvárium u jedné ze stěn neobložené knihami.

Voda v něm byla průzračná. Dno písečné s několika kameny a jedna mohutná zelená řasa téměř tančila ze strany na stranu. Snape přimhouřil oči a vydal se ke sklu, aby úlevou vydechl. Byl tam.

Pevně obtočený a zachycený ocasem kolem stonku byl Harry Potter. Stejně jako vždy byl pískově žlutý s nepatrnými zelenými fleky po celém těle. Výrazným prvkem mořského koníka bylo vzedmuté břicho, jenž bylo tak velké, že se Severus obával, že co chvíli praskne.

Povzdechl si a pomalu pomocí mudlovských schůdků od knihovny vystoupal nad akvárium. Začal se měnit a po chvíli na hladinu vody dopadlo černé tělíčko. Severus se rychle přetočil a snažil se zorientovat, když se jej dotklo o tolik barevnější tělo menšího koníka.

Harry Potter byl velmi přítulný, vzhledem k tomu, že Severus byl jeho jediná návštěva v akváriu. Také proto možná toleroval chlapcovu přítulnost, i když se kolem něj obtáčel a častokrát mu znemožňoval pohyb.

V poklidu, jako každý předcházející den, se nechali nepatrným pohybem vody odnést zpět k řase, kde se oba zachytili a tiše se nadnášeli vedle sebe. Ještě pár dní a Potter přivede na svět možná stovky potomků.

Jen ta představa vysílala Severusovi mráz po zádech. A ještě víc jej děsilo, že jsou to i jeho potomci a že jsou z části lidští.

Co se to vůbec narodí za tvora? přemítal Severus a jedním okem sledoval Pottera vedle sebe, který vypadal celkem spokojeně.

Severus se rychle oklepal z dotěrných myšlenek. Poppy mu radila, aby nepřemýšlel nad detaily. Přesto měl najednou po náladě. Byl neklidný a jeho chmury jen potvrzoval mínusový stav bodů nebelvírské kolej, která byla znepokojená náhlou nemocí Harryho Pottera, který již třetím týden leží pod dohledem Poppy Pomfreyové na ošetřovně.

Kde byl Potter, tam byly vždy problémy, povzdechl si v duchu Snape a přemýšlel co jej to proboha napadlo dvořit se mořskému koníkovi.

Naštěstí brzy bude po všem a Potter zmizí z jeho života, přesvědčoval se Severus, když tak sledoval nepatrné záchvěvy žlutavého koníka vedle sebe. Pak najednou, z ničeho nic, se Potter prudce prohnul a ze štěrbiny na břiše, která se objevila z ničeho nic, se vyhrnulo na několik desítek malých koníků.

Severus sebou trhnul. Tak toto zrovna vidět nemusel, přesto ovšem zůstal a sledoval křeče svého studenta a patrně nyní i partnera. Byl to historicky první porod, který kdy viděl. A doufal, že i poslední.

Harry Potter škubavými pohyby procestoval celé akvárium a přitom za sebou chrlil jednoho potomka za druhým. Pohled to byl vskutku nevšední. Tento den - těch celkem 17 hodin - se Severusovi zapsalo do paměti.

Kolem nich v akváriu plavalo na několik stovek malých koníků. Malé, stejně vypadající, potvůrky se vesele proháněly kolem nich a nechaly se unášet magicky vytvořeným proudem vody kolem dokola v akváriu. To, že je už po všem poznal Severus tak, že Potter neschopný pohybu padl na dno do písku.

Snape byl v pokušení spratka nechat ležet na dně, ale nakonec se v něm hnulo svědomí a po chvíli se přeměnil zpět do své lidské podoby a rukou vytáhnul nyní šedavého koníka rukou z akvária.

Jedno jednoduché kouzlo a místo mořského tvora ležel na zemi mokrý Harry Potter.

"U-už n-nikdy…," bylo jediné, co řekl a usnul tam kde byl.

Snape si povzdechl a odlevitoval kluka na pohovku před krbem a sám se odebral do ložnice spát, jen aby druhý den ráno zjistil, že Potter není tam kde má být.

"Pottere, ty imbecile, máš ležet a ne.. Co tam děláš?!" vykřikl Snape, když jedním pohledem zjistil, že je pohovka prázdná a druhým, že se Potter obličejem tiskne k akváriu a poklepává na svůj potěr.

"No nejsou dokonale nádherní?" zavrkal Potter a jako idiot se usmíval na bílé cosi v akváriu.

"Věc názoru," vrčel Snape, ale i on se zahleděl na malé koníky - jeho potomky.

"Je jich tolik!" zářil Harry jako pyšný rodič.

"Kromě pár kousků většina pochcípe," nemilosrdně prohlásil Snape.

"Jste hnusný!" vykřikl Harry dotčeně a šokovaně.

"Jsem pravdomluvný. To je zákon přírody. Proto se jich rodí tolik. Navíc kdo by chtěl dva tisíce potomků?"

"Třeba já!"

"Vy jste byl vždycky vadný, Pottere. Uvědomte si, že jsou to mořští koníci, ne lidé, i když jsou to naši potomci. Nepřežijí. Nemohou. Vydrží ti nejsilnější. Za pár dní se to tu protřídí a ani si toho nevšimnete."

Harry mlčel. Věděl, že má Snape pravdu, jen přijmout ji bylo těžké. Tihle drobečkové byli jeho, do posledního. Bylo nepředstavitelné, že by byť jen jediný zemřel. Ale jak by to poznal? Teď, když jsou jich stovky?

"Máte pravdu," zamručel nakonec Harry.

A dny ubíhaly.

Koníci rostli a jejich počet řídl, až se ustálil na přesně šesti kusech. Podle všeho čtyři samečci a dvě samičky.

"Ahoj Siri, Jamesi, Lily, Lenko, Albusi a Remi, jakpak se máte, dětičky. Podívejte co přinesl tatínek," zavrkal Harry na akvárko a vložil do vody maličká košťátka, o chvíli později na dno přičaroval i šest obručí.

"Co to děláte, Pottere?" ozval se za ním nevěřícně hlas.

"Vždycky jsem chtěl svoje děti naučit famfrpál," odpověděl nevzrušeně Harry a nadšeně sledoval, jak se koníci přichytili ocasy na zmenšeniny Kulového blesku.

Konec

Slavnostně prohlašuji..

Mon, 16 Apr 2012 20:45:03 +0200

...že zítřek je den D.

Zítřkem počínaje... se plně ponořuji do zkoušek.

V úterý jich mám hned několik: matematika, občanka a účetnictví. Jelikož jsem byla nepřítomna, vím, že účetnictví je v háji (nenabídl by někdo rychlo-doučování po icq či skypu?? :))

Když bůh, štěstí, nálada a učitelé dají, zvládnu ještě dějepis a s trochou štěstí půlku angličtiny.

Něco umím, ale ne zdaleka tak, jak bych chtěla, což mě deprimuje asi nejvíce.

Držte palce, myslete na mě, při nejhorším si rok zopakuji, což by nebylo na škodu, třeba bych to účetnictví pochopila... :D

Basi

PS: Jsem tak vyřízená, že nemám náladu nanic kromě nějakého toho počteníčka či popsaníčka.. A jsem tak na větvi ze všeho, že začínám nový nápad.. Jen tak bokem na odreagování. Na své povídky jsem nezapomněla, nebojte ;) Pozítří se na ně podívám.

Dotaz

Thu, 29 Mar 2012 20:38:23 +0200

Jak tak brouzdám po fanfiction a zběžně se dívám na amatérské povídky... napadlo mě jaký Vy konkrétně máte názor na magická stvoření?

Tedy přesněji povídky, kde se nějaká postava vyskytuje jako stvoření...

Třeba Malfoyovi jako víly nebo Blackovi jako succubus/incubus. A tak...

A pokud se Vám toto líbí, tak jaké přesně stvoření u koho?

Byla bych ráda, kdyby bylo co nejvíce názorů, protože si pohrávám s myšlenkou, že až bude nějaká povídka dokončená, že bych začala něco takového stylu.

A/N: Na hřbetě je sice o tom, že je Harry kentaur, ale je to zpackanou přeměnou a ne "dědičné" - to kdyby se jen někdo zmínil, že tu taková povídka už je, protože není.

Dny následující

Thu, 29 Mar 2012 20:34:14 +0200

Zdravím všechny!

Bylo by košér všechny informovat, jak to bude s povídkami v následujících několika týdnech.
Jistě jste si všimli, že se teď moc nepřidávalo a byl tu poměrně velký skok - je to způsobené nedostatkem času (škola, práce, děti, domácnost a existenční a rodinné problémy).
Teď to bude ještě horší.. Začnou mi zkoušky. Od 10.4. cca do začátku června (možná až půlky) mám zkouškové období a to znamená, že volný čas padne na učení.
Samozřejmě si čas na psaní najdu, ale nezlobte se na mě, když se nic nějakou chvilku nezveřejní. Třeba Vám to pak vynahradím ;)

Děkuji za pochopení

Basi

PS: Nebojte se do vzkazů napsat připomínky nebo dokonce se zmínit, kterou povídku byste preferovali na pokračování, jistě se tu nějaká kapitola ukáže.

4. Kdo uteče, nevyhraje

Tue, 27 Mar 2012 09:12:43 +0200

Kdo uteče, nevyhraje

Harry se zatočil dokola. Tmavé stíny a husté stromy znemožňovaly příliš daleký pohled do okolí, přesto věděl jednu věc - definitivně se ztratil. Nejenže netušil jakým směrem se vydat k Bradavicím nebo kentauří vesnici, ale také netušil, kterým směrem přiběhl. Půda pod ním byla tvrdá a udusaná, převážně pokrytá tlustou vrstvou listí, která bohužel neukazovala žádné stopy. Bylo tedy zhola nemožné se po prohlubních způsobené vlastními kopyty vrátit.
"Bane mě zabije," bylo první, co Harryho napadlo, když mu plně došlo, do jaké situace se opět dostal.
"Stejně je to jeho vina!" vykřikl do ticha lesa a pěstí uhodil do kůry stromu.
Odpovědí mu byl pouze vlastní dýchavičný nádech a roztřesený výdech.
"Jo, jeho vina. To on mě odtáhl do lesa, místo aby mi pomohl do Bradavic. A on způsobil ten zmatek. A vůbec, v prvé řadě mě neměl nechat samotného u toho jezírka. Kdyby tam zůstal, jak měl, nemuselo by se tohle vůbec stát," vrčel Harry a snažil se uklidnit.
Po chvíli si uvědomil absurdnost svého jednání.
"Grr, je to moje chyba. Neměl jsem se snažit o přeměnu sám," povzdechl si a promnul unavené oči.
Bane nemohl za to, že se naivně domníval, že přeměnu ve zvíře zvládne sám. Bane jen viděl zbloudilé hříbě svého stáda a tak jej přivedl do své vesnice.
"Nicméně rituál a co po něm následovalo, byla jen a jen kentaurova chyba!" pomyslel si Harry a na důkaz svých myšlenek si dupl nohou.
"Byl jsem i v horších situacích," konstatoval Harry a zadíval se na kmeny stromů.
Všechny vypadaly stejně až na jeden. Harry popošel blíže k mohutnému listnáči s kořeny vyčnívajícími z tvrdé zeminy.
"Co to...," zašeptal Harry a natáhl ruku, aby se dotkl vrásčité tmavě šedé kůry, která v sobě měla prapodivné vrypy.
Na několika místech byla kůra stromu odchlípnutá, na jiných byla zcela oddělena a pohozena mezi kořeny. Strom se nezdál být nemocný a jelikož z několika míst prosakovala z lýka i míza stromu, bylo jasné, že poškození je čerstvé.
"Zvíře," napadlo hned Harryho. "A udělalo to nedávno."
Harry upřímně doufal, že zvíře, které v úrovni jeho očí poškodilo strom, bylo vlastně býložravé a dřevinu se snažilo ožírat.
Táhlý ptačí skřek nesoucí se lesem ze všech stran Harryho vyděsil. Splašeně udělal několik kroků v bok, jen aby znavenýma nohama zakopl o vyčnívající kořen a překotil se na stranu na záda a udělal ukázkový kotrmelec, který se mu nepovedl ani na mudlovské škole.
"Při Merlinových vousech!" zahuhlal s ústy plnými listí a mechu, když se mu podivně zkroucené tělo konečně podařilo složit pod sebe a alespoň trošku se narovnat a ustálit v pokleku.
"Tohle je zlý sen," vrčel Harry a prskal nečistoty z jazyka a zubů.
Nejen, že přepadl přes hloupý kořen stromu, ale také se propadl o pár stop níže. Šířka kmene a koruny stromů nepropouštějící světlo způsobila, že si Harry nevšiml menší propadliny. Teď ležel v měkké podestýlce z listí a měl ošklivě naražený bok.
Harry se začal oprašovat a čistit. Měl několik suchých lístečků ve vlasech a dvě větvičky zabodnuté v blízkosti ocasu, ke kterému nedosáhl. Frustrovaně si povzdechl a vzhlédl, jen aby mu pohled padl na cosi nepřirozeně bílého, kulatého a zpola zaházeného v listí.
Nebelvírská zvědavost se plně probudila k životu a Harry se, po několikátém pokusu donutit nohy spolupracovat, přiblížil až k místu, v němž onen bílý objekt spočíval.
Harry fascinovaně zíral na kráter vyhloubený v hlíně, uvnitř něhož se nacházel ne kámen, jak se prve domníval, ale vejce. Velké bílé vejce s dokonale hladkým povrchem. Bylo zaházené větvičkami s listím a mechem, patrně aby udrželo dostatečnou teplotu a současně maskovalo ten ohromný skvost.
Blikající červená světýlka v Harryho hlavě varovala, aby okamžitě zmizel, ale zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy. Tohle bylo vejce nějakého magického tvora. Draka snad? Ne, ne.. Na to bylo příliš dokonalé a jak si pamatoval z vylíhnutí Norberta, bylo i příliš velké. Toto vejce snesl nějaký ohromný plaz či pták.
Harrymu ihned v hlavě vyskočil bazilišek, ale ten byl již roky mrtvý a vejce by tak dlouho.. Nebo snad ano? Po jak dlouhé době se líhnou bazilišci a líhnou se vůbec z vajec? Harry pevně doufal, že ta šupinatá potvora rodila živá mláďata, ale po chvíli si vzpomněl, že ve skutečnosti bazilišci vznikají z vejce vysezeného žábou - ropuchou.
Žába nikde. Kde by se také v lese vzala.
"Merline, jsem já ale paranoidní," zavrtěl hlavou Harry a uchechtl se.
Nedalo mu to a natáhl ruku, aby se dotkl hladké a teplé skořápky. Fascinovaně přejížděl po povrchu bez jediné chybičky. Vejce bylo naprosto dokonalé. Až do chvíle, kdy se zachvělo.
Harry prudce uskočil a se zájmem sledoval, jak chvění přerůstá ve zvláštní ťukání ozývající se tlumeně zevnitř vejce. Pravidelný tlukot získával na intenzitě a po chvíli se objevila táhlá prasklinka, která se rozšiřovala a odhalovala nažloutlou vnitřní blánu.
Zelené oči se prudce rozšířily, když se objevil malý šedavý zobák, který blanku přetrhl a vykoukl jako první ze skořápky. Harry nemeškal a prsty začal opatrně oddělovat kusy tak, aby z cesty šla i papírová blána chránící mládě.
Jaké bylo Harryho překvapení, když z vejce vykoukla ptačí hlava následována drápy a koňským tělem.
"Ty jsi hipogryf," zavrkal Harry a zvídavě civěl na mládě, které leželo lehce vlhké a pomačkané ve zbytku vajíčka.
Hipogryfí novorozeně bylo velké jako středně velký pes. Koňské tělo bylo tmavě šedé až černé, křídla tenoučká a bez peří a hlava, ta připadala Harrymu nejvíce komická. Světle šedý zobák a oči oranžové barvy na bezsrsté a bezpernaté hlavě. Celkově byl mladý hipogryf značně odpudivý, přesto jako mnoho jiných mláďat předvedl snahu postavit se na nohy - což se po dvou pokusech také podařilo.
"Jsi silný...," Harry se zarazil a nenápadně se podíval na ochmýřené břicho. "Ehm.. jsi silná holka."
Samička tázavě naklonila hlavu na stranu a poté táhle zaskučela. Harry se přikrčil. Neměl rád příliš hlasité skřeky zvířat, vždy znamenaly problémy.
A ani teď se ve svém odhadu nemýlil.
Uběhlo sotva pár vteřin a lesem se ozval dusot kopyt. Harryho naděje, že by snad kentauři našli stopu a nalezli jej, byl udusána ve chvíli, kdy cval doplnil i zuřivý šustot křídel.
"Ještě řekni, že jsi přivolala celé stádo," zamručel Harry a doufal, že to je ta skupina hipogryfů, kterou ukazoval Hagrid.
Třeba mezi nimi už byl i Klofan a ten by jej jisto jistě poznal.
Harryho obavy o stádu rozzuřených zvířat s ptačí hlavou a koňským tělem se naštěstí nenaplnily. Nedaleko hnízda se však objevila samice, patrně matka maličkého tvorečka, co vrávoravě stál před Harrym.
Harry sám poposkočil a třásl se, když si všiml hrabajících kopyt a nebezpečných drápů na předních nohách. Moc dobře si pamatoval šrámy na ruce Draca Malfoye, který si dovolil být hrubý k takto hrdému zvířeti. Copak se asi stane, když cítí hipogryf, že je mládě ohroženo?
Samice se vzepjala na zadní a zaryčela na celý les, až Harrymu ztuhla krev v žilách.
"Já jí přece nic neudělal. Pomohl jsem jí na svět," začal hned drmolit, zatím co strategicky ustupoval ke stromu za sebou.
Samice evidentně nechápala, co říká a nebo to nechtěla chápat. Během chvíle bojovně stála před svým potomkem, křídla široce roztažená, zobák pootevřený a drápy nachystané k útoku.
"Já mizím," stihl ještě říct Harry a uskočil, jen aby se opět propadl do měkké prohlubně, ve které skončil o pár minut dříve.
Hipogryf zaútočil. Harry vykřikl a zakryl si tvář rukama.
Žádná bolest však nepřišla, místo toho se ozvalo pár hrubých výkřiků zvířete doprovázených tlumenými nárazy a vrčením.
Harry nakoukl skrze překřížené paže a nestačil se divit. Pár metrů před ním se divoce vzpínal Bane na zadních. V jedné ruce třímal klacek a máchal jím nad hlavou, zatím co ve druhé třímal dlouhý dřevěný štít, kterým odrážel výpady rozzuřené samice.
Samice své počínání nakonec vzdala, s posledním skřekem směrem ke dvěma kentaurům popadla jemně zobákem mládě za krk a mizela hluboko do lesa. Jak boj započal, tak také skončil. Znenadání.
Harry se ještě celý třásl a roztřásl se ještě více, když se na něj černý hřebec pomalu otočil. Přísně stažená tvář zračila obavy a Harry si na chvíli oddechl. Ovšem jen do chvíle, než byl vytažen na nohy a hrubě kontrolován.
Sykání a bolestné vzdechy byly to jediné, co ze sebe dokázal vyrazit pod naléhavými tahy Baneho rukou po těle. Každá naraženina, odřenina, boule, škrábanec a modřina byla nalezena a zaznamenána. Bane se mračil čím dál tím více.
"Hloupý roček!" vyštěkl kentaur a popadl Harryho paži, aby jej začal táhnout zdánlivě náhodným směrem pryč do lesa.
"Bane, já..."
"Nemluv," zavrčel kentaur, a rychlými kroky si to mířil mezi stromy.
Harry poslušně našlapoval a snažil se stačit rychlejším a delším krokům kentaura vedle sebe, přesto měl často pocit, že je spíše vláčen než veden.
Bane byl naštvaný. Zda proto, že Harry utekl nebo proto, že byl zraněn nebo dokonce kvůli incidentu s mládětem - to Harry netušil. Patrně všechny tři věci najednou.
Po chvíli nepříjemného ticha si Harry uvědomil, že hřebec před ním kulhá. Nenápadně si začal prohlížet černé tělo, ale neobjevil nic zvláštního, až na lesknoucí se srst na pravém boku a zadku.
Harryho na okamžik strnul, když si uvědomil, že celý Baneho bok byl zkrvavený.
"Bane, krvácíš," zašeptal Harry vyděšeně.
"Válečníci krvácí," dostalo se mu odpovědi, která utnula jakoukoliv případnou otázku.
Harry zamručel a po chvíli překvapeně otevřel ústa, když si všiml, že se Bane ve skutečnosti usmívá. Alespoň Harry předpokládal, že podivně zkroucený koutek úst na přísné tváři kentaura je úsměv. Zamračil se.
Tak on si tu krvácí a usmívá se. Je blázen?
Bane mlčel a už na Harryho pokusy konverzovat nereagoval. Zatím co les řídnul a koruny stromů byly méně husté, les upadal do čím dál větší temnoty. Nastávala noc, stmívalo se a různí tvorové ožívali. Harry při každém podivném zvuku nadskočil a ohlédl se, ale Bane neprojevoval žádné znepokojení, dokonce neměl žádnou zbraň, jelikož klacek zůstal u hnízda.
"Já se omlouvám," nakonec vypískl Harry, když už nedokázal kentaurovo mlčení dále snášet.
Bane jen přikývl.
"U jezírka jsem se lekl. Utekl jsem, protože jsem slyšel divné zvuky."
Bane se ohlédl: "Vlastní často mylně považují neznámé zvuky za nebezpečí a způsobují Chironovi obavy. Proto jsou vlastní vždy ve vesnici, kde je válečníci chrání."
Harry se zamračil.
"Umím se o sebe postarat!"
"Neumíš, Benisone."
"Ale ano!"
"Málem tě rozsápala samice hipogryfa, mládě!" zavrčel Bane a i řeči o Chironovi a hvězdách šly bokem.
"Nemluv se mnou, jako kdybych byl dítě!" chytl se Harry oslovení, když jej nenapadlo nic jiného, čím by se bránil.
"Jsi hříbě, jelikož se jako hříbě chováš," povzdechl si znaveně Bane po chvíli, když v dálce viděli první chýši vesnice.
"Zajímavý je, že jsi se ke mně jako k hříběti nechoval při tom rituálu," neodpustil si Harry, ale ještě než dopověděl větu, ocitl se naražený na kmeni stromu s hlavou zvrácenou dozadu a hrudníkem kentaura natisknutým na svém těle.
Bane přitiskl nos do ohbí Harryho krku a prudce nasál.
"Vypadáš jako mládě. Chováš se jako mládě. Jsi starý jako mládě. Ale páchneš jako samice v říji."
Bane Harryho pustil a menší kentaur se svezl k zemi. Černý hřebec zvedl pouze obočí a mířil si to dál do vesnice.
"Cože? Jak jako páchnu," nechápal Harry a hned se začal očuchávat.
Nevoněl zrovna po růžích, ovšem žádný nelibý zápach z něj nevycházel.
"V říji?" zakroutil hlavou Harry a po chvíli následoval Baneho zpět do vesnice.
Jeho příchod jako vždy vzbudil pozdvižení. Stranou ve vesnici bylo v hloučku několik submisivních kentaurů, kteří na něj civěli téměř s lítostí v očích. Jak si Harry všiml, i většina válečníků jej pozorovala, ale ani jeden z nich se netvářil zrovna nadšeně. Naopak. Dívali se pohoršeně a kárali jej pohledy.
"Proč se tváří takhle?" zajímal se Harry, když doběhl Baneho mířícího k chýši, kterou společně obývali.
"Vlastní nesmějí bez doprovodu svého hřebce opustit vesnici a co víc, hlavně se toulat sami po lese, což jsi ty udělal. Porušil jsi zákon, Benisone. Všichni očekávají tvůj trest."
"T-trest?" přeskočil Harrymu hlas.
"Ano," kuse utrhl Bane a nechal Harryho vstoupit do koženého přístřešku jako prvního.
Harry byl nervózní a několikrát poposkočil na místě, zvláště pak, když vstoupil mohutnější Bane a zatáhl plachtu tak, že chýši osvětloval pouze všudypřítomný oheň.
Kentaur mlčel, což bylo daleko horší než křik a výhružky - na ty byl Harry zvyklý a dokázal si s nimi poradit.
"Tady.. Ošetři mne," podal mu Bane dřevěnou misku s vodou a stůčky látky.
Harry nemeškal. Po chvíli byli oba v pokleku u ohně a Harry z černé srsti vymýval schnoucí krev. Bok kentaurova těla měl nepěkné šrámy, které však naštěstí nebyly nijak zvlášť hluboké. Pečlivě omyl každý jednotlivý šrám a dával si pozor, aby nezpůsobil více bolesti, než bylo nezbytně nutné.
Bane mlčel a poslušně držel, jen každý jeho pohyb sledoval ostrým pohledem.
"Mast. Vetři ji přímo do rány. Posyp bylinnou drtí a zavaž čistým plátnem," instruoval Harryho, zatím co mu jednotlivé věci podával.
"Co je to za mast?" přičichl k černé hmotě Harry - páchla jako bahno.
"Nejčernější půda od Černého jezera sebraná ze úplňku, smíchaná..."
"Ty chceš do rány dát bláto? Zanítí se to!" vykřikl Harry a snažil se setřít mast, kterou před tím začal na ránu dávat.
"Je léčivé," podotkl Bane věcně.
"To tvrdí kdo?!"
"Starší stáda," zamračil se kentaur.
"Ty věříš tomu, že tohle léčí?" žasl nepokrytě Harry a přeskočil pohledem z patlaniny v misce na svoje potřísněné prsty.
Harry prsty zkusmo rozlepil a sledoval, jak kašovitá směr vytvořila několik zvláštních tmavých vláken.
"Co to v tom je?"
"To jsou vlákna z pavučin akromantule. Zadržují vlhkost a jsou pevná. Jakmile bláto zaschne, vytvoří krustu, která chrání poranění, avšak pouze na povrchu. Uvnitř bahno zůstane vláčné a vlhké, takže se nepřilepí k pokožce a při sundávání nezpůsobí odtržení nové kůže," vysvětlil Bane a prsty oddělil jedno pavoučí vlákno.
Harry zamrkal.
"Jsi si skutečně jistý, že to pomůže?"
"Jinak bych nechtěl, aby jsi mne ošetřil."
Harry uznal platný bod. Proč by kentaur chtěl, aby jej ošetřil něčím, co by mohlo způsobit zanícení? Kentauři byli vyhlášení léčitelé a věštci.
Netrvalo to dlouho a všechny šrámy byly pokryty tlustou vrstvou léčivé bahenní masti, kterou Harry zakryl jedním klůckem látky a posléze obmotal delším a hrubějším obinadlem celý kentauří bok. Když skončil, lehl si Harry na všechny čtyři a opět znervózněl.
"Bane, ten trest za můj útěk..."
"Neopustíš tuto chýši, dokud ti nedám svolení, Benisone," přerušil jej Bane tvrdě.
Harry vykulil oči: "To je vše? Domácí vězení?"
Bane se zamračil, když zaslechl neznámé spojení, ale přikývl.
"To není zrovna moc trest," podotkl Harry a vzápětí by se nejraději plácl přes ústa.
"Pro náš lid je svoboda pohybu vše," vrátil mu Bane nezaujatě.
Harry zvedl své plavé tělo ze země a široce se rozkročil: "Já nejsem z tvého lidu."
"Ale jsi. Chiron tě k nám přivedl..."
"Chiron udělal chybu," zavrčel opět podrážděný Harry.
"Chiron se nikdy nemýlí," stál si pevně na svém Bane a přiblížil se k menšímu Harrymu, který ihned uskočil z cesty.
"Co to děláš?" jančil ihned Harry, když si všiml, jak se na něj hřebec dívá a krouží kolem něj jako kolem lovné zvěře.
"Kdyby jsi nebyl tak světlý," zamumlal kentaur a pohladil jej pomalu po zádech a zadku, "nenašel bych tě tak rychle."
Harry mlčel - kdyby nebylo jeho, vůbec by se neztratil. Koňské tělo, na které si již během svého pobytu ve vesnici lesního lidu zvykl, se lehce zachvělo a popošlo, když se o něj otřelo to Baneho černé.
Bane nejprve přejel nezraněným bokem po Harryho zadku a poté začal třít jejich boky o sebe. Kopyta o sebe lehce ťukala a nahé paže se co chvíli střetávaly. Baneho kůže byla příjemně horká, stejně tak jako váha jeho těla opírajícího se o Harryho, nebyla nepříjemná.
Široký a svalnatý hrudník polokoně se naklonil nad Harryho menší postavou.
"Co to-..," zachraptěl lehce rozptýlený Harry.
"Tiše, Benisone," šeptal Bane a dál se nerušeně dotýkal všude, kam dosáhl.
Harryho srst se ježila, nohy propínaly, hlava se točila ze zemité vůně hlíny a trávy, kterou byl Bane celý cítit.
"Neměl bys...," bránil se, ale nakonec ztichl a nechal se ukolébat netradiční masáží, kterou mu starší kentaur poskytoval.
Harryho svaly se uvolňovaly, myšlenky létaly do neznáma. Teplé dlaně se dotýkaly jeho ztuhlých ramen a tvrdých svalů na krku.
Harry zamručel, když se Bane pohnul a přesunul za něj.
"Zdravim, Magoriane, profesor Brumbál mě sem poslal ze zeptat, estli někdo z vás neviděl v lese Harryho. Harryho Pottera."
"Hagrid?" zbystřil okamžitě Harry a otočil se k východu z chýše.
Bane zavrčel a popadl jej za paži.

Věžní kruhovou místnost světlovalo pouze světlo z krbu a jeden svícen na protilehlé stěně nedaleko okna, kde pomalu ale jistě tmavla obloha. Přestože na bidélku zpíval rudo-zlatý ohnivý fénix Fawkes, v místnosti vládla pohřební nálada.
Ředitel Bradavic, Albus Brumbál, sedící za svým stolem, měl ruce sepjaté ve stříšce. Modré oči za půlměsícovými brýlemi tupě zíraly na hůlku a potrhané nebelvírské šaty před sebou.
"Nějaké zprávy?"
"Ne, řediteli," šeptem odpověděl Kratiknot.
"Hagrid prohledal les?"
"Je to teprve pár hodin, co se rozhodl pročesat hlubší část lesa. Dnes ráno byl u Aragoga," informovala Minerva McGongallová smutně - i ona zírala na nebelvírskou kravatu.
"Byl u kentaurů?"
"Vydal se za nimi. Kentauři jsou..."
"Vím jací jsou kentauři, Minervo," přerušil znaveně Brumbál McGongallovou a poprvé vzhlédl.
"Omlouvám se, Albusi, ale nedokáži uvěřit, že pan Potter..."
"Pan Potter se vydal přes zákaz do Zapovězeného lesa, kde z nevysvětlitelných důvodů beze stopy zmizel. Je neozbrojený a patrně zraněný několik hodin v lese. Podle informací kolejních spolubydlících se neobjevil ani v noci, což vede k domněnce, že se v lese nacházel i v době úplňku," ozval se Severus Snape. "Pokud jej nezabilo to, co tam prováděl a při čem ztratil hůlku, tak jej roztrhali vlkodlaci."
"Je tu šance, že jej našli kentauři," ohradila se Minerva.
"Pokud ano, dávno by byl navrácen zpátky do Bradavic," povzdechl si Brumbál. "Doufám jen, že se Hagrid vrátí s nějakými informacemi. Zatím víme, že neskončil u akromantulí."
"Alespoň jedna pozitivní věc," přitakala profesorka Prýtová.
"Akromantule nejsou jedinou nebezpečnou faunou v lese," připomenul Snape podrážděně. "Vyslýchal někdo pana Weasleyho a slečnu Grangerovou?" změnil směr hovoru ředitel a podíval se na hlavu nebelvírské koleje.
"Neví o ničem. Podle nich se pan Potter v poslední době choval zvláštně. Často chodil do knihovny, ale nevypadalo to, že něco plánuje. Podle slečny Grangerové jen studoval, aby se připravil na střet s Pánem zla. Pan Weasley se pro změnu domníval, že si Harry našel partnerku, proto byl tajnůstkářský, ale když slečna Grangerové zmínila knihovnu, přitakal a připomenul, že sám několikrát viděl Pottera studovat."
"Weasley byl v knihovně a viděl Pottera studovat? Co to má být - svět zázraků?" porýpl si Snape a ostře se měřil s McGonagallovou pohledem.
"Uklidněte se. Teď není čas na žerty. Je nějaká pravděpodobnost únosu Smrtijedy?" obrátil se Brumbál na lektvaristu.
"Mizivá. Pokud by se Smrtijedi dostali do blízkosti Zapovězeného lesa a Pottera chytili, nestrhali by na něm šaty a určitě by nenechali jeho hůlku jako důkaz v lese. Nehledě na skutečnost, že Temný pán by tuto perličku oznámil celému světu a Pottera přitloukl na bránu Bradavic," odpověděl znuděně Snape a nevšímal si nenávistných pohledů, které na něj byly házeny.
"Tak tedy... obávám se... že nevím kudy kam. Nevím, kde se nachází Harry a netuším, co se s ním stalo," svěsil ramena Brumbál, zatím co v rukou svíral nebelvírskou kravatu.
"Hagrid se jistě vrátí s lepšími zprávami, Albusi," prolomil ticho vysoký hlas Kratiknota, ale ponuré mlčení ostatních jen dávalo najevo, že už nikdo návratu Pottera nevěří.

8. Dorotka a Čaroděj

Wed, 21 Mar 2012 18:51:46 +0100

8.
Dorotka a Čaroděj

První prolomila ticho dvojčata.
"Netušili jsme..."
"...že to v sobě..."
"..máš, Harry. Překvapuješ....," zakončila obě naráz, a když Harry vzhlédl, všiml si, že k němu dvě identické tváře shlížejí s nadšením a respektem.
Další, kdo reagoval, byl zcela nečekaně Ron, což Harryho zaskočilo více, než culení Freda a George. U dvojčat si byl vždycky jistý podporou.
"Páni, kámo, to bylo poučný. Že bych s něčím takovým vyrukoval i na Malfoye?"
"Zkuste to, pane Weasley, a já vám garantuji, že..."
"Severusi, jsme ze školy, nemůžeš mučit své bývalé studenty...," utnul Snapea znaveně Harry, přesto mu koutek úst pocukával.
Černé oči jeho snoubence se do něho intenzivně zabodávaly, a Harry v náhlém popíchnutí škodolibosti a hravosti vyslal k upjatému muži vzdušný polibek.
Co však Harry ani ve snu neočekával, byla Snapeova reakce.
"Ale Harry! Nemusí všichni vědět, jak mě uplácíš," lapnul nepatrně po dechu Snape a rozevřel oči, které doteď měl stažené do přimhouřených škvír.
"Při Merlinových koulích...," zadušeně prořízl překvapené ticho Billův hlas.
"Williame Arthure Weasley, jazyk!" plácla lehce syna po hlavě Molly.
"Promiň mami, ale tohle se jinak popsat nedalo!" bránil se zrzek s nejdelšími vlasy z rodiny a snažil se schovat za Fleur, která oba snoubence hypnotizovala a natáčela si na prst pramínek vlasů.
"Dalo nedalo, Harry a Severus si mohou dovolit zamilované i sexuální projevy, kde se jim jen zachce a tady od nikoho a nikdy neuslyší podobné výroky. Rozumíte?" stála s rukama v bok Molly a očekávala i patřičnou reakci.
"Samozřejmě, mami.", "Rozumíme, Molly" a "Jistě, miláčku." - to vše se ozvalo v jídelně Weasleyů v jeden moment a Harry na shromáždění Weasleyů koukal více než nevěřícně.
Harryho překvapení opět - jako již několikrát dříve - přerušil malý Teddy.
"Ta zlá paní je fuč?" zajímal se chlapeček a Harry si s pobavením uvědomil, že jeho maličký se evidentně nemohl rozhodnout, kterou barvu očí zvolí a tak nakonec skončil se zvláštní směsicí černo-zelené duhovky.
"Ginny? Proč si myslíš, že je zlá?" zajímal se Harry a všichni napjatě rozhovoru naslouchali.
"Táta žíkal, že je to čalodějnice!" ukázal Měsíček prstíkem k místu, kde Ginny zmizela.
Harry ihned zvedl ruce v obraně: "Já neřekl, že je Ginny zlá čarodějnice!"
"Kdopak ti to řekl, Teddy?" laskavě, ale naléhavě se zeptala Molly.
Teddy nepřicházel do styku s větším množstvích dospělých a tak mu obdobnou věc musel říct někdo z jejich blízkého okolí.
"Táta."
Harry opět vehementně vrtěl hlavou: "Já ne, Teddy."
"Nene, tatínek ne, ale táta!" kýval hlavičkou chlapeček a přitom ukázal stejným upatlaným prstem na Severuse.
Ten nabodával na vidličku kousek salátu, a přepečlivě jej skládal jako onehdy na večeři v Prasinkách. Poloviny, čtvrtiny - nabodnout - do úst.
Molly, Hermiona, Fleur a Penelopa byly nadšené, jak rychle Teddy začal Severuse přijímat. Až do chvíle, kdy opět maličký promluvil.
"Zlá čalodějnice!"
"Severusi...," začal Harry, ale ihned byl přerušen snoubencem, který se ani nenamáhal vzhlédnout od jídla.
"Ano, řekl jsem Teddymu, že je Ginevra čarodějnice. Nepopírám. Však je to také pravda. Všechny ženy v tomto domě čarodějnice jsou," pronesl klidně a Harry zaklapl ústa.
To byla samozřejmě pravda. Ginny byla čarodějnice.
"Nemusel jsi tvrdit, že je zlá," zaargumentoval Harry jako tonoucí chytající stéblo.
"Ale já nic takového netvrdil."
"Čalodějnice v Dolotce je zlá!" vyhrkl Teddy a poposkočil na židličce.
"Dorotka.. Ty myslíš TU Dorotku," zasmála se Hermiona a dlaněmi si zakryla rozesmátý obličej.
Harry ji následoval s úsměvem vzápětí, ovšem Weasleyovi moc nechápali, o co se jedná.
"Dorotka? O co tady jde?" nechápal Ron a přeskakoval pohledem ze svojí ženy na nejlepšího přítele.
"Je to taková mudlovská pohádka...," vysvětlil Harry a odmávl vše rukou.
"Ve skutečnosti je to pohádkový román Čaroděj ze země Oz, napsaný mudlou Baumanem, zfilmován byl až o hodně později. Pojednává o dívce z amerického Kansasu, které odnese tornádo i s jejím psím mazlíčkem do Vých-..."
"Severusi, toto není literární koutek a ač jisto jistě všechny zajímá podrobný děj, bylo by lepší sehnat knihu nebo ukázat film," šeptl staršímu muži do ucha Harry a Snape zmlkl.
"Omlouvám se, nechal jsem se unést. Tuto knihu mi čítávala matka."
Molly se soucitně usmála. Doslechla se od Minervy, jaká byla Severusova matka Eileen a to, že si Harryho snoubenec z dětství pamatuje, že mu matka čítávala knihu a její děj doteď zná do podrobností, svědčí o tom, jak pomálu chvilek Severus s Eileen měl.
"Někdy bychom si ji mohli společně všichni přečíst," navrhla Molly.
"Ano a Severus by mohl předčítat. Má nádherný hlas," dodala Hermiona s otázkou v očích se obrátila na zmíněného.
Lektvarista polkl spousto a nepatrně nakrčil obočí. Pak přikývl.
"Jsem si jistý, že by se chvilka na trochu poklidného," zdůraznil Snape, "předčítání jisto jistě našla."
Harry nadšeně poposkočil. Jediný důvod, proč neusnul v hodinách lektvarů, byl Snapeův hluboký hlas, který velmi často lektvarista posazoval nízko či naopak vysoko. Záleželo na oblíbenosti studenta a na tom, jak obstojně podle snapeovských měřítek provedl daný lektvar.
Asi si každý dokáže představit, jaký tón používal právě na Harryho.
"Skvělý nápad," přidal se Arthur, který byl nadšený představou předčítání z mudlovské pohádkové knihy.
Mudlovská pohádka! Jaké to naprosto neprobádané odvětví jeho zájmu!
"Jo, mohl by se uspořádat literární piknik. Vždycky se vybere kniha - ať mudlovská nebo kouzelnická - a pak se všichni sejdeme a budeme ji předčítat," předhodil návrh také Bill a sám přemýšlel, jaká kniha by jej tak mohla zajímat.
"To vůbec není špatný nápad. Takové scházení i mimo nedělní oběd by bylo úžasné zpestření," přikyvovala Molly.
"Ano. Piknik v létě v zahradě nebo možná bychom mohli přesvědčit Minervu a uspořádat jej u Černého jezera," chopilo se nadšení i Rona, který nebyl milovníkem knih a času tráveného u pevných vazeb s písmenky.
Piknik - to znamenalo jídlo. A dobré jídlo stálo za přetrpění pár desítek stránek.
"Že ty zase myslíš na ty hory jídla," popíchl kamaráda Harry a jen tak tak stihl uhnout natažené ruce, která mířila na jeho černou kštici.
Dovádění a nadšené brebentění Weasleyů, a hlavně Harryho, sledoval Severus ze svého místa a zpočátku nevěděl, jak se má sám chovat a vše kolem sebe chápat. Vše bylo tak známé z dřívějších a hlavně studentských let svého snoubence, kdy se potají všichni scházeli jako Fénixův řád. Ale nyní, bez války číhající za zády, bylo Doupě idylickým prostředím a on byl ve středu této poněkud chaotické, nicméně domácí pohody. Bylo to, jako kdyby skutečně někam zapadl. A to díky Potterovi.
Měl pravdu. Žádný by se nevzdal toho, co s Potterem získal. A už vůbec ne Zmijozel jako Severus Snape, který celý život nic neměl a co měl, to hloupostí ztratil nebo mu to někdo nezvratně vzal.
Černé oči sledovaly každý pohyb mladého muže a jeho dovádění. Příhoda s Ginevrou Weasleyovou byla zapomenuta a trable zažehnány. Severus si byl jistý, že dívka již žádné problémy dělat nebude a kdyby ano... Není lektvarovým mistrem, který více jak polovinu svého života klamal potomka Salazara Zmijozela, pro nic za nic.
Nějaké uřvané děcko s hlavou v oblacích mu neukradne to, co mu osud nahrál do náruče. Potter byl jeho odměna. Potter mu zajistí pevnější místo ve světě, ve kterém se vždy ocital velmi blízko kraje. Severus se usmál.
Jako doposud, stranou ode všech, lektvaristu pozorovala Hermiona. Každou jednotlivou interakci s Harrym pod bedlivým dozorem analyzovala a kalkulovala. Harry vypadal šťastně a i Snape méně nevrle a útočně. Oba dva byli protikladný a tak různorodný pár.
Tam, kde Harry překypoval vtipem, energií až hyperaktivitou, tam Severus Snape svým vážným vzezřením a častou zlomyslností mátl každého ve svém okolí. Harry rád sportoval, byl hlučný, rád se překřikoval, stýkal se s přáteli a tvrdě šel za tím, co chce, poté, co s jeho životem bylo nakládáno porůznu pro dobro všech. Lektvarista byl samotářský, vypočítavý, intrikářský, raději vařící lektvary a kousavými poznámkami házející okolo na ty, kteří projevili jen sebemenší zájem se jakkoliv pokusit vtáhnout ho do dění okolního světa.
Jejich přístup k životu byl také jiný - Harry chtěl žít, Severus přežít s co nejvíce výhodami a pokud ty by nedostal nebo jich nedocílil, tak alespoň existovat bez problémů.
Severus se naklonil k brebentícímu Harrymu a řekl mu, ne příliš tiše, do ucha: "Možná by bylo v pořádku pokračovat tam, kde se skončilo."
Harry nechápavě zamrkal, ale nepatrné Snapeovo pohnutí prsteníkem na ruce jej ihned navedlo na správnou cestu.
"Ach, zasnoubení! Ano. Máš pravdu."
Všichni Weasleyovi, rozdovádění předešlými událostmi, si opět způsobně sedli na svá místa a s očekáváním se zadívali na Harryho, který lehce zrudlý stál nade všemi.
"Jak jsem řekl dříve, než...," odkašlal si Harry a mrkl na Severuse.
"Než nás hrubě přerušila...," zašklebil se ten.
"Čalodějnice!" vykřikl Teddy a zatleskal, když se všichni rozesmáli.
"Ehm, ano. Než nás hrubě přerušil Ginnyn příchod, chtěl jsem vám všem oficiálně sdělit, že jako moje jediná rodina máte právo vědět, že svůj život jsem se rozhodl spojit tady se Severusem."
Snape, jakmile bylo řečeno jeho jméno, se taktéž postavil a uchopil svého snoubence za paži a nepatrně jej k sobě natočil.
"A já přijímám za svého partnera tebe, Harry," dokončil tradici tiše Severus a k překvapení všech rychle přitiskl své rty na Harryho tvář.
Harry několikrát zmateně zamrkal.
"Eště," poposkočil nadšeně Teddy.
"Cože?" mrkal Harry zmateně a snažil se ignorovat Snapeův samolibý úsměšek.
"Eště pusu, tati," zavrtěl hlavou Měsíček a sám našpulil pusinku a hlasitě mlask.
"Tatínek je trošku pomalejší, Teddy. Toho si nevšímej. Asi byl ten polibek tak okouzlující, že se Harrymu rozutekly myšlenky," porýpl si Bill a Harry temně zrudl.
"Měli bychom Tedovi vyhovět," vážně přikývl hlavou Snape.
Jiskřičky v černých očích značící pobavení nešly přehlédnout.
"J-já nevím..."
"Harry. Jsme snoubenci, brzy manželé. Nemusíme nic tajit," ohrnul ret lektvarista a přitáhl si jej pro další rychlý polibek.
Obyčejné přitisknutí rtů. Žádný erotický tanec jazyků, žádné horké vzdechy do pootevřených úst. Jen přitisknutí suchých a horkých rtů na sebe. Přesto Harry zůstal bez dechu.
A stejně tak Severus, který rychle ucukl, jako kdyby dostal ránu proudem, ale vzápětí stáhl obličej opět do neutrálního výrazu. Sakra Zmijozelové!
Harry nakrčil ramena - patrně jen statická elektřina. Ano. Nic víc.
"Jak to vlastně hodláš udělat s ministerstvem, Harry," ozval se poprvé Percy.
"Ještě jsme se plně nerozhodli."
"Tady Harry chce říci, že jsme o tom ještě pořádně nemluvili. Prvořadý je obřad a až poté začneme plně věnovat pozornost ostatním věcem. Je však jisté, že letos se z Harryho bystrozor určitě nestane, není kam spěchat," chopil se slova Severus.
Harry přitakal.
"To je pravda. Možná zažádám příští rok. Momentálně je důležitá Severusova práce v Bradavicích."
"Čekáte problémy od Pastorka?" zajímal se Arthur.
"Ne. V podstatě se děje to, co si přeje," ušklíbl se Harry přidrzle.
A také že ano. Bude se ženit? Bude. Dědice již dávno má. Vyřeší své a Snapeovi problémy. Vzájemná výpomoc.
"Takže Teddyho Severus přijme krví?" pídila se Hermiona, i když samozřejmě odpověď dávno znala.
"Ano, samozřejmě."
"Lektvar je již hotový. Stačí jej jen použít," přitakal Severus.
"Což mám v plánu dnes večer," usmál se Harry a vzal si na klín chlapečka, aby mu pocuchal nyní zrzavé vlásky.
"Není to moc brzy?" strachovala se Molly, které vždy záleželo především na blahu dětí.
"Ne ne. Severus mi říkal, že kdyby byl lektvar použit později, mohl by být nějaký ten zbytek v Teddyho oběhu během obřadu, což nemusí být pro magii zrovna dvakrát vhodné," vysvětlil Harry stručně.
"Takže dnes se Severusem budete u Teddyho při aplikaci lektvaru?" zaculil se Ron a významně na Harryho zvedl obočí.
Harry jej probodl pohledem.
"Myslel jsem, že Severus půjde zpět do Bradavic, ostatně tam musí mít hodně prací od studentů."
"Ve skutečnosti by mě zajímalo, jak se lektvar uchytí a v případě nějaké alergické reakce bych zakročil," vyvrátil tvrzení svého snoubence Severus.
"To je výtečné. Preventivní opatření se vždy hodí. A já nepochybuji, že si Harry se Severusem najdou příjemné zpestření večera," skvostně se bavil Ron a rychle si do úst cpal sladký zákusek.
Harry zaskřípal zuby na škodolibou radost svého kamaráda. Ten jen pokrčil rameny.
"Ano, Teddy je jen malé dítě. Děti mají často nežádoucí reakce na lektvary a přísady v nich," přitakala Hermiona a po chvíli se rozhovor stočil jiným směrem.

Harry znaveně padl do křesla v salonku. Jednou rukou na klíně svíral spícího Teddyho, druhou si zakrýval znavené oči.
"Vy jste ale příjemný hostitel, Pottere," suše zavrčel Snape, když celou minutu tiše zíral na uvolněné a bezvládné tělo svého brzy-budoucího-manžela, jak se roztahuje přes křeslo.
"Poslužte si, jako doma," odmávl ho Harry rukou, co měl původně na obličeji.
Zelené, lehce lesklé oči se zabodly do těch černých.
"Ostatně, brzy tu bydlet i budete. Měl byste vědět, kde se nachází bar," ukázal Harry na určené místo, "a nebo můžete zavolat Kráturu."
Tiché puknutí se ozvalo u dveří.
"Pán volal Kráturu?" zajímal se hned nadšený domácí skřítek s dlouhým nosem.
"Ano, Kráturo. Přines mi silnou kávu a tady pro Snapea..."
"Ledový čaj, Kráturo. Děkuji," poručil si doposud stojící muž, který nespustil oči ze zachránce kouzelnického světa.
"Hodláte Teda uložit a nebo jej budete mít v náručí celou noc, Pottere?"
Harry zamrkal a podíval se na spícího chlapečka. Pro Teddyho byly návštěvy u Weasleyových vždy vyčerpávající. Chlapeček byl nadšený všemi lidmi okolo a chtěl jim věnovat co nejvíce pozornosti. A nejen jim, ale i hromadě jídla a nejlepším sladkostem, které Molly dokázala upéci. Žádný div, že pak spával až do rána.
"Chci mu dát ten lektvar," zazíval Harry.
Snape pevně stiskl kořen nosu a obrátil oči v sloup.
"Počítám s tím, že chlapce odnesete do jeho pokoje a převléknete jej. Během tohoto procesu se jistě vzbudí, takže mu dáte lektvar. Necháte Teda jej zapít a dáte jej pod uspávací kouzlo. Není to tak složité," netrpělivě máchnul rukou Snape ke schodišti a od zrovna vcházejícího Krátury si vzal ledový čaj.
"Jsi nějaký netrpělivý, Severusi," zamrkal Harry a zhluboka se napil kávy přes Teddyho hlavičku.
"Nehodlám tu strávit noc, Pottere."
"Nedůtklivý," zamručel Harry a namáhavě se zvedl z křesla.
"Co jsi říkal, Pottere?"
"Sluch neslouží, Severusi? Kdybych šeptal před pěti lety a vy byl na druhém konci Bradavic, ihned bych měl školní trest," zamrkal nevinně Harry.
"Vím moc dobře, co tvá nevymáchaná pusa vypustila, Harry."
"Pak mě tedy napadá otázka, proč se ptáš."
Snape mlčel, jen výhružně přimhouřil oči a kdyby Harry nedržel Teddyho, patrně by zvedl obě ruce na znamení kapitulace.
"Však už jdu...."
Oba dva muži vystoupali do patra a Harry ihned zamířil do dětského pokojíčku. Jak Snape předvídal, Teddy se během převlékání do pyžamka probudil. Ospale mžoural na Severuse a posléze natáhl obě ruce k vyššímu muži.
"Pušu," zažvatal téměř nesrozumitelně chlapec.
"Ne," odmítl Snape.
"Já chci pušu, pjosím," rozevřel Teddy velké černé oči a zadíval se do hlubin těch Snapeových.
Lektvarista nepatrně snížil ramena a pod pobaveným Harryho pohledem se naklonil k chlapci a přitiskl mu rty na čelo.
"Na pusinku," pokáral prstíkem Teddy svého nového tatínka.
Snape si útrpně povzdechl.
"Proto jsem nikdy neměl děti, vlče," zavrčel a rychle líbnul ty baculaté rtíky, což v Harrym vyvolalo obrovský úsměv.
Harry se původně domníval, že bude jeho bývalý profesor zatvrzele stát a odmítne jakýkoliv kontakt s Měsíčkem, ale Snape jej překvapil. Nejen, že Teddymu dal polibek na dobrou noc, ale také neměl žádný nepříjemný komentář. Dokonce i Harryho obava, že začne na staršího muže žárlit, se nedostavila.
"Pušu, tati," poručil si Teddy ještě od Harryho.
"Klidně sto," usmál se Harry.
"Sladká," líbnutí na čelo.
"Sladší," mlaskavá pusa na nosík, která v Teddy vyvolala salvu smíchu.
"A nejsladší na konec," přiletěla jedna mlaskavá na rtíky.
"Mám tě lád, tati," zavrněl Teddy.
"Já tebe taky, Měsíčku. Ještě ti dám jeden lektvar, ano?" usmíval se Harry a začal prohledávat kapsy.
Zamračil se. Kam jen ho dal?
"Accio lektvar krve-přijetí," ozval se podrážděně Snape a do ruky za chvilku chytil letící lahvičku.
"Mohla se rozbít," pokáral jej Harry.
"To pochybuji. Každý můj lektvar je v nerozbitném flakonu. To už byste mohl vědět."
Samozřejmě. Byl to Snape, kdo dělal tento lektvar. A co Snape nemá rád, teda kromě studentů bez talentu na vaření dryáků? Zbytečnou práci.
Harry opatrně nabídl lektvar Teddymu.
"Dal jste tam svoji krev? Přesně sedm kapek?"
"Ano. Ještě ten den, co jste mi jej dal."
Snape přikývl.
Oba dva sledovali, jak Teddy lektvar vypil a ušklíbl se. Harry se hned natáhl pro jahodový džus, který byl Kráturou vždy před spaním nachystaný u stolečku vedle postýlky. Harry chlapečka ještě jednou políbil a uložil jej. Snape nenápadně uvrhl na malé tělíčko spací kouzlo.
"Teď budeme čekat?"
"Patrně. Nechal bych u něj Kráturu. Lektvar nezačne účinkovat minimálně další hodinu."
"Kráturo," zavolal Harry.
Skřítek se objevil u dveří dětského pokoje.
"Pane?"
"Kráturo, budeš teď hlídat Teddyho. Dostal lektvar na přijetí a zhruba za hodinu u něj budou znát účinky. Kdyby byl jakýkoliv problém, hned nás najdi, ano?"
"Problém, tím je myšleno nadměrné pocení, třes, křeče, vyrážka a cokoliv abnormálního od klasického spánku Teda," doplnil Snape.
"Jistě, pánové, Krátura bude hlídat mladého pána."
Oba čarodějové přikývli a s posledním pohledem do postýlky zmizeli na chodbě. Harry se zastavil až u paty schodiště.
"Kávu, čaj, ohnivou?" nabídl Harry.
"Čaj. Mátový, pokud máte."
Harry přikývl a odebral se do kuchyně. Snape v jeho stopách za ním.
"Jak se vám líbil oběd u Weasleyů?" zapředl rozhovor Harry, zatím co ohříval vodu a chystal čajový servis, který dostal od Andromedy.
"Únavný, nicméně poučný. Jsem překvapený, že jste tyto návštěvy přežil bez větší újmy na zdraví."
"Váš zájem o mé pohodlí a zdravotní stav je dojemný, profesore," usmál se Harry, "nicméně nezapomínejte, že jsem větší část svého života žil s Petunií. Weasleyovi mě nikdy nerozhází. Právě naopak."
"Ach, ano, opomněl jsem tento malý zanedbatelný fakt, že jste prožil své dětství s mudlovskou saní," zašklebil se Snape. "Je obdivuhodné, jak jste se i přes nepříznivé vlivy dokázal převtělit v plnohodnotnou bytost."
"Těší mne, že si myslíte, že jsem plnohodnotný a člověk k tomu," zacukaly koutky Harrymu, ale naštěstí stál zády ke Snapeovi.
"Neřekl jsem, že jste lidská bytost," usadil jej Snape, ale bylo vidět, že svůj dovětek nemyslí nijak zvláštně, protože se mu prapodivně leskly oči a Harry by odpřísáhl, že právě skrývaným pobavením.
"Říkal jsem si, že na lichotku to znělo až příliš dobře."
Snape dále mlčel a nechal Harryho vařit mudlovským způsobem čaj. Když byla konvička přichystána, nalil si Harry do svého šálku čaje tak na jeden hlt ohnivé.
"Vy si do mátového čaje přiléváte alkohol?" žasl Snape.
"Ano, je to zvláštní kombinace. Ohnivá a mátový čaj. Měl byste to někdy vyzkoušet," přitakal Harry.
"Netušil jsem, že jste až takový příznivec alkoholu, Pottere. Doufám, že toto je jen výjimečný stav a ne běžná konzumace."
"To jste nazval moc hezky, profesore. Konzumace," mlaskl Harry a vychutnával poslední slovo.
"Pro vaši informaci, konzumuji alkohol často, v malé míře. Lépe se po něm soustředím, dokáže zahřát, zklidnit a také mi chutná."
Snape přikývl. Za svých mladých let na tom byl obdobně. Teď se svým žaludkem mohl výjimečně sklenku něčeho tvrdšího.
"Tak, teď bychom konečně mohli probrat pravý důvod vaší přítomnosti, Snape," řekl Harry, jakmile dopil svůj šálek a položil jej na stůl.
"Prosím?" dělal naoko nechápavého lektvarista a neuhnul pohledem.
"Oba dva víme, že není nutná tvá přítomnost u účinků lektvaru, Severusi," tišeji promluvil Harry a nepatrně se naklonil dopředu.
"Pravda," přitakal Snape, ale dál svoji odpověď nerozvíjel.
"Takže?"
"Takže co?"
"Proč tu jsi. Určitě ne proto, že si tak moc chceš užít moji přítomnost."
"Právě naopak, Harry. Pokud spolu máme žít, musíme se snést co nejdéle pospolu. V Bradavicích se nemusíme vidět celý den, ale zde...," oponoval Snape zdvořile.
"Dobře, přiznávám platný bod. Ale co tak najednou? Kvůli Weasleyům?"
"To těžko."
"Teddymu?"
"Roztomile chytré dítě, ano. Ale také ne."
Harry se odmlčel a nakonec zoufale pohodil rukama: "Tak proč?"
"Kvůli tomu polibku."
Ticho. Harry zamrkal.
"Cože?"
"Slyšel jsi."
"Proč kvůli polibku? Byla to obyčejná pusa. Dotknutí rtů, nic víc. Není to jako milenecký polibek nebo tak něco," nechápal Harry a začínal z toho být nervózní.
"Ten polibek byl naopak velmi zvláštní. Ta jiskra..."
"Statická elektřina. Tobě se nikdy nestalo, že tě něco koplo??"
"Elektřina, Pottere? A to bych řekl, že po tolika letech v kouzelnickém světě poznáš, kdy se jedná o magii a ne mudlovský nesmysl s atomy."
"Nevím, o čem mluvíš," bránil se Harry.
"To je očividné. Proto vyzkouším svoji teorii," zvedl samolibě Snape koutek rtů.
"Jakou teorii?" zeptal se téměř - ale opravdu jen téměř - bojácně Harry.
Snape vycenil zuby a přes stůl popadl Harryho za krkem, aby si přitáhl střapatou hlavu blíže k sobě. Harry s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se Snape přiblížil a prudce stiskl jejich rty k sobě. Nedalo se říci, že se jedná o polibek, spíš takové líbnutí. Odfláknuté a ne příliš vášnivé - spíše suché a nijaké. Přesto Harryho zanechal dotek s brnícími rty a nutkavou potřebou si je zuby skousnout. Snape na tom nebyl jinak.
"Jak jsem si myslel," pokýval hlavou starší muž, který využil Harryho zmatku a pomalým tempem odešel.
"Co to sakra bylo," vydechl Harry, když slyšel vzdálený zvuk zapraskání - to jak vzplanul zelený oheň v krbu.

A/N: Po delší době kapitola. Jak jsem zmínila v infu - není příliš času, snažím se jak jen to jde.

Žijeme a píšeme

Mon, 19 Mar 2012 21:55:17 +0100

Moc moc moooc se omlouvám!

Samozřejmě jsem živa a zdráva.

Kapitoly se vesele píší, i když velmi hlemýždím tempem.

Je mi líto - časově silně nestíhám, každopádně nápady jsou a píše se, jen to čas nedovoluje tak, jak bych chtěla :(

Stav je následující:

Jen dotek peříčka: kapitola rozepsaná, chybí jen 1500 slov

Na hřbetě: kapitola téměř dokončená (téměř je tak 1000 slov do konce)

Kapka touhy a zrnko vědění: kapitola se nachází zhruba v polovině, chybí nějakých 2000 slov

Doufám že se mi během zítřka podaří sednou na net trošku déle.

Basi

7. Tak bude splněno

Fri, 17 Feb 2012 21:06:39 +0100

Tak bude splněno

Harry se vyčítavě díval na Severuse Snapea, který se zády rovnými jako pravítko a výrazem čerstvě uspokojeného vraha vykračoval ke křivému, polorozpadlému domku v dálce, se slepicemi na dvorku. Harry jej po očku pozoroval a přitom si v hlavě přehrával večer a nedělní ráno.
Nevzbudil se brzy, s prvním úklidem Krátury, jak to míval zvykem. Ne. Dlouhá bezesná noc, převážně propřemýšlená nad knihou o tradicích, mu zanechala jen pár hodin ne příliš odpočinkového spánku nad ránem. Možná proto i zaspal Severusův příchod.
Po odchodu z Bradavic stihl Harry malého Teddyho vykoupat a ospalému dítěti i doslova nacpat do krku půlku banánu. Poté jej přenechal Kráturovi, který se ukázal jako nadaný zpěvák dětských ukolébavek. Sotva zazněla první sloka lehce skřípavým hlasem domácího skřítka, Teddy strčil palec do pusinky a opět se pohroužil do hlubokého spánku. Harry tak měly prakticky volnou ruku pro rychlý rozhovor skrze krb s Arthurem a Molly, aby je informoval, že má v plánu vzít Severuse na nedělní oběd.
Harry se ušklíbl, když si vzpomněl na okamžik, kdy vystrčil hlavu z krbu a načapal Ronovy rodiče, jak se v záři ohně oddávají intimnostem. Doteď se červenal, když si vzpomněl na dvojici v hlubokém polibku. I po těch letech - dvou válkách a sedmi potomcích - se Molly s Arthurem milovali. S odkašláním je musel vyrušit.
Arthur byl první, kdo zaznamenal zelený krb a snažil se upravit pletený svetr, který se mu tisknutím na svoji ženu vyhrnul u malého bříška, které se mu během let začalo tvořit. Harry se stejně stále divil, jak to, že při tom množství vynikajícího jídla jsou doposud všichni Weasleyovi hubení a vytáhlí.
"Ahoj, Harry," pozdravil Arthur, když se dostatečně upravil a rychlým přesunutím před krb poskytl i potřebnou záštitu své manželce, která si nenápadně pozapínala knoflíčky blůzky.
"Stalo se něco?" vložila se do hovoru i Molly - nyní již upravená.
"Nerad ruším," omluvil se Harry a byl rád za to, že není poznat, jak moc se červená. "Jen jsem chtěl říct, že zítra přijdeme se Severusem na oběd."
"To je výtečné!" zvolala paní Weasleyová nadšeně a pevně stiskla manželovu paži. "Něco navařím. Hodně toho navařím. Bude to událost... Přece jen našemu chlapci přijde snoubenec, musíme jej řádně přivítat v rodině!"
"Úžasné, Harry. Trošku jsem se bál, že Severus nesvolí," přitakal Arthur s úsměvem.
"Děkuji vám. Oběma. Za všechno. Ještě bych se s vámi rád na něčem domluvil," začal Harry trošku nesměle.
"Stačí říct," pobídl jej Arthur.
"Jde vlastně o dvě věci. Ta první je oběd. Nevím, jestli jsem to už zmiňoval, ale Severus nemůže moc těžká jídla. Je to výsledek Voldemortovy péče o jeho poddané," vyprskl Harry znechuceně.
"Ach, Merline.. Netušila jsem, že to mělo na Severuse i takový dopad. Ale samozřejmě. Mělo nás to napadnout. Vy-víte-kdo, Voldemort, byl zvíře," zkrabatila čelo Molly a při myšlence na chudáka Severuse posmutněla.
Chudák muž. Tolik toho zažil, a přežil. S Harrym jsou pro sebe jako stvoření. Konečně budou oba šťastní.
"Pořád nemohu uvěřit, jaký dopad měla ta léta na Severuse," kroutil hlavou Arthur posmutněle.
"Ano. Vím. Je to strašné. Proto bych byl rád, kdyby se pro něj objevila nějaká menší porce něčeho ne příliš těžkého. Salát, nějaké kuře nebo ryba. Zelenina a ovoce. K pití třeba nějaký džus. Moc bych to ocenil a Severus jistě také," prosil pohledem Harry dvojici.
"Samozřejmě Harry, nemusíš se bát!"
"A ta druhá věc?" zajímal se Arthur.
"No, jak to říct. Vadilo by moc, kdyby jste tu byli jen vy dva a Ron s Hermionou?"
Harryho žádost se setkala s pochopením. Molly s Arthurem slíbili vyhnat své děti do jejich domovů. Zvláště pak zavřít Ginny nebo ji vyslat za Lenkou do Bradavic - prostě se jí na inkriminující neděli zbavit.
Po sáhodlouhém loučením a příslibech včasného příchodu, se Harrymu konečně podařilo dostat do postele a k ránu usnout, jen aby byl po pár hodinách vzbuzen nevybíravým způsobem.
"-tre. Pottere! POTTERE!" vkradl se mu nepříjemný hlas do snu.
Harry zrovna letěl na koštěti a chytal zlatonku, když se nad Bradavickým famfrpálovým hřištěm zjevila nadnášející se postava Severuse Snapea a zařvala: " POTTERE!"
Harry se lekl, zlatonka uletěla a on začal padat z výšky dolů. Koště vedle něj střemhlav mířilo k zemi, než jej chytl vítr a odplachtil s ním k vrbě Mlátičce, opět.
"Nééé," vykřikl Harry a natáhl ruku, to bylo koště od Siriuse!
"Pottere, ty imbecile, přestaň se po mně sápat!" vytrhl jej definitivně ze sna hlas jeho snoubence a proud ledové vody zasáhly Harryho obličej, hrudník, část postele a zeď za hlavou.
"Idiotští Nebelvíři, to musíte po všech šmatat?" brblal si Snape, zatím co si Harry vytíral vodu z očí a vyplivoval zbytky vody.
"Co tu děláte? Jak jste se sem dostal?" podařilo se mu nakonec zeptat a muž zarazil svoje huhlání a otočil se na něj.
"Pozval jste mě, Pottere, tím pádem jste mi otevřel přístup do domu. Ne, že by na tom záleželo, díky zasnoubení mám volnost pohybu, i kdybych pozván nebyl. A byli jsme domluveni. Oběd, pamatujete?"
Harry tupě zíral. Snape si povzdechl a obrátil oči v sloup.
"To už je tolik?"
Snape Harryho probodl pohledem a zadíval se na něj zkoumavě, jako kdyby si až teď uvědomil černé kruhy po očima z nevyspání. Poté černé oči sklouzly níže a nepatrně se rozšířily. Harry byl bez svrchního kabátku pyžama, po hrudníku mu stékalo pár kapek vody a padaly do peřiny nebo mizely pod ní. Lektvarista si odkašlal.
"Připravte se Pottere, nebudu čekat celý den. Máte pět minut, poté odcházím," informoval vyjukaného mladíka Zmijozel a rázoval si to rychlými kroky pryč.
"To byl pánův manžel?" ozval se hlas Krátury, který stál v rohu místnosti a očima velkýma jako golfové míčky zíral za vzdalující se postavou v černém.
"Ano."
"Tak budou probíhat všechna rána, pane? Pán nemá problém brzy vstát, pane."
"Doufám, že nebudou," zahučel Harry, ale domácímu skřítkovi jako odpověď jen zakroutil hlavou. "Mám nachystané oblečení? Co Teddy?"
"Oblečení je v koupelně, pane. Malý pán je připravený," poklonil se Krátura a zmizel.
"Merline, zabij mě," zahučel Harry a pořádně zazíval, než se podrápal na břiše, rozhlédl se po pokoji a vylezl z mokré postele, kterou hned osušil kouzlem.
Harry byl připravený za čtyři minuty od chvíle, co Snape opustil jeho pokoj. Svého snoubence našel sedět v křesle v salonu upíjet čaj a přitom bystrýma očima pozoruvat malého Teddy u ohně, jak si hraje s dřevěnými kostkami, který se samy stavěly do méně složitých a složitějších hradů, věží, mostů a kostelíků.
Po příslibu, že nebude tuto chvíli sbližování rušit, se Harry nenápadně opřel o veřeje dveří a sledoval svého syna a muže, kterého roky nenáviděl, jak se společně snáší. Barevné kostky se zrovna s malou pomocí stavěly do základny a vyvršily se do čtyř věží s rudou stříškou.
Teddy zatleskal, podíval se na Snapea a prstíkem ukázal na výtvor: "Bladavice."
Harry se usmál. Teddy byl chytrý chlapeček, ale stejně jako jiné děti, občas míval problémy vyslovit písmeno R.
"BRRR. Brrradavice," zvýraznil písmeno Snape a pokýval hlavou. "Jsou krásné. Jsi moc šikovný kluk."
Hošík pokýval hlavou, zbořil hrad a začal na sebe vršit další kostky. Tentokrát to byla samostatná věž. Harry moc dobře věděl která.
"Ben!"
"Ben?" nechápal lektvarista.
A Harry si jeho zmatku užíval, na druhou stranu musel uznat, že muž se chová s malým dítětem opravdu bravurně.
"Big Ben."
"Aha. Big Ben je hovorové pojmenování. Vlastně se tak jmenuje pouze zvon uvnitř věže," vysvětlil profesorským hlasem Snape a Teddy byl velmi pozorný posluchač.
"Zvon?"
"Ano. Zvon. Bicí nástroj kalichovitého tvaru. Kalichovitý tvar, neboli kalich, vypadá jako pohár. Stačí kalich obrátit vzhůru nohama a do jeho středu zasadit takzvané srdce, které se při kyvadlovém pohybu," Snape názorně ukázal kyvadlový pohyb rukou, "dotýká stěn zvonu a vydává tak zvuk."
To už Harry nevydržel a tiše se zasmál. Snape se na něj otočil s mírně nasupeným výrazem, nicméně ten se hned vyhladil, když si všiml, co má Harry na sobě.
"To hodláte jít v tomto, Pottere? I váš syn je oblečený lépe než vy," okomentoval Harryho nebelvírsky červenou pletenou vestu se žlutým lvem na prsou.
"To je dárek od Hermiony a dnes je chladněji. A Teddy má na sobě speciální oblečení. Vždy, když někam jdeme, má na sobě hábitek od Malkinové s přenášedlem zpět domů," vysvětlil Harry.
"Doma jej nepoužíváte?" zajímal se Snape - sám věděl, že Scorpius jej nosí neustále.
"Ne, není potřeba. Mám tu protipřemisťovací bariéru, která Teddymu zamezuje se přemístit náhodnou magií. Navíc doma nemá havarijní výbuchy jako venku. Půjdeme?"
"Už bylo na čase, Pottere. Přemístění?"
"Ano," potvrdil Harry a s plnou náručí chlapečka se přesunul na ulici před dům, Snape těsně v závěsu.
"Nechcete si probrat, co jim řekneme?" zeptal se staršího muže, který se postavil půl metru od nich a kontroloval čas na řetízkových hodinkách, které vytáhl z náprsní kapsičky - některé mudlovské věci ani Snape nevymění.
"Netřeba, Pottere. Viděl jsem vzpomínku, to mi stačí," a s tím se lektvarista přemístil.
"Nač čekat, že," povzdechl si Harry a i on s lupnutím opustil ulici, po které se sice procházel nějaký mudla, ale díky kouzlu ho ani nenapadlo se podívat po zvuku nebo k domu číslo 12.
Harry přistál několik desítek metrů před Doupětem a vyčítavě se díval na Severuse Snapea, který si jej nyní nějak divně prohlížel, než si to téměř vesele vykročil k domovu Weasleyů. Harry se zamračil. Domek, který dlouhá léta - a dokonce i nyní - považoval za nejúžasnější, byl nepatřičně tichý.
"Vypadá to, že Molly s Arthurem splnili moji prosbu," zahučel tak nahlas, aby jej slyšel Snape a nevyrušilo to Teddyho brblání.
"Paci, paci," pleskal o sebe ručičkami Teddy a když si všiml kam jdou, zvolal: "Babi Molly a děda Thur."
"Prosbu?"
"Požádal jsem je, aby na oběd byli přítomni oni a Ron s Hermionou. Podle ticha soudím, že se jim podařil ostatní vyhnat a nebo...," Harry otevřel dveře a vstoupil.
Oběma dospělým příchozím se naskytl pohled na celý klan Weasleyů pokorně a tiše sedící různě po místnosti.
".... a nebo a ně někdo zaslal tišící kouzlo," dopověděl Harry.
"Harry! Ta nová vesta ti sluší, vypadáš úžasně!" zvolala Molly a dívky za ní přitakaly, zatím co přeskakovaly pohledem z vysoké, vytáhlé postavy Severuse Snape - který se držel krok za Harrym - na něj.
"Cože? Ale tu jsi přeci už vi-...," Harry s předtuchou sklouzl pohledem na sebe.
Místo jeho rudé vesty se lvem, měl na sobě smaragdově zelenou pletenou vestičku se černým lvem, který měl místo ocasu hada obtáčejícího se kolem jedné zadní nohy. Netřeba dodávat, že obě zvířata byla protkána stříbrnými a zlatými nitěmi.
Harry stočil nasupený pohled na Severuse, který s nechápavým výrazem a lehce našpulenými rty nevinně zíral na své dílo.
"To byl dárek od Severuse," zašklebil se Harry a předal Molly Teddyho, aby se s chlapečkem mohla pomazlit.
"Je krásná. Jde ti k očím. Napadlo mě, že bude od Severuse. Severusi, ráda tě zase vidím," popleskala matriarcha Weasleyová volnou rukou Snapea po rameni a ten přikývl.
"Já tebe též, Molly."
To už se k nim přihnal Arthur a Ron s Hermionou, kteří se uvítali s Harrym, jako kdyby jej neviděli celé týdny a přitom tam byl den předtím.
"Severusi," potřásl Arthur rukou lektvaristovi a zatáhl jej k šachovému stolku. "Dáme jednu hru, než Molly nachystá oběd?"
"Rád," přikývl Snape a ostražitě se rozhlížel.
Weasleyovi, od nejstaršího syna s manželkou až po toho nejmladšího, byli různě rozptýleni po místnosti a kývali mu na pozdrav. Dvojčata nevěřícně zírala na Harryho vestu a Harry se pod jejich pohledy kroutil, čímž se Severus neskutečně bavil.
"Slyšel jsem, že jsi málem dostal vyhazov z Bradavic," pronesl Arthur, zatím co chystal své bílé figurky.
"Ano, mám dvě mistrovství a jsem dědic rodu Prince. Ministerstvo si patrně myslí, že po těch pětatřiceti letech praxe mi vybuchne kotlík do obličeje."
"Chápu, jak se cítíš. Zákon je nedomyšlený, ale jsme po válce. Ministerstvo myslí hlavně na zachování kouzelnického světa, než na blaho lidí!" kroutil hlavou Arthur.
"Ano. Ale pokud chceme přežít další stovky let, je potřeba pro to něco udělat. Temný pán zničil nespočet rodin..."
Harry z dálky pozoroval, jak se Severus dal do hovoru s panem Weasleym. Chvíli byl na vážkách, zda jej nemá představit jako svého snoubence, ale po tradičním uvítání Snape odešel v poklidu hrát šachy a tak to patrně nebylo až tak úplně potřeba.
"Nad čím přemýšlíš?" zajímala se Hermiona stojící nedaleko něj.
"Jen jestli jsem Severuse neměl představit oficiálně jako svého snoubence..."
"Ale Harry, takové věci se dělají před začátkem večeře nebo před podáním moučníku," zakroutila hlavou jeho kamarádka a usmála se. "Jsi nervózní? Všichni tu Severuse dávno přijali. Nemusíš mít obavy."
"Já vím. Kde je Ginny?" zajímal se.
"Ginny je zavřená ve svém pokoji. Odmítla opustit pokoj. To ale neznamená, že nepřijde na oběd. Mamka je z toho nervózní. Říkala nám, že jsi si přál, aby nás tu bylo jen pár," odpověděl na otázku Ron a vysvětlil i, proč je tu zbytek Weasleyů.
"Ano. To je pravda. Trošku jsem se bál, jak to přijme Severus, ale asi mu to nevadí. Bude scéna?"
"Doufám, že ne," pokrčil rameny Ron.
"Severus si poradí," dodala Hermiona.
"Jen aby z něj nezbyl mastnej flek," zaculil se svému vtipu Ron, ale Hermiona jej pohledem pokárala.
"Aby to nebylo naopak," přisadil si Harry a představil si, jak asi bude probíhat setkání jeho snoubence s Ginny.
"Jasně. Ona na něj vyšle netopýří kouzlo a on z ní udělá netopýra," odfrkl si Ron, ale z té představy mu zacukal koutek.
Harry sám měl problém udržet vážnou tvář. Vlastně netušil, jak se Severus Snape zachová, až bude konfrontován s Ginny. Je možné, že se bude chovat lhostejně, možná bude zrzku ignorovat. Na druhou stranu, Snape byl nevypočitatelný a mučení Nebelvírů si nenechal nikdy ujít.
Z myšlenek jej vytrhl hlas Molly, která je zvala ke stolu.
"Byly to dobré čtyři partie. Ale možná by bylo lepší, kdyby si příště hrál s Ronem, Severusi. Abys si ty šachy více užil," slyšel Harry říkat Arthura.
"Možná ano. Mladý Ronald má nepochybně strategické myšlení," přitakal Severus a postavil se po boku Harryho.
"Smetl jsi jej, že," špitl Harry, když viděl nadnesený výraz muže vedle něj.
"Samozřejmě. Málokdo se vyrovná Albusovi."
Harry se usmál. Brumbál zbožňoval šachové partie a společně s Minervou McGonagallovou a Severusem, vedli šachová klání. Po smrti Albuse měl Severus možnost hrát pouze s Minervou, která v posledních letech neměla tolik času jako dříve a tak jeho snoubenci nezbývalo nic jiného, než hledat soka ve hře králů jinde.
"Ron je skutečně mistr na šachy. Pamatuješ kámen mudrců? Tu šachovnici zvládl on sám."
"Jsem si toho plně vědom, ale z mé strany je nepatřičné vyzvat mladšího kouzelníka k šachové partii," přitakal Severus a usadil se na nabízené místo ke stolu.
Nervozita se vrátila v plné síle. Obvykle byl klan Weasleyů hlučný, upovídaný a bojoval o nejlepší kousky jídla. Nyní všichni spořádaně seděli a tiše se bavili mezi sebou, až na dvojčata a Rona, který se nerozpakoval přes celou místnost zakřičet na Hermionu, která odběhla pryč.
Malý Teddy se věnoval hračce v sedátku vedle Harryho pravice a sem tam upíjel svůj jahodový džus. Harry využil relativního klidu a postavil se. Nebyl si přesně jistý, jak přesně probíhají obdobná oznámení v rodině, ale doufal, že postačí prosté oznámení.
"Ahoj všichni," mávnul nesměle na všechny rukou a ignoroval pobavené šňupnutí po své levici. "Vy všichni tady, jste moje jediná rodina. A já se cítím být jedním z vás. Molly... Arthure... vy dva jste jako moji rodiče...."
Molly se štěstím rozplakala a Arthur se hrdě nadmul. Ostatní zrzaví chlapci se na svoje rodiče usmáli a opět se obrátili na Harryho, který z celé té pozornosti nevěděl, co přesně říct, aby vyjádřil své pocity a vděk, který cítil.
"A vy ostatní jako moji bratři.. a sestry," usmál se na Hermionu, Fleur a Penelopu, kterou tak často nevídal, nicméně ji měl rád.
"Proto bych vám všem chtěl tímto oznámit své zas-...."
"Doufám, že neruším," vpadla do kuchyně Ginny a přerušila tak kouzelný okamžik, kdy Harry oznamoval důležitou skutečnost.
"Rušíte, slečno Weasleyová, nicméně jste doma," ozval se jako první Snape, který na rozdíl od ostatních neupadl do lehkého šoku.
"Ty mastný mizero, co si to myslíš!"
"Ginny!" vykřikl Arthur.
"Totéž, co všichni ostatní. Ovšem na rozdíl od vaší rodiny mi nedělá problém se o své myšlenky podělit. Pokračuj Harry," otočil se s lhostejným výrazem Severus od zrzky, která zrudla jak rak, zpět na Harryho a pobídl jej.
"Ehm... Chtěl jsem vám oznámit své zasnoube-..."
"Ne! Vy mě nebudete ignorovat!"
"Ginny!" vyjekla Molly pohoršeně a vstala od stolu.
Teddy se rozplakal.
"Ty, Harry Pottere, patříš mně! Od chvíle, kdy jsi mi pomohl v Tajemné komnatě, jsi se mi zavázal a já tobě. Navěky. Splnil se mi sen a ten netopýr ho nezničí! Nikdy!" přesvědčivě a vážně argumentovala Ginny, zatím co se Harry snažil uklidnit Teddyho.
Severus celý výstup sledoval s klidem. Pak se usmál a Harry se zachvěl, stejně jako půlka osazenstva. Úsměv Severuse Snapea nevěstil nic dobrého. Nikdy a pro nikoho.
"Máte pravdu," potvrdil Snape.
"Cože?" ozvaly se výkřiky, nejvíce patrný byl ten Harryho, protože byl protkaný nefalšovaným údivem.
"Tady slečna Weasleyová má pravdu, Harry."
"Já to říkám celou dobu!" přitakala zmatená Ginny, která hned využila toho, že její sok v lásce s ní souhlasí - konečně i někdo další vidí pravdu.
"Nechápu, Severusi. Máme závazné prsteny, náš sňatek nejde zrušit. Ničím a nikým," vrtěl hlavou Harry nechápavě.
Snad zrovna teď nemíní Snape couvnout?
"Pravda. Naprostá. Sňatek nejde zrušit žádnou mocí. Však jej také rušit nebudeme, Harry..."
"Cože! Vždyť jste uznal, že mám pravdu! Harry je můj!" vykřikla Ginny a hledala pohledem pomoc u své rodiny, která tiše sledovala, co se bude dít. Nikdo nepochyboval, že teď v tomto okamžiku dojde k vyřešení milostného trojúhelníku.
"Omyl, slečno Weasleyová. Já sice tvrdím, že máte pravdu, ale pouze v tom, že záchranou vaší maličkosti vznikl závazek vůči Harrymu. A tomuto závazku se říká životní dluh. Vy, Ginevro, dlužíte mému snoubenci přesně takový dluh za to, že zachránil vaše otravné já před sežrání baziliškem," s úsměvem vysvětlil Snape a v několika tvářích začalo prosvítat pochopení.
První osvícený byl Harry, po něm Bill s Hermionou. Postupně si začali všichni uvědomovat, kam že to Severus míří. Až na Ginny.
"Nevím, co to s tím má společného! Byl to okamžik, kdy jsme se spojili!" trvala na svém zrzka.
"Ginny. Spojili, ano, ale jinak než ty si myslíš. Jsi mi zavázaná svým životem a magií. Buď rozumná, jsem se Severusem. Nikdy bych si tě nevzal a ani nechci. Nemiluju tě," rozhodl se začít bránit Harry sám.
"Jsi jen zmatený!"
Severus zakroutil hlavou a bez řečí si převzal malého Teddy a ustoupil stranou.
"Ginny.. Nechtěl jsem to udělat, ale je vidno, že si nedáš říct," povzdechl si Harry a vytáhl z rukávu košile hůlku.
"Já, Harry James Potter-Black, vzývám starodávnou moc magie a žádám o splacení životního dluhu na Ginevře Molly Weasleyové," a sotva dořekl poslední slovo, hůlka zlatě zazářila a tenký paprsek světla, silnější jen o něco málo než niť, se začal plazit a rozvětvovat a začal zahalovat zpanikařenou Ginny.
"Harry, ne! Co to děláš?"
"Já, Harry James Potter, žádám tebe, Ginevro Molly Weasleyová, aby si splnila a splatila dluh, který ke mně chováš," nedbal Harry jejího křiku a plně se soustředil na rituál.
Dívka proti své vůli zkoprněla.
"Já, Harry James Potter požaduji, aby jsi ty, Ginevro Molly Weasleyová, přestala slovně, fyzicky, mentálně, kouzelně, mudlovsky a skrze někoho či něco jiného napadat, ubližovat, hanět a trestat mého snoubence a budoucího manžela, Severuse Snapea a mého syna Teda Remuse Potter-Blacka, rozeného Lupina a brzy i krví přijatého syna Severuse Snapea."
Snape uznale zvedl obočí a přikývl.
"Požaduj a bude splněno," lapala po dechu Ginny, kterou nutilo kouzlo souhlasit.
"Já, Harry James Potter požaduji, aby jsi ty, Ginvero Molly Weasleyová, nikdy více neobtěžovala moji osobu, mého syna a mého budoucího manžela."
"Požaduj a bude splněno," dutá a zoufalá odpověď z úst Ginny.
"Já, Harry James Potter požaduji, aby jsi ty, Ginevro Molly Weasleyová, nikdy více nevznesla nárok na moji osobu, mé tělo, moji duši, mé srdce, moji krev, moji magii a moje dědictví."
"Požaduj a bude splněno," lkala hlasitě Ginny a Molly s Arthurem stojící opodál se pevně objímali, nicméně pro dobro všech nezasahovali.
"Tak bude splněno," ukončil Harry a znaveně se svalil na židli, kde předtím seděl. Zoufalého úprku Ginny z místnosti si již nevšímal. Teď se hlavně obával reakce Weasleyových.

6. A já budu svědek

Wed, 08 Feb 2012 19:27:08 +0100

A já budu svědek

Od malého Scorpiuse byl obdivuhodný výkon, že se nezakuckal a ještě se s drobky v koutku úst a na bradičce zvládnul usmát a pevně přitisknout hračku k tělu. Harry si povšiml, že se blonďatý chlapeček nejdříve tázavě podíval na svého otce, který po chvilkovém zaváhání přikývl. Scorpius popadl další sušenku a společně s Teddym a hračkami v náručí odpelášili oba dva za pohovku a schovali se pod stolek, kde si začali vzrušeně žvatlat a brebentit tak, jak to umí jen malé děti.
"Takže, Malfoyi..."
"Pottere."
"Co tě sem přivádí?" zajímal se Harry a upil ze šálku.
Po chvilce ze slušnosti z třtinové kostky cukru vytvořil další šálek a s tázavým výrazem k nezvanému návštěvníkovi ukázal na konvičku s černým čajem. Malfoy odměřeně přikývl, ale sledoval každý jeho pohyb, jako kdyby se bál otravy. Jsou všichni Zmijozelové tak paranoidní?
"Vzhledem k tomu, že jsem přišel navštívit Severuse, pochybuji, že je to tvá věc, Pottere. Kde vůbec je?" řekl Draco a přitom požadoval odpověď na svoji otázku.
Harry ji okázale ignoroval.
"Na něco jsem se tě ptal!"
"To já tebe také a odpověď se mi ani trošku nelíbila," podotkl Harry.
"Však já se to dříve nebo později dozvím, Pottere," zavrčel Malfoy a vztekle popadl šálek s čajem.
"Nepochybně. A já odpověď na svoji otázku také. Takže to si budeme kvit," usmál se mile v reakci na Dracův výstup Harry.
Blonďatý muž odměřeně přikývl a zamíchal jednu kostku cukru v kouřícím černém čaji.
"Netušil jsem, že máš syna a jsi ženatý," rozpovídal se Harry, aby nebylo v salonu nepříjemné ticho.
Malfoy jeho snahu o slušnou konverzaci odměnil opovržlivým pohledem, nicméně odpověděl: "Jsem Malfoy. A jsem vdovec. Astoria zemřela při Scorpiusově narození. "
Harry se zatvářil užasle. Netušil, že se Draco tak otevře, ale patrně to byla všeobecně známá informace. Moment, Astoria? Astoria Greengrassová?
"To je mi líto..."
"Nenamáhej se, Pottere. Astorie jen splnila svoji povinnost. Víc jsem od ní ani neočekával," šklebil se Draco.
"Dohodnutý sňatek tedy," konstatoval Harry zasmušile.
Během svého osmého ročníku v Bradavicích se doslechl jisté zvěsti o snaze Luciuse Malfoye dohodnout sňatek svému synovi, ale myslel si, že to jsou jen plané pověsti.
"Jako hlava dvou čistokrevných rodin by jsi měl vědět, že je první povinností dědice počít nejméně jednoho potomka. Ach, zapomněl jsem. Tebe nikdo nevychoval v tradicích mého lidu," šklebil se posměšně Malfoy, ale Harry neviděl nenávist, která často plála z Dracových očích, když byli ještě dětmi.
"Prošel jsem nějakým samovzdělávacím rychlokurzem," odpověděl Harry a opět upil s chladnoucího šálku.
Chviličku uvažoval nad tím, že si zavolá Pufa. Přece jen to ještě chvilka bude, než se Snape vrátí z myslánky a do té doby jistě s Malfoyem vypijí konvičku čaje a i chlapci by mohli být hladoví - tolik občerstvení tu zase nebylo.
Harry vstal a svým náhlým pohybem lehce poděsil Malfoye, který jej chvíli hodnotícím pohledem sledoval a při jeho vyskočení na nohy mu ruka sklouzla na hůlku ve stehenním pouzdře. Harry jeho gesto ignoroval a přihrnul se k plamenům ohně - stejně jako Snape předtím, hodlal zavolat do kuchyně.
"Bradavická kuchyně, skřítek Puf," zvolal do krbu a vyčkal.
Trvalo malý okamžik, než se pro zprávu otevřel kanál, aby doputovala až k ohništi na určeném místě. Harry se otočil na arogantního aristokrata, který jej klidně pozoroval.
"Nějaké zvláštní přání, Malfoyi? Pro tebe nebo Scorpiuse?"
"Máslový ležák pro mne a pro Scorpiuse dýňovou šťávu. Pokud možno i nějaké obložené chleby bez rajčat a cibule," nadiktoval si blondýn.
Harry zvedl obočí a Draco si dramaticky povzdechl.
"Cibule nevábně zapáchá z úst a po rajčatech má Scorpius osypaný jazyk."
"Ach, znám ten problém, Teddy tím také trpí. Patrně je to alergii z větve Blacků," chápavě přikývl Harry a sám se až divil jak civilizovaný rozhovor tu se svým dřívějším sokem vede.
Patrně se oba dva přemáhali kvůli dětem a nebo tak říkajíc dospěli.
Pufova hlava se zjevila v krbu a skřítek ihned vyjekl: "Pán má nějaké přání? Puf splní všechna přání pánovi, pane."
"Ano, Pufe, moc rád bych další konvičku černého čaje se třemi šálky, poté dva máslové ležáky, další jahodový džus, dýňovou šťávu, mísu ovoce, obložené chleby bez rajčat a cibule a pro profesora Snapea jeho oblíbené pití. Děkuji, to bude vše."
Harry se opět posadil a zadíval se na kamennou mísu na stolku. Ještě nějakou tu minutku a Severus bude mít celou vzpomínku na Ginny přehranou. Zajímalo jej, co řekne, až uvidí onu scénu.
"Předpokládám, že Severus je tedy v myslánce," ozval se Malfoy, když si všiml jeho pohledu.
"Výtečná dedukce."
"Jízlivost ti nesluší, Pottere."
"Netušil jsem, že dokážeš, Malfoyi, poznat, co mi sluší a co ne," zamrkal překvapeně Harry a pobaveně se usmál, když si všiml lehkého zděšení ve stříbrných očí.
"Moc si o sobě nemysli, Pottere."
"Neboj se, Draco, nikomu to neřeknu. Mám Severuse," usmál se Harry mile a nepostřehl černý stín vylézající ze vzpomínek.
"Jsem rád, že jsi si toho vědom, Harry," ozval se tichý hlas Snapea a vyšší muž usedl na pohovku vedle něj a majetnicky jej objal kolem ramen.
Harry nedal najevo překvapení, místo toho se s úsměvem otočil na svého snoubence a rukou ukázal k Malfoyovi.
"Tady Draco tě přišel navštívit. Přivedl sebou i malého Scorpiuse. Teď si s Teddym hrají na koberci. Objednal jsem u Pufa další občerstvení, pokud nevadí."
A jako na zavolanou se zjevil skřítek s tácem na hlavě.
"Puf přinesl jídlo a pití pro mladé pány, pánové," zahalekala bytůstka a zatímco lusknutím prstů nadzvedla zpola snězený jeden tác, druhým lusknutím ten nový položila na stůl.
K objednávce Puf přidal nejen zapečené tousty, ale také několik zákusků. Skřítek se evidentně snažil po všech stránkách vyhovět.
"Děkuji," přikývl pochvalně Severus, ale i Harry, který si uvědomil, že dostává chuť na něco sladkého.
"Četl jsem nějaké zajímavé zprávy o nenadálém zvratu ve vašem vztahu," podotkl Malfoy, když se nechal obsloužit od Severuse, který hned dolil všem třem šálek čaje.
Harry jej s úsměvem přijal a několika fouknutími se vroucí kapalinu snažil zchladit. Po chvilce sebral ubrousek a nabídl si nadýchaný ovocný košíček. S hlasitým zavrněním se zakousl a labužnicky přivřel oči. Hned jak dojí tento, dá si i sirupový!
Malfoy jej sjel nevěřícným pohledem, ovšem Snape se na něj zadíval s nečitelným výrazem v očích, než se trošku neochotně otočil zpátky na jednoho ze svých bývalých hadů.
"Jsem rád, Draco, že jsi nám přišel pogratulovat."
"Takže je to tedy pravda," konstatoval Malfoy a překvapeně přeskakoval pohledem ze svého bývalého mentora na bývalého soka.
"Ano," přitakal Severus, který na rozdíl od Harryho neměl plná ústa.
"Je vidět, že jste ve vztahu zúročili veškerý Severusův um špeha. Nikdo neměl ani tušení, že vy dva..."
"Jo, tak jsme si to oba dva přáli," zahučel s plnými ústy Harry a zazubil se, když polkl sousto.
"Takže to nemá nic společného se situací vás dvou, že," uculil se Draco samolibě.
Severus zamíchal svůj šálek čaje a upil.
"Nevím, o čem to mluvíš, Draco. Sňatky se mohou uzavírat i z lásky, nejen z povinnosti a za účelem obchodu."
"Zajisté. Nechtěl jsem se vás dotknout," usmíval se nepatrně dále blondýn, ale bylo jasné, že si o celé situaci myslí své. "Tedy vám nebude vadit, že přijdu na svatbu?"
"Samozřejmě že ne! Mohl by jsi být tady Severusův svědek, pokud nemá na mysli někoho vhodnějšího," nabídl Harry rozpustile a sadisticky se kochal nevěřícnými výrazy, které proběhli oběma Zmijozelům v obličeji.
Samozřejmě, že neexistoval nikdo vhodnější než Draco Malfoy - snad už jen jeho otec Lucius. Rodina Malfoyů i přes kariéru Smrtijedů měla stále své místo v kouzelnickém světě.
"Milerád přijímám tuto poctu," odkašlal si Draco a přitom se vytrvale díval na Harryho, který se natáhl pro sirupový košíček a okázale jej ignoroval.
"Jsem nadšen," suše reagoval Severus a i on probodával svého snoubence černýma očima.
Harry za roky strávené v Bradavicích získal imunitu proti smrtícím pohledům a tak si z dvojího pichlavého pohledu nic nedělal.
"A pravý důvod tvé návštěvy, Draco? Malého Scorpiuse jsem přece již viděl před týdnem," pobídl lektvarista nečekanou návštěvu ve svém příbytku ke změně tématu.
"Mohli bychom mluvit v soukromí?" požádal mladý Zmijozel a nenápadně kývl hlavou směrem k Harrymu.
Severus zvedl obočí: "Vzal jsi sebou i Scorpiuse, Draco, nemyslím si, že by rozhovor se mnou byl natolik tajný, aby jej nemohl slyšet i Harry."
"Ah, ano.. Tedy ne, není. Rozhodl jsem se udělat si mistrovství z lektvarů a přeměňování. Rád bych, aby jsi byl mým dohledem, než předstoupím před Radu."
Harry se se zájmem otočil na Malfoye. Pokud hodlal složit mistrovství, znamená to, že plánuje intenzivněji se zajímat o oba obory. Buď jako výzkumník nebo jako budoucí profesor. Mají se snad Bradavice těšit na profesora Malfoye? Merlin chraň všechny Nebelvíry - Snape a Malfoy v jednom hradu jako profesoři. Harry si nenápadně odkašlal a skryl deroucí se úsměv za koláček.
"A jsi si jistý, že je to cesta, kterou se chceš ubírat?" zajímal se Snape.
A Harry zjistil, že se skutečně zajímá a ne jen ptá. Černé oči zesvětlaly jiskrou čistého nadšení, když Malfoy pronesl, že má zájem o mistrovství.
"Ano. Jsem si jistý."
"Uvědomuješ si, že to je úvazek, ze kterého nejde jen tak odejít?"
"Ano," zabručel Draco a narovnal se. "Jsem v lektvarech dostatečně daleko, aby mé učednictví pod tvým dohledem trvalo jen pár měsíců. Ředitelka McGonagallová mi pro změnu slíbila, že zašle doporučení a před Komisi na zkoušku z přeměňování bych mohl již koncem srpna," vysvětlil mladý muž.
"Není bonusem závěrečné zkoušky i přeměna do zvířete?" ozval se Harry.
"Ano, je," odmávl jej Malfoy a intenzivně sledoval každý lektvaristův pohyb.
"To znamená, že jsi nebo brzy budeš zvěromág," nenechal se dobít Harry.
"Ano."
"Skvělé. Vysvětlíš teorii, přeměníš pár věcí a proměníš se ve zvíře a máš titul mistra."
"Proč tě to tak zajímá, Pottere?" zavrčel Draco.
"No, jako mistr lektvarů můžeš pracovat na výzkumu, což už děláš, jak všichni víme. Ale máš zájem i o přeměňování, to znamená pouze jednu věc. Buď hodláš přijímat učedníky nebo hodláš učit v širším okruhu. Ty by jsi se nezahazoval jen s jedním člověkem, pokud by jsi mohl učit masy. Takže se nabízí možnost, že chceš být profesorem na nějaké prestižní škole. To je v současné době Kruval a samozřejmě naše Bradavice. Vzhledem k tomu, že už máš domluvenou ředitelku McGonagallovou, znamená to, že zde máš rezervaci na místo od září. Nepletu se?"
Snape uznale pokýval hlavou a Malfoy překvapeně zamrkal.
"Nepleteš, Pottere."
"Ber to, Severusi. Teddy si bude mít s kým přes školní rok hrát."
A Severus Snape skutečně uvažoval nad výhodami a nevýhodami. Co mohl ztratit? Svůj klid. Dosavadní soukromí a osobní prostor však stejně naruší malý Teddy a Harry Potter, Scorpius a Draco jsou jen o něco více snesitelní. Co získá? Možného následovníka v jeho umu - vždyť vaření lektvarů je tak náročný proces.
"Dobře tedy. Beru tě za učedníka, Draco, ale pod podmínkou, že do posledního slova splníš to, co ti povím a přikážu."
Malfoy ihned přitakal. Evidentně po titulu nesmírně toužil.
"Domluvíme se na pozdějších konzultacích. Zatím mi přines všechny své výzkumy a seznam lektvarů, které jsi s úspěchem dokončil. Přines vzorky."
"Oceňuji, že mi obětuješ svůj čas, Severusi..."
"Nesnaž se, Draco. Sám posoudím, zda máš nějaké vlohy pro to, aby jsi se stal mistrem v oboru. Neber moji ochotu jako snadnou cestu dosáhnout toho, co chceš. Naopak. Jedna chyba a mistrovství nedostaneš, o to se postarám osobně," zavrčel Snape a Harry fascinovaně sledoval, jak se z mladého aristokrata stal opět poslušný student.
Harry vycítil, že oba dva muži si mají mezi sebou ještě co říct a tak se s omluvou zvedl a sedl si k chlapcům, kteří si doteď tiše hráli. Teddy měl kolem sebe rozházené kostky a stejně starému Scorpiusovi ukazoval barevné kostky na jejichž barvu měnil své vlasy.
Prťavý blonďáček zíral na pestrobarevnou chocholku jako u vytržení. Z pusinky po malé, lehce špičaté bradičce stékala slina zbarvená čokoládou. Harry se uchechtl.
"Tady, mladý muži," vytáhl Harry kapesník a otřel mokrá ústa, "nemyslím si, že by tatínek byl příliš rád, kdyby nám ta čokoláda zašpinila takový hezký hábit."
Hábit, který měl Scorpius na sobě nebyl samozřejmě jako ty ostatní, kteří nosili starší kouzelníci nebo studenti. Tento byl pohodlnější a volnější, s mnohem kratším pláštěm a kapucí. Byl uzpůsobený pohybu malých dětí a přitom vypadal slušivě. Harry z vlastní zkušenosti věděl, že tento typ dětského oblečení v sobě skrývá i nouzové přenášedlo v případě, že se dítě ocitne v životu-ohrožující situaci po projevu náhodné magie.
I Teddy jeden měl. Stejně jako přenášedlo.
"Faw," ukázal Teddy na zpola snězenou sušenku rozpatlanou na noze stolku.
Harry se zaculil a zapřemýšlel, kolik podobných dárečků tu chlapci zanechali pro Snapea. Teddy byl velmi pořádný chlapec, ale ve společnosti jiných dětí se občas zapomínal. Například teď.
"Co by jsi řekl na to, Teddy, kdyby jsi se tady se Scorpiusem viděl častěji?"
"Scor přijde domů?"
"Ano, Scor nás určitě navštíví. A nebo my jeho. Nebo se s ním opět setkáme tady," odpověděl Harry a po utření všech drobků, šmouh a slin ze Scorpiuse, se vrhl na otírání Teddyho.
Samozřejmě si nevšiml, že zatím co byl zabraný do rozhovoru s Měsíčkem, tak oba dva muži dokončili svůj rozhovor a stoupli si za ně a pozorovali je.
"Ta ta, pa pa," zažvatlal malý blonďáček a zvedl obě ručičky vzhůru směrem k Dracovi, který se hned sehnul a vyzvedl jej do náručí.
V tu chvíli si Harry uvědomil, že už je delší dobu pozorován a lehce se začervenal pod upřeným pohledem obou Zmijozelů.
"Mám rád děti," bránil se.
"I mého syna?" zajímal se Malfoy.
"Přes tvé přesvědčení, Malfoyi, já mám rád všechny děti a nezáleží mi na tom, kdo je zplodil. Tvůj syn je velmi roztomilý."
"Malfoyové nejsou roztomilí," vystrčil bradu Draco, ale Harry si všiml pyšného lesknu v očích, když si Scorpiuse nadhodil v náručí.
"Tak tenhle Malfoy je roztomilý," zachechtal se Harry a sám se s Teddym postavil vedle Severuse, který jej z nenadání objal kolem pasu.
Harry si musel připsat k dobru, že Měsíčka nepustil na zem, jak jej nenadálý a tak intimní dotek vyvedl z míry.
"Takže se ještě uvidíme," uzavřel návštěvu Draco a s pokýváním oběma tmavovlasým kouzelníkům si stoupl se synem do zelených plamenů v krbu.
Malfoy vrhl poslední překvapený pohled na Teddyho, jehož vlasy byly černé rozcuchané jako Harryho a oči tmavé onyxové jako Severusovy.
"Věřil nám?"
Snape se opět posadil do křesla a nalil do šálku další várku černého čaje, než odpověděl: "Ne. Zmijozelové se z lásky nezavazují. Vztah musí být založený na vzájemných či jednostranných výhodách nebo je aktem vydírání."
"To to máte hezky rozškatulkovaný. Aspoň víte, na čem jste," zabrblal Harry.
"Láska je pomíjivá, Pottere."
"Je to velmi silný cit!"
"A jak jistě víte, je také zaměnitelný a vytvořitelný. Kdyby láska jako emoce byla tak stálá a silná jak věříte, neexistoval by Nápoj lásky nebo Amorův šíp," opáčil Snape.
"Miloval jste moji matku," zavrčel Harry a otřásl se, když si uvědomil, co právě řekl.
Přinutil muže, který miloval jeho matku, aby se s ním zasnoubil. To bylo... Na to neexistovalo slušné slovo.
"Vaše matka.. Lily... byla velmi výjimečná žena, která si lásku zasloužila a dávala ji stejnou měrou, ne-li mnohonásobně více, všem okolo. To ovšem neznamená, že jsem ji miloval tak, jak vy míníte, Pottere," klidně vysvětlil Snape, jako kdyby popisoval jak vzniká duha.
"Takže jste ji nemiloval...?"
"Miloval. V té době jsem byl ovšem jen chlapec, který toužil po jakémkoliv projevu přízně. Má láska se časem změnila, nikoliv však v intenzitě, jakou jsem ji cítil. Dospěl jsem."
"Pokud jste ji nemiloval jako ženu, proč jste mě chránil?" nechápal Harry.
"Lily byla má první kamarádka a dokud jsem neudělal chybu, stála po mém boku za každé situace. Já jí dlužil alespoň to, abych vás chránil," obrátil se Snape přímo na Harryho a probodl jej pohledem, který nepřipouštěl námitky nebo další otázky.
"A miloval jste někoho více, než jako přítele či rodinu?" zeptal se stejně Harry - ostatně byl Nebelvír.
Snape mlčel. A Harry měl za to, že se odpověď ani nikdy nedozví. Lektvarista byl velmi soukromá osoba a o citech nemluvil. Už jen to, že přiznal Harrymu pravdu o své lásce k jeho matce, bylo více, než mohl očekávat.
"Vadí vám, že se vezmeme?"
"Je zajímavé, že se o to zajímáte právě teď, Pottere," suše prohlásil Snape.
"No spíš mě zajímá, jestli jsou vaše preference, jak bych tak řekl, normální," pokusil se nepříliš úspěšně Harry zeptat na to, zda je lektvarista heterosexuální.
"Kdo určuje co je a není normální?" řečnicky se otázal na oplátku muž a po Harryho frustrovaném zafunění se spokojeně zašklebil.
"Pane Pottere, žijete v kouzelnickém světě od předpubertálního věku, takže byste měl vědět, že sňatky mezi muži jsou akceptovány, pokud jsou splněny všechny potřebné formality."
"Formality?"
"Dědic, pokud se jedná o čistokrevný rod. Náležité ohlášky a soukromá svatba v případě, že je sňatek mezi smíšenou krví. A další takové drobnosti," vysvětlil profesorským tónem Snape.
"To jsem... netušil," připustil po chvilce rozjímání Harry.
"To je evidentní. Proto je naše zasnoubení bez větších problémů, i když tuším, že se najde pár odvážlivců, kteří budou požadovat probádání, zda nebyla nějaká maličkost zapomenuta."
"Ehm.. A byla?" zarazil se Harry, když se na něj Snape pronikavě zadíval.
"Myslel jsem, že jste svůj návrh promyslel ze všech stran, Pottere."
"Snažil jsem se... Bylo to takové impulzivní rozhodnutí..," začervenal se na oplátku.
"Nebelvíři," zamručel Snape pro sebe, než pokračoval dále.
"Dědice máme. Soukromá svatba bude též a ohlášky zajistil Věštec svými dohady. Zbývá jen tuto zprávu oficiálně potvrdit a objevit se na společenské akci jako pár. A samozřejmě nesmí chybět představení rodině," koncentrovaně se mračil Snape a na prstech vyjmenovával, co vše by se mělo udělat.
"Vidíte, profesore, teď jste mi připomněl, že jste zván k Weasleyovým na oběd," zeširoka se zazubil Harry a nadšeně sledoval, jak se Snape schoulil do sebe - nepochybně při představě zrzavých hlav, z nichž většina byla kdysi dávno jeho studenty.
"Hodláte mě předhodit před slečnu Weasleyovou?"
Harry se usmál.
"Nepochybně to bude zajímavé střetnutí. Budete bránit svého snoubence, profesore?" rýpl si Harry, ale vzápětí měl pocit, že překročil nějaké hranice, jelikož výraz ve tváři Severuse Snapea se ochladil, až úplně ztvrdl.
"Jsem Zmijozel, Pottere."
"To znamená?"
"Vždycky bráníme to, co nám patří. A pokud se stane, že někdo náš majetek odloudí, vždy si jej ukradneme zpět."
"Považujete mě za majetek?" ptal se Harry překvapeně, ne však naštvaně.
"Věřte tomu nebo ne, ale mně plyne více výhod z našeho svazku, než vám. Samozřejmě, že nemám v plánu vás komukoliv přenechat, i kdyby to bylo možné. Tímto prstenem," ukázal na svoji ruku Snapem "jste si podepsal rozsudek."
"Ale já myslel...," zakoktal Harry.
"Raději nemyslete, Pottere, často vám to nesvědčilo," popíchl jej Snape.
"Vždyť mě nemusíte! A teď mi tu mluvíte o..."
"Mluvím o tom, že každý Zmijozel si brání to, co je jeho. A o ničem více. Nehledejte v mých slovech něco, co tam není. Myslím, že byste měli jít. Malý Ted je evidentně znavený," upozornil lektvarista na chlapečka, který stále ležel v Harryho náručí a z otevřené, klidně oddechující pusinky vytékala slina.
"A-ano. Máte pravdu, profesore. Přijdete tedy zítra na oběd k Weasleyům?"
"Zítra. Vyzvednu vás přesně ve dvanáct hodin u vás na Grimauldově náměstí. Buďte připraven nebo se vracím do Bradavic," upozornil Harryho Snape a sjel jej přísným pohledem, který upozornil na skutečně zákeřnou odplatu, pokud by nebyl nachystaný.
Harry ani neodpovídal. Svolal Teddyho hračky, zmenšil je a zastrčil do kapsy. Naposledy pokýval hlavou Snapeovi, který dojídal obložený chlebíček u krbu a zmizel stejnou cestou, jakou přišel. V kamenných chodbách Bradavic zatím při odchodu k bráně přemýšlel, čím to je, že Snape z něj co chvíle dokáže udělat malého studentíka.
Harry se zastavil až na pozemku školy.
"Ten parchant to dělá schválně!"

A/N: Trošku kratší.

2. Zobí ulice

Wed, 01 Feb 2012 07:42:50 +0100

Zobí ulice

Několik set kilometrů od Bradavic - kde se zrovna Severus Snape pomalu tajnou chodbou přesouval do Chroptící chýše - v blízko Londýna, se ozvalo tiché prasknutí. Téměř jako by někdo propíchnul nafukovací balonek. Albus Brumbál stál v Zobí ulici, přímo před číslem 4.
Bílé vstupní dveře, mezi okny s krajkovými záclonkami, jasně svítily do měsíční noci. Všude bylo ticho a klid, jen slabý vánek tancoval s listy stromů.
"Alohomora."
Cvaknutí zámku a následné odskočení dveří, by patrně kdejakého mudlu vyděsilo. Brumbál vstoupil do domácnosti Dursleyů a hned začal pracovat na uskutečnění svého plánu. Vystoupal do prvního patra a vrhl silné spací kouzlo na manželskou dvojici v první ložnici a následně i na jejich syna v pokoji následujícím. Harryho místnost, tu se zámky a klapkou, navštívil poslední a dříve, než chlapce také pořádně omámil, pohladil jeho střapaté vlasy. Harry se zavrtěl, ale neprobudil.
"Pro dobro, Harry. Pro dobro a pro tebe," s tím vložil chlapci do rukou přenášedlo a Harry, kterého miloval jako svého syna, zmizel.
Severus už se o dítě postará, pomyslel si starý muž a začal vytahovat z hábitu potřebné věci. Vyrušil jej zvídavý sykot. Sova. Na tu zapomněl.
"Ach, Hedviko. Harry je v bezpečí, jen... Už jej možná nikdy neuvidíš. Je to otázka života a smrti," pohladil Brumbál její bílé hedvábné peří a snažil se stručně vysvětlit, co se stane. "Musí zemřít, Hedviko. Harry Potter zemře. Dnes, tady a teď. Leť a schovej se. Snad jednou přijde čas, kdy budeš opět se svým pánem, má drahá."
Sova na něho nejdříve soustředěně zírala velkýma jantarovýma očima, než pak vzlétla a zmizela. Vždy to byl nesmírně chytrý pták.
Ředitel Bradavic Hedviku sledoval, dokud mu nezmizela z očí, a pak se otočil na to, co mělo být postel Harryho Pottera. Roztrhal deku, vypálil ručně několik děr svíčkou a nakonec vše pocákal Harryho krví, kterou za roky nastřádal. S těžkým srdcem rozšlápl křehké obroučky brýlí. Oblečení znehodnotil a zbytek věcí odnesl do toho, čemu mudlové říkali obývací pokoj. Několikrát se ujistil, že kouzly utlumil hluk. Neměl zájem o to, aby se zde objevili mudlovští bystrozorové poté, co je někdo ze sousedů upozorní na hluk v čísle čtyři.
Teď začala ta těžší část jeho práce.
Dokonale poklizený obývací pokoj zdobilo několik desítek fotografií Dursleyových, ale ani jedna nebyla s Harrym. To se brilantně hodilo do Albusova plánu. Harryho učebnice a školní hábity vhodil do krbu. Podle něj neměl Harry ani k jedné z těchto věcí nějaký vážný citový vztah.
"Incendio," bezvýrazně použil kouzlo Brumbál a sledoval, jak vše hoří.
Působení magického ohně zastavil, až když většina věcí v ohništi byla na popel, avšak schválně ponechal několik málo věcí pro usnadnění identifikace. Kupříkladu část nebelvírské kravaty či vyšitého lva na erbu, který byl jen mírně ohořelý. Zůstala i větší část učebnice lektvarů a přeměňování.
V Harryho kufru nenašel žádné osobní věci a tak měl Brumbál za to, že je chlapec někam skryl. Dlouho si pohrával s myšlenkou, že by si neviditelný plášť přivolal a také ho zničil, stejně tak i album s Lily a Jamesem, ale to by mu Harry nikdy neodpustil a tak je nechal neznámo kde s tím, že je mudlové pravděpodobně nenajdou. Šance, že by se však mladý Harry ke svému majetku ještě někdy dostal, byla mizivá.

"Teď krev," připomněl si ředitel a opatrně otřel několik kapek o mudlovský konferenční stolek, potah sedací soupravy a koberec - místa nebyla hned tak viditelná, přesto se dala kouzelníkem odhalit jedním mávnutím proutku.
Ještě vytvořil věrohodné cákance u krbu a připomněl si, že by měl popálit vězni ruce poté, co jej přinutí polknout lektvar. Ostatně, Harry se určitě snažil zachránit své věci z plamenů. A snaha se neobešla bez zranění.
Rozbitá váza a sloupnutá tapeta se škrábancem a krvavou šmouhou, byly jedny z mála detailů, které Albus Brumbál v Zobí ulici dotvořil a završil tak velkolepý plán.
Další zastávka byla opět u Dursleyových, kterým upravil paměť. Mudlové neměli žádné obrany mysli a šance, že by na nich někdo někdy poznal, že jim byly vzpomínky upraveny, byla nulová.
Vernon Dursley si nyní bude myslet, že zbil svého synovce brzo zrána poté, co jej probudil křik. Chlapec trpěl noční můrou. Dursley vtrhnul do jeho pokoje, ale neurvalým vpádem do pokojíku vyděsil a probudil strachy omámeného Harryho, který popadl hůlku a vykřikl kouzlo. Přestože se Vernonovi nic nestalo, začal chlapce bít a řezat vším, co mu přišlo pod ruku. Bezvládného a v bezvědomí jej odtáhl do přístěnku a zamkl jej. Pak šel spát.
Podobně upravena byla i paměť Petunie, která nečinně přihlížela a Vernona pobízela, aby toho šílence umravnil. Vše bylo doprovázeno nadšeným povzbuzováním Dudleyho, který si sám dvakrát kopl do Harryho. Jednou do hlavy, podruhé do břicha.
Brumbál byl znechucený sám sebou. Nevinní lidé budou trpět za něco, co nikdy neudělali. Ničím se nelišil od Toma Raddlea. Až na to, že vše dělal pro záchranu života. Také v hloubi duše věděl, že by dokázal trojici uchránit a plán zosnovat jinak, bez toho, aby byli obviněni ze zabití, ale něco jej nutilo zařídit vše takto. Snad je to pomsta za to, že jeho chlapec nikdy nepoznal lásku, kterou mu Petunie měla dát. Možná to bylo za těch deset let ve skříňce pod schody. Teď už na tom nezáleželo. Nebyl čas změnit plány. Se svými prohřešky bude žít sám. A že to bude krátký zbytek života.
Ještě umístil pár kapek krve na oblečení a opasek. Další pak na několik věcí v Harryho pokoji, čím víc krve, tím lépe. Ano. Mudlové nepoznají nic. Budou zaslepení hrůzou z toho, že někdo mohl nechat dítě vykrvácet.
"Ach ano," vzpomněl si Brumbál, když naaranžoval pár cákanců na zeď a vzápětí se přinutil klec po Hedvice rozšlápnout.
Okno, kterým sova odlétla, bylo stále pootevřené. Z klece sebral jedno pírko a ledabyle jej položil na parapet.
Poté se usadil na postel a vytáhl z hábitu skleničku. Postavil ji na zem a zvětšil její obsah. Na podlahu upadl apaticky vyhlížející muž. Byl podvyživený a špinavý.
"Omlouvám se. Ale svým tělem zachráníš dítě a snad tak dojdeš odpuštění za své hříchy," posmutněl Brumbál a vpravil lektvar do nespolupracujícího krku.
Tělo se začalo měnit. A po chvíli stál před Brumbálem Harry s prázdným výrazem. Tento obrázek Brumbála vyděsil. Trvalo delší čas, než se dokázal uklidnit natolik, aby prázdnou tělesnou schránku zabil. Ale předtím, než se tak stalo, ji musel obdařit několika krvavými šrámy a popáleninami, způsobit vnitřní krvácení a fraktury.
Díky Merlinovi za to, že tělo bez duše je pouze prázdná schránka neschopná cítit bolest a emoce. Sám Albus byl však svým počínáním zdrcený a znechucený. Pouze myšlenka na Harryho, živého, zdravého a spícího u Severuse, mu poskytovala sílu vytvořit tato zvěrstva.
Když skončil, tělo pomalu snesl dolů do přístěnku pod schody. Tam vecpal zbytek Harryho věcí a bezduché rozbité tělo. Další krev, tentokrát louže pod ošklivě rozbitou hlavou.
Zbýval poslední, nejtěžší krok, který musel být učiněn až nakonec, vzhledem k zákonům Ministerstva.
Brumbál vytáhl Harryho hůlku. Fawkesovo pírko jej příjemně hřálo v dlani. Dnes zemřel Harry Potter. S ním musí odejít všechno, co k němu patřilo.
"Expelliarmus!" vykřikl a sledoval, jak paprsek světla zamířil ke dveřím.
"Odpusť, Harry," setřel Brumbál slzu a hůlku přelomil, až jasně rudé zlámané pírko vykouklo z jednoho konce.
Ještě chvíli posečkal, aby se ujistil, že na nic nezapomněl a posléze se Albus Brumbál, ředitel školy, přemístil ze Zobí ulice.
Netušil, že byl v domě Dursleyů prakticky od brzkého rána až do rozednění.
Neměl ani nejmenší zdání o tom, že jakmile zmizel z nejmenší místnosti v domě, zazvonil budík a Petunie jej zaklapla.
Nebyl u toho, když toho rána, jen pár minut po jeho rychlém odchodu, přiletěla sova s pečetí Ministerstva hlásající jejich brzký příchod.
Ale to netušila ani Petunie Dursleyová, která se odmítala k hrozivě vyhlížejícímu černému výru přiblížit, takže dravec vysedával na okně a sledoval ji velkýma očima, dokud nepřišel její manžel Vernon a sově vytrhl obálku z pařátů.
"Vidíš to, Petunie, ani přes léto nemáme od těch šílenců pokoj!" prskal zpod kníru, zatímco zuřivě trhal obálku, aby si přečetl dopis.

Vážený pane Harry Pottere,
Za porušení zákonů o omezování kouzel před mudly a nepoužívání hůlky mimo školu, jste byl vyloučen ze Školy čar a kouzel v Bradavicích.

Zůstaňte na místě a vyčkejte příchodu bystrozorů.

Mafalda Hopkirková (Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů)
Kancelář oddělení nepatřičného užívání kouzel

"Říkám celou dobu, že ten kluk bude mít problémy se zákonem," bručel Vernon a uhlazoval si knír.
Petunie přikývla a začala dělat snídani. Slanina na pánvi prskala a míchaná vajíčka jemně zežloutla. Francouzský toust získával zlatavou barvu.
"Celý den zůstaneš zavřený ve skříni, kluku! Bez jídla," zakřičel Dursley a v domnění, že se jeho synovec nachází v přístěnku pod schody, a dál se věnoval svým novinám.
Dudley jako vždy, když býval malý, začal poskakovat po schodech, aby na jeho bratrance dopadlo co nejvíce prachu a špíny zpod schodů. Jako každé ráno jej probudila lákavá vůně snídaně.
"Užij si to, zrůdo!" zakřičel, když kopl do zamčených dvířek přístěnku a odkolébal se do kuchyně.

Severus Snape se opíral o ztrouchnivělý rám dveří a přitom zíral na vstup do místnosti v prvním patře Chroptící chýše. Pohlédl na zastaralý hodinový stroj před sebou, který stále ještě plnil svoji funkci a shledal, že je nejvyšší čas na přenos Harryho Pottera.
Sotva dokončil myšlenku, začal se uprostřed místnosti objevovat vzdušný vír a posléze na podlahu se žuchnutím dopadlo i tělo v otrhaných šatech. Přestože Snape nic neviděl, slyšel tupou ránu značící, že jeho čekání je u konce.
Lektvarista se svižně narovnal a zastavil se před neviditelnou bariérou před vstupem do místnosti, kde se mladý spratek právě nacházel.
"Citronové bonbony, aneb nejlepší vynález mudlovského světa," zanotoval poněkud ironicky Snape a neviditelný štít mezi trámy se rozvlnil a rozpustil.
Brumbálovo veledílo. Nepovolaným bez znalosti toho, co je v místnosti, ukázal štít pouze nepoužitelnou iluzi dveří. Stejně tak i těm, co byli uvnitř. S heslem bylo možno vejít, ovšem místnost mohlo opustit pouze přenášedlo, pokud strážce hesla nebyl mrtvý či nevyzradil tajemství. Taková lepší verze Fideliova zaklínadla.
Severus se zastavil uprostřed místnosti a rozhlédl se. Vkusné, na to, že to byl ředitel, kdo tuto místnost vytvořil, pomyslel si.
Brumbál musel myslet i na případný pád chlapcova těla na huňatý koberec při přenášení, jelikož Potter se ani nepohnul. Severus neodolal. Svojí vyleštěnou botou kopnul do lehce vyšpuleného zadku. Tělo se zakomíhalo, ale kluk se neprobudil.
"Dobře, zábava skončila, teď práce," zamnul si ruce Snape a dvěma prsty popadl ušpiněné tričko a nadzvedl jej, než si to rozmyslel a vytáhnul svoji ebenovou hůlku.
"Evanesco!"
A s tím poslední cár hader zmizel.
Severus ohrnul nos a pevně zavřel oči. To poslední, co potřeboval vidět, byl nahý náctiletý kluk a ke všemu ještě samotný potěr jeho studentského soka, Jamese Pottera. Po chvíli hlubokého dýchání se přece jen obrátil k tělu před sebou a důkladně si jej prohlédl.
Jizva na paži od domnělého posledního žijícího baziliška z Tajemné komnaty, druhá na předloktí od dýky. Jizva na druhém předloktí od Krvavého brku. Problematické, nicméně ne nemožné k odstranění. Jizva na čele. Problém největší.
"Potter musí mít vždy něco extra," zavrčel Snape, když nadnesl tělo kouzlem a položil jej na předem připravené lůžko z ošetřovny - to bylo přístupné ze všech stran, kousek stranou od středu místnosti.
Nejdůležitější bylo odstranit jizvy. Na to již myslel předem, sám měl několik nepěkných kousků z temných kleteb a rozhodně si je nemínil ponechat. Jestli vše vyjde jak má, nemusí škrty na kůži zmizet úplně, stačí když zblednou a zeslábnou. A zbytek se postará nová DNA.
"Tak, pane Pottere. Berte to jako dar do vašeho nového života," ušklíbl se Snape, když vytáhl lahvičku tekutiny vypadající jako voda.
Ovšem, ne vždy je všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Severus Snape, jako dvojí krev, byl vždy fascinován lektvary kouzelnického světa.... a chemií toho mudlovského. Několikrát se snažil obé spojit dohromady, ovšem málokdy měl úspěch. Lektvary byly vždy trošku napřed před mudlovskými farmaky. Přesto Severus objevil několik málo velmi užitečných látek. Kupříkladu kyseliny.
Zajímavé to leptavé vodičky.
"Pouta na tebe," ukázal hůlkou na Pottera.
Chlapecké paže a nohy se oddálily a pevně připoutaly k lůžku. Hrudník byl na dvakrát omotaný provazem, který se vynořil odnikud a obtočil se jak kolem těla, tak pod konstrukcí útlé kovové postele.
"Mám dát lektvar, či nemám dát lektvar?" poklepal si prsty Snape na rty, ale pak pokrčil rameny a vytáhl bezesný spánek.
Potter si na svoji přeměnu nesmí pamatovat. Nesmí vůbec vědět, že se něco dělo, až do určitého okamžiku.
Vpravit uspávací prostředek do bezvědomého těla byl oříšek, nicméně léta zkušeností se projevila. I čarodějové znají injekční stříkačky. Severus do skleněné stříkačky se stříbrnou jehlou pro hypogriffa pečlivě natáhl celý flakonek a poté jej vpichem pravil do vystaveného krku. Potter se ani nepohnul. Prozatím.
"Sbohem, Harry Pottere," zašklebil se Snape, když v dračích rukavicích otevřel lahvičku s označením žíravý roztok hydroxidu sodného.
Severus pečlivě nanesl několik kapek na jizvy na pravé ruce, dávaje přitom pozor, aby se látka nedostala nikam jinam - což bylo vzhledem k zmítajícímu se tělu téměř nemožné. Byl to odporný pohled.
Potter se prohýbal a kroutil, poutům však neunikl. Tiché steny a bezhlesné výkřiky byly dalším nesporným projevem neskutečné bolesti, ovšem proti účinkům bezesného spánku bylo poleptání příliš slabé. Kůže se krabatila a rudla, ba dokonce probublávala. Severus nemeškal a hned, jak si myslel, že je popálenina dostatečná, látku odstranil a přesunul se na další jizvu.

Nejhorší bylo místo na čele.

"Teď, ty idiote, pokud nechceš oslepnout, tak se ani nepohneš," zavrčel Snape, i když věděl, že jej Potter nemůže slyšet - alespoň ne v tomto stavu.
Severus byl nervózní, čas jej tlačil a neúprosně se blížila chvíle, kdy bude muset svoji práci urychleně dokončit a zmizet.
Několik kapek dopadlo na kůži a účinek byl okamžitý. A chlapec se opět dal do neskutečného boje, přičemž hlavou mlátil ze strany na stranu a zmítal se tak divoce, že i lůžko nadskakovalo.
"Petrificus totalus," zavrčel nakonec Snape a úplně tělo kluka zmrazil.
To jsem mohl udělat už dříve a nemusel se namáhat s pouty, pomyslel si poměrně překvapeně Severus, když se díval na naprosto nehybnou postavu.
"Mám já toto zapotřebí? Nemám. Senilní Brumbál."
Severus si oddechl, když i poslední specifická značka na chlapcově těle zmizela. Samozřejmě, Potter měl více jizev a jizviček, ale všechny byly staré a bylo více než jasné, že po podání lektvarů zmizí. Jen na dvě z nich pro jistotu Severus nanesl a vetřel mast, aby zmírnil jejich zabarvení. Poté precizně ošetřil i poleptanou kůži.
Zatímco se ruce a čelo hojilo, vyčerpaný a nervózní Snape vytahoval lektvary, kterým se v poslední době intenzivně věnoval. Tyto nemohl vpravit do těla chlapce nitrožilně. Ne, musely projít přes trávicí systém. Ovšem i na toto byl Snape připravený. Z kapsy hábitu vytáhl hadičku.
Chvíli si ji skepticky prohlížel. A poté ji hodil za sebe.
"To by nešlo," zabručel a rozhlédl se po místnosti - moc dobře věděl, že se tu nemá ničeho dotýkat.
Znechuceně se obrátil zpátky na odhozenou hadičku. S odfrknutím si ji přivolal a přeměnil ji na trychtýř.
"Finite incantatem. Lactaverunt," zabodl hůlku pod čelist Pottera hned, jakmile se tělo uvolnilo.
Do pootevřených úst s nechutí vsunul zúžený konec trychtýře, vlil do něj lektvar ocelové barvy a sledoval, jak se ta malá pijavice přisála. Severus se zadíval na zeď.
"Krmím Pottera. Tak tohle zajisté bude moje první vymazaná vzpomínka," zabručel lektvarista a ignoroval srkací zvuky linoucí se z lůžka. Mlasknutí mu dalo znát, že lektvar je celý tam, kde má být. Teď měl dvě hodiny času, než vpraví konečný lektvar do kluka.
Se zaujetím sledoval, jak se tělo před ním pomalu mění. První změna, které si povšiml, bylo naprosté zbělání vlasů. Nebyla to klasická malfoyovská barva, byla to čistě bílá a na Potterovy tak děsivá barva, což u Severuse vyvolalo zaujetí a tak vyskočil na nohy, aby zkontroloval chlapcovy životní funkce. Byly v pořádku. Naštěstí. Už už se vracel zpět na své místo, odkud účinky lektvaru tiše pozoroval, když si povšimnul vypadlého pramenu vlasů, silného jako jeho ukazovák.
O chvíli později se z vrabčího hnízda bělostného jako sníh snášely další a další trsy.
Pak klukovi vypadl zub. Přední. Severus by si jej nevšiml, nebýt toho, že se nad ním zvídavě nakláněl. Okamžitě jej z úst odstranil, jelikož hrozilo vdechnutí. O chvilku později vyhrabal prsty druhý a třetí. To, že Potterovi odpadávají nehty už neřešil. Ani fakt, že kůže ztrácí jakýkoliv pigment.
Vylovení dalších pěti zubů se konalo o několik minut později. Severus nadzvedl oční víčko, ale nejprve sfoukl z lícních kostí vypadané řasy. Oko bylo, kromě zornice, celé bílé a děsivě tupé.

"To je pohled, který vídám často během hodiny. Žádná rapidní změna," konstatoval Snape, i když v jeho hlase byla znát lítost nad ztrátou té krásné zelené barvy.
Změny dějící se s Potterovým tělem neměly konce. Snape se stal zaujatější tím více, čím více bylo hermafroditní tělo před ním. Samozřejmě že věděl, že změna pohlaví není pomocí lektvaru možná a ani kouzlem ne, přesto měl Severus chvíli dojem, že se jim nakonec z Pottera ještě podaří udělat dívku. Všechny jeho dříve ryze chlapecké rysy vymizely a nahradily je spíše neutrální křivky.
Postavu už chlapec neměl tak šlachovitou jako dříve. Ano, Potter byl lehce podvyživený, přesto jeho slabě definované svaly plně zmizely a nahradila je nevyvinutá svalovina. Poleptaná kůže se plně uzdravila a zanechala za sebou slabé stopy, kterých by si nikdo, kdo neví, co hledá, nevšiml.
Lysá Potterova hlava bez řas a obočí, s modrými bezkrvými rty a bezzubými ústy, protkána nespočtem žilek, působila jako dětská verze Temného pána. Hrudník měl kluk propadlý a žebra více vystouplá. Prohlubeň břicha se dala srovnávat pouze s hladomorem v koncentračních táborech za války se šíleným motákem Hitlerem. Paže a nohy jako hůlčičky, působily nepříjemně dlouhým a vytáhlým dojmem oproti zbytku těla.
Hlava velká, torzo krátké, končetiny příliš dlouhé. Bledý, bez svalů, bez ochlupení, bez zubů, bez nehtů.
Snape zhnuseně ohrnul rty. Začínal si říkat, že přece jen klon Jamese Pottera vypadal mnohonásobně lépe, než to, co právě svými lektvary vytvořil.

"Nechutné. Skutečně změním své vzpomínky. S tímto bych snad nedokázal ani klidně usnout," zavrčel si pro sebe opět Snape, ale hned zmlkl, protože samomluva zaváněla šílenstvím.
Zbývalo pár hodin do úsvitu.

V tuto chvíli by měl být Harry Potter - nebo spíše to, co z něj teď bylo - geneticky nepopsaný bílý list. A také že byl. To samé se však nedalo říci o jeho vzpomínkách a vědomostech. Přestože se jeho tělesné atributy, zděděné od rodičů a předků, nezvratně vymazaly, stále měl nedotčený mozek, jehož kapacita nyní byla lehce omezená nebo přesněji řečeno zablokovaná.
Severus nepochyboval, že Potter získal od Lily schopnost všímat si detailů a od Pottera zase tyto detaily ignorovat. Nepochyboval, že kdesi tam uvnitř bylo neskutečně mnoho kladů Lily Evansové. Ale také mnoho záporů od jeho otce, které převyšovaly a kryly předchozí pozitiva.
Ovšem teď nic z toho Harry Potter neměl. Měl jen vzpomínky na to, co prožil a naučil se. S lektvarem, jenž brzy dostane do těla, se jeho nadání změní. Patrně bude mít po Malfoyovi seniorovi nadání na černou magii a po Narcise estetické cítění. Nebo možná talent na starodávné runy jako Draco, který byl i v tomto kopií svého otce Luciuse.
Než mu však bude lektvar podán, musel se Severus postarat o to, aby kluk nebyl schopný své vzpomínky vyzradit. Kdyby mu všechny vymazal, Potter by nebyl schopný zabít Pána zla, jak byl dávno předurčen. Ale kdyby je nechal volně k dispozici, nepřímo by tím způsobil klukovu smrt. Potter byl na nitrobranu marný, pochyboval, že by se ji dokázal ze dne na den naučit.
"Legilimens," vplul do chlapcovy mysli nakonec Severus a všechny vzpomínky na dětství a život u příbuzných, Bradavice a Potterovy přátele, pomalu začal shromažďovat na jedno místo.
Práce to byla úmorná. Vyčerpávající a znepokojující. Několik let vzpomínek a intenzivních zážitků se muselo během hodin shromáždit na jedno místo. Snape byl silný v mentálních útocích i obraně. Věděl, co dělá. Proto to byl právě on, kdo byl vybrán, aby si hrál s Potterovou myslí.
Za okny se začalo rozednívat. Tenký paprsek narůžovělého světla se blížil k Chroptící chýši zpod stromů. A Severus Snape stále bloumal v Potterově hlavě. A najednou byl venku, zadýchaný a bledý.
"Tincidunt memoriis."
Vzpomínky se obalily do jakési mlhy. Zbledly a zakotvily se hluboko v povědomí. Potter bude vědět, kdo je a vše o svém životě. Jen nikdy nebude schopný tyto vědomosti prozradit svému okolí - to věděl Severus s jistotou, sám měl jisté vzpomínky uzavřené a díky tomu nespočetněkrát unikl smrti.
Nový den se nezvratně blížil. Horizont byl stále jasnější. Kouzelnický svět se brzy začne probouzet a práce zdaleka nebyla hotová.
"Patefacio memoriae," bylo poslední kouzlo, které na bývalého Pottera Snape uvalil.
Všechna zaklínadla byla v úzké souvislosti s myslí a vzpomínkami a proto bylo velmi důležité jejich správné použití a toho šlo dosáhnout pouze při ovládání nitrobrany.
Na řadu přišel zlatito-purpurový lektvar. Severus na něj chvíli hleděl. Nemohl už z Brumbálova plánu couvnout, ani kdyby chtěl, jenže až teď si na poslední chvíli uvědomil trhlinu v plánu. Samozřejmě, těch bylo hodně a věděl o nich dříve, ovšem tato konkrétní by silně narušila počátek této fantasmagorie - stárnoucí lektvar musel být podán až po plně dokončené Potterově přeměně. A háček byl v tom, že to už sem nikdo nesměl přijít.
Snape pokrčil rameny. Kam nemůže kouzelník, půjde domácí skřítek a s tím vpravil do chlapce i tento lektvar za pomocí trychtýře. Dílo bylo dokonáno - téměř.

Tělo odlevitoval na postel s petrolejově modrým povlečením a lůžko z ošetřovny nechal prachobyčejně zmizet. Všechny stopy své přítomnosti rychlými kouzly smazal. Dokonce i pach lektvarů ve vzduchu a odér z mudlovské kyseliny a spáleného masa. Stopy v prachu na podlaze v Chroptící chýši zahalil již při svém příchodu, jelikož věděl, že stejnou cestou se nevrátí.

"Bradavická ředitelna," aktivoval lektvarista přenášedlo a s posledním pohledem na měnící se tělo Harryho Pottera zmizel z místnosti.
Bude trvat několik hodin, než se plně zrodí Cepheus Cygnus Malfoy. Pak přijde na řadu opět Brumbálův um.

A/N: Nejsem chemik. Nikdy mě chemie nebavila a je to dlouho, co jsem ji i měla. Vím však, že hydroxid sodný je ve formě bílé pevné látky, proto používám jeho roztok. Jak velké účinky má, netuším :) Kouzla která neznáte, jsem si vymyslela. Stačí dát překladač. Harryho nové jméno - souhvězdí vedle Draca. Měla jsem za to, že by zvolili nějaké, které je blízko, jelikož jsou dá se říct "dvojčata". A Cygnus po otci Narcisy. Ještě by se tu mohla vyskytnout otázka ohledně Harryho "prázdné hlavy". To bude vyřešeno v následujících kapitolách, takže se nebojte :D

3. Obřad

Mon, 23 Jan 2012 08:40:18 +0100

3.
Obřad

S jakousi bezstarostností se Harry nechal odvést až do chýše, kde se stejně, jako venku ve vesnici, nacházelo po čtyřech ohništích, mezi kterými byli na břiše pohodlně položení evidentně staří kentauři, z nichž většina měla bílé vlasy a stříbrem protkanou srst. Mnoho z nich mělo staré jizvy a nespočet vrásek. Magorian, odpočívající přímo naproti vchodu do chýše, vypadal mezi opotřebovanými stařešiny neobvykle čerstvý a plný energie.
Nikdo nepromluvil. Kentauři pouze hrdelně hučeli a tleskali do rytmů bubnu, který držel Magorian.
Stejně jako v chýši, kde přebýval Harry, i tato měla silné sloupy držící celou konstrukci. Na druhé straně, tam kde by mělo být ohniště, se nacházel menší kamenný obelisk. Harry se snažil na mohutný hrubě otesaný valoun zaostřit, ale v jeho mírně povzneseném stavu se mu sotva dařilo udržet na nohou.
"Bane," kývl vůdce stáda k černému hřebci, který se nepatrně poklonil.
"Benisone," stejně pozdravil Harryho, který vysekl poklonu a přitom zavrávoral, což vyvolalo u Magoriana nepatrný úsměv.
Mladého čaroděje najednou začalo zajímat, jestli je to jen on, kdo je tak opilý a zmámený, takže se otočil na Baneho, který se zrovna odstrojoval a začal se omývat z předem připravených velkých kamenných misek. Hadřík, který během očistného procesu používal, se velice rychle - stejně jako voda - zbavil tmavou a rudou barvou a Harry se zaujetím sledoval, jak se pod nánosem válečného a rituálního malování objevuje světlá kůže nedotčená sluncem.
Bane poté, co se pečlivě očistil, přijal čistý svazek látky a sundal Harrymu bílý svrchní přehoz.
"Vodou tě omývám," pronesl nahlas a začal vlhkým teplým hadrem čistit Harryho tvář a krk.
"Vodou tě čistím od všeho, co s tebou přišlo k nám."
Baneho hlas zhrubl, když se dostal k hrudníku a plochému bříšku a pomalu přecházel v omývání na osrstěnou část těla, které umýval pečlivěji, ale Harry si všiml, že na jeho jindy plavém těle zůstalo sotva znatelné rezavé značení. Ne, že by mu to vadilo. Všechno spraví mýdlo hned, jakmile se vrátí do Bradavic.
"Chiron požehnal tvému zrodu a já pojímám tě tímto za vlastního," šeptal Bane dál a kentauři v souladu hučeli a prozpěvovali.
Vlastního? Počkat, není to subm-...
Harry zamrkal, když se jeho zvlhlé tělo opět zahalilo do vyšívaného bílého šatu. Střízlivé myšlenky se mu rozutekly stejně tak rychle, jako přicházely. A než se nadál, kentaur jej nepatrnými pohyby postrčil a dotlačil až k obelisku, který se nacházel pod dvěma provazy visícímu z trámu spojující sloupy a kterých si Harry všiml až nyní. Přemýšlel k čemu asi jsou.
Konečně měl Harry možnost si kámen řádně prohlédnout. Byl tmavě šedý, stejně tak jako barva kamene obvykle bývá, ovšem tento byl prorostlý žilkami stříbra. Alespoň se domníval, že se jedná o stříbro, mohla to být i platina - oba tyto kovy měly rtuťovou barvu a Harry od oka titěrné nitě kovu nedokázal rozeznat, zvláště pak, když byly lehce rozostřené jeho zamženým zrakem. Co však viděl naprosto jasně, byly rytiny v kameni, které kdysi dávno s pečlivostí vytesal ručně dlátem první vůdce kentaurů - ne, že by tohle Harry věděl.
Na samém vršku valounu byly dvě vyhlazené prohlubně, do kterých mu Bane s pečlivostí položil dlaně a přikryl je jemně utkaným plátnem.
Harry fascinovaně sledoval látku na svých rukou, takže pohyb Baneho zaznamenal až později, kdy mu kentaur lehce odtáhl zadní nohy a přiměl jej tak se pořádně rozkročit a zaujmout stabilní postoj.
"Hej..."
"Šššš, mladý," utišil jej Bane několika dlouhými tahy po boku, které měly skutečně blahodárný vliv na jeho rozjitřené nervy.
Harry neměl tušení, co se děje a co má očekávat. Byl si jistý, že pomalu odeznívají účinky nápoje, který dostal, ale ne dostatečně, takže měl stále zpomalené myšlenky a zapomínal na to, co si myslel před chvílí a zcela bez jakého varování jeho pozornost zaujímaly nepodstatné věci.
Věděl, že se něco děje. Něco, co by možná střízlivý neudělal, ale nevěděl proč. Byl nervózní a znepokojený, na druhou stranu měl pocit, že mu nehrozí žádné nebezpečí - alespoň ne od přítomných kentaurů.
Tento pocit však vyprchal v momentě, co ucítil závan vzduchu na zadku. Neodolal a otočil hlavu.
S výrazem úzkosti sledoval, jak jeho koňský ohon byl zvednut a pomalu splétán do copu, poté přeložen napůl a bílou dlouhou stužkou celý zahalen. Jeho tmavé žíně předtím dosahovaly téměř k zemi, nyní je měl jen pár palců pod zadkem. Bane si všiml jeho zmateného pohledu a vyslal k němu polovičatý úsměv, než pevnou rukou uchopil vršek jeho hlavy a nenásilně ji otočil zpátky k obelisku.
V dalším momentě Harry už jen cítil, jak se na něj vyhouplo těžší a mohutnější tělo kentaura. Jeho váha způsobila, že se Harryho kopyta zaryla do země a nohy se od sebe ještě více oddálily.
"Hmgh," vyhekl Harry a pevně se přidržel kamene před sebou, černé tělo Baneho jej podbřiškem příjemně zahřívalo na koňském zadku.
Harry nyní zjistil účel provazů. S pohledem nahoru si všiml, že se jich Bane oběma rukama drží, zatímco jeho přední nohy s ostrými kopyty jsou podél jeho boků, které pevně objímaly. Harry si byl vědom, že kentauři byli větší a mohutnější než normální koně. Ale stále mu nebylo jasné, proč se hřebec nachází na něm.
"Bane?" zachraptěl, když ucítil, jak se jedna svalnatá a horká ruka přesunula na jeho rameno a pevně jej stiskla, než se vrátila zpět nad jeho hlavu.
"Drž, Benisone," přecedil skrze zuby kentaur a nepatrně se na Harrym zavrtěl, aby podle všeho upravil polohu.
Ten sebou škubl a poposkočil, když ucítil, jak se cosi lehce vlhkého, tvrdého a neskutečně velkého dotklo jistého místa těsně pod jeho ocasem. Místa, kde by se rozhodně nic dotýkat nemělo. Harry rázem vystřízlivěl.
"Bane!" vyhrkl ještě jednou hřebcovo jméno a prudce napnul všechny čtyři nohy, když mu plně došlo, co že se ho to vlastně dotýká a o co se to vlastně kentaur nad ním pokouší.
"Můj," procedil skrze zuby válečník a další, co Harry vnímal, byl neskutečně silný tlak.
Vykřikl. Bane zachrčel. Chýší se ozýval dvojí přerývaný dech - až na plápolání a praskání ohně ostatní zvuky utichly.
Harryho prsty se křečovitě zaryly do kamene, když se větší a o tolik těžší torzo na něm pohnulo a poposkočilo. Tah byl sotva patrný, přesto se menší plavé tělo pod jeho silou ocitlo namáčknuté na šedém obelisku.
Harry vyhekl.
A za chvíli táhle zasténal, když cítil, jak se cosi uvnitř něj vzdaluje a po chvíli se vrací s ještě větší silou a s menším odporem si razí cestu hlouběji. Harryho tělo vyrazilo prudce kupředu, jak se černý hladký podbřišek střetl s hýžděmi a svázaným ohonem.
Harry se mírně narovnal a jednu nohu podruhé přitáhl blíže k tělu a zaujal pevnější postoj. Přestože jej přírazy co chvíli rozhoupávaly, již hrudníkem a břichem nenarážel o valoun před sebou.
Zatímco kentaurova tvář byla stažená koncentrací, ta Harryho byla zborcená potem a úsilím nezhroutit se - a také si nepřipustit prazvláštní kroucení vnitřností, zvláště pak střev, ve kterých kentaur řádil - přece jen Baneho tělo bylo s každou chvíli těžší a těžší, udržet se a nepadnout pod ním. Nehledě na to, že ani průnik nebyl nijak snadný. Každý tah Baneho údu do jeho těla se setkával s odporem, který kentaur zdolával rychlejšími a důraznějšími výpady, které v Harrym vyvolávaly těžká vydechnutí s lapavými nádechy.
Baneho dlouhý úd z něj s hlasitým mokrým mlasknutím vyjel téměř celý, zatímco rudá špička zůstala napevno uvězněná za prstencem svalů. Harry rychle využil chvilky a zhluboka se nadechl nosem, protože Bane nad ním se na pažích povytáhl. Harry se zatvrdil a stáhl kolem nevítaného vetřelce. Kentaur zamručel a přirazil.
"Aaaah," vykřikl nově zrozený plavý roček, když se opět nabodl na ztěžklý pyj.
Čtyři roztřesené nohy se začaly podlamovat a jen Baneho duchapřítomnost zabránila, aby se Harry nesvezl až na udusanou zem. Zatímco kopyta zadních nohou měl hřebec hluboce vryté v půdě a svaly natažené a napjaté, přední pár pevně objímal menší tělo kolem trupu. Bane pevně svíral v pěstích provazy, až mu klouby zbělaly. Paže orosené potem byly napnuté k prasknutí, jak se snažily udržet dvojnásobek váhy.
A pak se stalo to, čeho se Harry nejvíce obával. Ucítil, jak se sám začíná zvětšovat. Pocit to byl zcela nový a v tuto chvíli i značně nevítaný.
"Při Merlinovi," zachrčel a odolal nutkání sklonit se a podívat, zda je skutečně pravda, že se ocitl vzrušený pod polovičním koněm.
Chýší se opět rozlehl hlas bubnu a stařešinové stáda začaly hučet. Harry se zle vyděsil, protože do této chvíle byl tak zabraný činností, která se na jeho těle nedobrovolně prováděla, že úplně zapomněl na publikum. K jeho radosti erekce poklesla hned, jakmile se rozhlédl po nadšeně se tvářících zvrásněných tvářích.
Bane ovšem pokles jeho vzrušení nevítal. Naopak. Začal rytmicky přirážet krátkými a důraznými tahy, které nejen braly dech, ale také vzrušovaly.
Harry zahrabal předním pravým kopytem a zaklonil hlavu hluboce dozadu, že se kšticí dotýkal těla nad sebou. Zavřel oči a pevně se držel.
"Benisss...," skrze stisknuté čelisti zachrčel kentaur a do Harryho útrob vystříkl horký proud semene.
Plavé tělo sebou zaškubalo a několikrát se prudce stáhlo kolem zmenšujícího se falusu. Černovlasá hlava padla na hrudník a tělo se složilo přes obelisk. Bane pustil provazy a sklouzl na všechny čtyři, aby menšího samce dále nemačkal.
Válečník vítězně zahrabal kopytem v hlíně, když si prohlížel svoje dílo. Benisonovo tělo bylo zborcené potem a v záři ohně se celé lesklo. Nohy mladého hřebečka byly roztřesené a nebýt rituálního obelisku, jistě by se mladý válel v prachu země.
Bane se zaměřil na pomalu se uzavírající otvor kousíček pod složeným ohonem. Z tmavě šedé svraštělé díry se valilo husté bílé sémě - jeho semeno, jeho označení. Spokojený a pyšný kentaur vypjal hruď a přešel na bok nyní navždy spojeného vlastního.
Polotuhá erekce Benisona ještě vykukovala z třísel a dožadovala se pozornosti. Bane bez meškání vyhověl a mohutnou pěstí zajel k podbřišku, které se pod nepatrným dotekem kloubů prstů zachvělo.
Harry zmámeně zamručel, když se horká ruka pevně sevřela kolem jeho po doteku toužícím vzrušení. Rychlé, téměř brutální tahy, jej velice brzy přivedly na vrchol. Potěšení bylo tak intenzivní a přesto nečekané, že Harry zapomněl dýchat a z nedostatku vzduchu se mu zatmělo před očima.
Již nevěděl, že jeho padající tělo zachytil Bane a už vůbec si nebyl vědom toho, jak jeho sperma bylo hbitým růžovým jazykem slíznuto, zatímco semeno vytékající z jeho zadku bylo prstem pečlivě rozetřeno po jeho rtech a vnitřku úst.

Harry se probral v chýši, do které byl přiveden prve. Vtíravý paprsek světla jej lechtal po tváři a nutil jej otevřít únavou zalepené oči. Podivná hořká pachuť v ústech Harryho pobídla v polknutí několikrát po sobě a samovolnému olíznutí rtů, na kterých byla jakási zaschlá krusta stejné, ne nepříjemné chuti.
První, čeho si Harry mimoděk všimnul poté, co se zorientoval natolik, aby se mohl rozhlédnout, byla absence jakéhokoliv kamene po obvodu Baneho obydlí. Také jindy pečlivě zavřený průchod, byl nyní do široka roztažený a dovoloval tak nejen nerušený pohled ven, ale i dovnitř. Kentauří vesnice byla opět plná života a nic nenasvědčovalo bujarým oslavám v noci předtím.
Harry přikrytý tenkým přehozem zahrabal nohama a vyhoupl se do vzpřímené polohy klečící na všech čtyřech. Nepříjemná pálivá bolest v zadku mu připomněla i jiné - značně mlhavé - vzpomínky z přijímacího rituálu, kterému byl podroben.
S vytřeštěnýma očima se Harryho tělo napjalo a povyskočilo do vzduchu, což přitáhlo pozornost několika hřebců v osadě, kteří se na něj pobaveně podívali, ale po chvíli si dál hleděli svého. Také pár submisivních kentaurů přerušilo práci. Sqwon a Nonanon se pomalými kroky s několika brašnami z kůže blížili k Harrymu, který stále poposkakoval kolem dokola a snažil se podívat se pod divoce máchající ocas, který byl opět plně volný.
"To snad... U svatýho Merlina...," brblal si pro sebe, zatím co mu docházelo, že nemá sebemenší šanci se tam podívat, aby se přesvědčil, že se nestalo to, co si myslí, že se stalo.
"Dobré jitro, Benisone," uvítaly dva hlasy rozjančeného Harryho.
"Dobré? Neřekl bych, že je dobré! Neřekli jste mi, co se všechno bude dít!" obořil se na dva kentaury Harry a dlaněmi ukázal na sebe.
"Přijal jsi své jméno," starostlivě nakrčil obočí Swon. "A to jsme ti pověděli a tak se stalo."
"Neřekli jste mi, že Bane.. že on.. že se to... že to udělá!"
"Že udělá co?" nechápal Nonanon.
"Udělá tamto s tím, co má dole!" ztišil hlas Harry, když si všiml, že je začíná celá vesnice pozorovat.
Dva společníci se na sebe nejistě podívali a Sqwon vykročil k Harrymu, aby jej objal kolem ramen.
"Benisone, žádný z budoucích vlastních nemá vědět, jak rituál probíhá. Je to tabu. Ani po završení svazku se o tom nemluví. Je naprosto přirozené..."
"Je naprosto přirozené mít kentauří penis v zadku?!"
"Eh," odkašlal si Nonanon, "já sám proti tomu nic nemám. Je to poměrně příjemný zážitek."
Harry se nevěřícně podíval na červenajícího se kentaura: "Já tomu prostě nevěřím."
"Já bych tomu věřil," usmál se Sqwon, zatímco namáčel hadřík ve vodě a poté, než se Harry nadál, otřel mu bolavý zadek.
"Co to děláš!" vyhrkl poníženě Harry a uskočil z dosahu nenechavé látky.
"Otírám zbytky Baneho," suše poznamenal polokůň a ukázal hustou mléčně bílou látku na klůcku látky.
"Ach Merline..."
"Modlíme se k Chironovi," pokáral ho nepatrně Nonanon a začal z brašny vytahovat hliněnou nádobku s dřevěným víčkem.
Po jejím otevření se chýší začal linout nelibý zápach.
"Co to je?" zbystřil Harry a dočasně zapomněl na svůj bolavý zadek.
"Mast. Vyléčí vnější poranění."
Sqwon přitakal, skládal látku a čistil ji od pozůstatků včerejší události.
"Poranění čeho?
"Ach, Benisone, přece tvého otvoru. Bane je velmi náruživý hřebec a nechceš přeci, aby tě dnešní večer bolel," zakroutil hlavou Nonanon a začal si na prsty hojně nabírat nahnědlou mast.
"Ono se to stane vícekrát!?" zděsil se Harry a snažil se utéct z dosahu prstů, které neomylně mířily k jeho zadní partii.
Únikovou cestu mu zatarasilo větší černé tělo. Opatrně vzhlédl, jen aby hlavou narazil do Baneho brady. Hřebec se mírně zamračil přes Harryho na dva menší samce.
"Už se o svého vlastního postarám. Běžte," přikázal tiše a přebral si léčivou mast z napřažené ruky.
Harry vyjeveně sledoval, jak se jeho dva dosavadní společníci vytratili. Poté jej popadl vztek. Divoce zapíchl ukazováček do hrudníku Baneho, jehož oči nikdy neopustily menší postavu.
"Kdo si myslíš, že jsi! Jak se opovažuješ na mě tímto způsobem sáhnout! Až se to Brumbrál dozví! Požaduji okamžitý návrat do Bradavic!"
Bane rozzuřeně zafuněl a postavil se na zadní tak náhle, že Harry ztratil rovnováhu a upadl na zem, jen tak tak jej minula velká kopyta.
"Nikdy se nevrátíš, tady je tvůj domov! Čarodějové ať se starají o své společenství!"
"Já jsem čaroděj!"
"Jsi kentaur a kentaurem zůstaneš!" zafuněl Bane a vytáhl menšího Harryho k sobě a divoce si jej přitiskl na hrudník.
"Léta jsem čekal a nemíním se tě vzdát, Benisone! Jsi můj! Potvrdil jsi náš svazek!" vmetl rozzuřeně do menší a drobnější tváře.
Harry zhluboka oddechoval. Byl naštvaný a vyděšený zároveň.
"Netušil jsem, o co se jedná. Omámil jsi mě!" obvinil hřebce.
"Přijal jsi mé dary. Nechal jsi se pomalovat, vypil jsi pohár, jenž jsem ti nabídl a nechal jsi se odvést ke starším. Přijal jsi naše jméno. Po mém boku jsi trávil noc."
Nechápavé zamrkání, které Baneovi Harry věnoval se setkalo s nepochopením. Hřebec byl skálopevně přesvědčený, že věděl, o co se jedná a tím pádem i souhlasil.
"Nejsem kentaur, nevyznám se ve vašich zvycích!" bránil se.
"Sqwon a Nonanon ti vysvětlili úlohu vlastních," opáčil Bane.
Harry v popření zavrtěl hlavou. Ne, to není pravda. Chápal, že u kentaurů byli submisivní a dominantní hřebci, ale neměl tušení, že se to vztahuje i na něj. Pro Merlina, byl přece čaroděj! Harry Potter, Chlapec-který-žil! A ne magické zvíře!
"Pojď...," pobídl jej kentaur po chvíli ticha.
"Kam?"
"Za vesnicí je jezero s vodopádem. Omyješ se," zachraptěl Bane a začal jej táhnout skrz vesnici mezi stromy, hlouběji a hlouběji do lesa.
Harry, roztřesený, bez znalosti o svém okolí, poslušně šel dál a snažil si urovnat myšlenky. Jedna chaotická vzpomínka křížila druhou a znemožňovala mu tak logicky myslet. Byl vyděšený, ztracený a naprosto nevěděl, kde v lese se nachází. Sotva ovládal své tělo, natož zbraň, která by jej chránila, kdyby se pokusil utéct a podařilo se mu to. Jaká je šance, že se vydá správným směrem k Bradavicím?
Po několika metrech pod vedením Baneho dorazili k malé, kameny lemované vodní ploše. Místo, kde se nacházel, bylo krásné.
Světla zde bylo pomálu, protože přes husté koruny stromů proudilo málo paprsků. Ale to ničemu nevadilo, jelikož všechny dopadaly na vodní hladinu a ta se třpytila jako roztavené stříbro. Šumění dopadající vody Harryho uklidňovalo tak, že byl schopný na okamžik zapomenout na to, kde a s kým se nachází.
"Líbí?" zajímal se Bane, který svého vlastního pozoroval zpod přivřených víček.
Harry přikývl a popošel kupředu.
Vstup do jezírka se nacházel mezi dvěma kameny, kde byla hlína nejudusanější. Aniž by čekal na svolení, vrhnul se kupředu a vstoupil celý do vody. Byla příjemně chladivá, ale ne natolik, aby způsobovala zimu. Harry se zastavil, až když se hladina dotkla jeho lidského pasu. Blaženě zahučel ve spokojenosti.
Hned se začal celý omývat. Nebyl si jistý, zda na sobě nemá ještě nějakou barvu a byl rozhodnutý se jí okamžitě zbavit. Úkol mu znesnadňoval fakt, že neměl žádné mýdlo a nedosáhl všude, kde chtěl.
"Pomohu ti," ozval se Bane zírající ze břehu.
"V pořádku, to zvládnu," zavrčel Harry, ale to už se k němu vodou brodil černý hřebec a o chvilku později byl u jeho boku.
Kentaur si strnulosti nevšimnul nebo ji okázale ignoroval. Metodickými tahy začal omývat světlou srst.
Harry několikrát přešlápnul po kamínky posázeném dně jezírka, ale snaha odstoupit a vzdálit se od většího hřebce byla marná. Bane následoval každý jeho pohyb a neustále se přibližoval a otíral se bokem o Harryho stehna nebo plece.
"Jsi krásný," oznámil do napjatého vibrujícího ticha nakonec.
Harry na to nijak nereagoval. Opět v něm začal probublávat na povrch vztek, který se jen zvyšoval s každým Baneho pohybem a dotekem.
"Mohl by si na mě laskavě přestat sahat! Umýt se dokážu i sám!" vyštěkl nakonec Harry tak nahlas, že několik černých pěvců vyletělo z korun stromů.
Bane se zarazil, ale hned se v jeho tváři objevil podrážděný výraz, který byl po chvilce nahrazen rudými skvrnami na lících. Harry poznal příznaky hromadícího se vzteku a rychle - jak jen mu to voda umožňovala - se snažil vzdálit. Hřebec zbabělý úprk nepovolil a místo toho popadl jeho paži v pevném sevření a přitáhl si jej co nejlíže k sobě.
"Měl by jsi být poslušný, Benisone, nebývám trpělivý jako zapadající Slunce," zafuněl kentaur do Harryho tváře a prudce jej pustil a otočil se k odchodu z jezírka.
"Nyní mi patříš, ročku. Tvé tělo, tvá duše i srdce. Dokud nerozhodnu jinak," promluvil ještě přes rameno kentaur, než vyšel mokrý na břeh a odešel kamsi mezi stromy nechávajíc Harryho samotného.
Harry se otřásl. Kůží mu prostupoval chlad a srst a jemné chloupky se začaly ježit. Ani první náznaky prochlazení nepřinutily Harryho opustit chladivou vodu. Potřeboval přemýšlet. Potřeboval plán! Plán útěku z kentauří vesnice a co víc, mapu. Nemohl se dostat z lesa jen tak svépomocí - Zakázaný les byl zrádný. Ani netušil, kterým směrem odtud je hnízdo akromantulí. Nechtěl by být jednohubka pro Aragogovy potomky.
Opatrně vyšel z vody a snažil se ze sebe setřást všechny kapky vody, když si na jednom z kamenů povšiml bílého složeného plátna, který tu dříve jistě nebyl. Opatrně se po něm natáhl a začal se energicky utírat. Osušit však dokázal jen své lidské tělo a část předku koňského. Snad se tolik nestane, když srst nechá mokrou, pomyslel si, zvířata jsou přeci jen odolnější.
Rozhlédl se a zaznamenal, že se Bane stále ještě nevrátil.
"Bane?" zkusmo zavolal s domněnkou, že se kentaur skrývá někde ve stínu a z dálky jej pozoruje a po dřívější výměně slov neruší.
"Bane?!" zakřičel hlasitěji, když se dobrých pár minut nepohnul ani lísteček a ani jediný zvuk nedal znát, že by se hřebec pohyboval někde blízko.
V dálce praskla větvička a Harry se otočil za sebe. Tam přeci Bane nešel a rozhodně odtud nepřišli. Harry začal být nervózní.
Podíval se k zemi na stopy. Na zabláceném břehu přece musí být podkovy. Jenže kentauři podkovy nemají - přesto tu však byly patrné prohlubeniny ve tvaru kopyt. Spousty stop kopyt. Křížící se jedna přes druhou, v různých směrech a velikostech. Jedny vedoucí k vodě, další od vody, další do pravé strany lesa a támhlety dokonce kolem jezírka.
"Bane!" vykřikl Harry, když se další prasknutí ozvalo o pár metrů blíže.
Keř se zachvěl a dvě velké žluté oči se objevily mezi listím. Harry poposkočil a nervózně zahrabal nohou. Jaké měl šance beze zbraně proti nějaké stvůře ze Zapovězeného lesa? Harry se rozhlédl a když se keř opět zachvěl, s výkřikem Baneho jména se rozeběhl opačným směrem, než byla kentauří vesnice.
Malý, bobulkami porostlý keřík se zatřepotal a mezi větvičkami vykoukla malá chlupatá hlavička s velkýma žluto-zlatýma očima. Dvě malá ouška se zachvěla a malé prstíčky ve tvaru kladívek popadly bobulku, kterou si zvířátko hladově narvalo do šedavé tlamičky. Lesem se ozvalo hlasité srkání, jak tvoreček vysával sladkou šťávu, zatím kdesi v dálce dupala koňská kopyta.

A/N: Tahle kapitola mi dala zabrat, psala se několik týdnů. Těžké bylo splnit limit. Nehledě na to promýšlení, zda některé věci rozepsat či nikoliv. Proti detailnímu popisu nic nemám, ale sama jej neumím napsat tak, jak si jej představuji v hlavě. Zvlášť tady v téhle povídce Nechci, aby mě tu někdo měl třeba za zoofila nebo něco obdobného. Technicky se o zoofilii nejedná, protože Harry tu není až tak úplně člověk, že, ale i tak. Věřte mi, že jsem se musela i podívat na obrázky koní na netu, abych viděla, kam až sahá tělo a kde jsou nohy apod., aby popis byl co nejvěrohodnější. A pak to převést na kentaury.

5. Tati, táta!

Thu, 19 Jan 2012 19:19:45 +0100

Tati, táta!

"Vidím, že jsi v celku. Žádné krvavé šrámy, ani kouřící hábit. Kdo tě ochránil? Tvoje sebezáchova nebo Ginny někdo sejmul dřív, než tě stihla rozsápat jako divoká lvice?" spustil Neville hned, jakmile Harry doslova vypadl z krbu, zatímco mu pomáhal na nohy a energicky jej oprašoval od sazí.
"Řekl bych, že tentokrát bylo na mé straně pověstné potterovské štěstí," zamručel a zadíval se na Lenku, která s úsměvem upíjela čaj a přitom si četla nejnovější výtisk Proroka.
"Někdo tam nahoře tě má nepochybně rád," usmál se ne už tak jako kdysi baculatý Nev. "Tak povídej. Ginny byla vždycky melodramatická."
Harry se zadíval na Lenku a Nevilla. Bylo všeobecně známo, že kdysi dávno, když jim bylo čtrnáct, byl Neville do Ginny zamilovaný, ta jej však odkopla. Nebo spíše o něj ani pohledem nezavadila. Oči měla jen pro Harryho, jehož pozornost se snažila získat všemožnými způsoby.
"Trošku jekotu, trošku slziček. Počítám s tím, že nejpozději do zítřejšího rána dostanu huláka a nebo osobní návštěvu."
Upřímně by raději obdržel desítky huláků, než aby musel vidět Ginny v ráži.
"Já bych řekla, že přijde osobně. Ginevra je velmi tělesný typ," ozvala se Lenka sarkasticky a úhledně složila noviny a položila je vedle konvičky čaje.
"Taky si myslím. Pokusí se ti změnit názor," usmál se na dívku Neville.
Harry se zamračil a ukázal prsten: "Pokusit se může, ale nepochodí. Asi řeknu Kráturovi, aby mě zapíral a v případě potřeby ji vykázal z pozemku. Ještě pro jistotu večer přes krb požádám Arthura, ať Ginny nějaký čas hlídá. Opravdu bych nerad měl více scén a publicity, než mám teď."
"Ginny si vždycky najde cestu," zamručela Lenka a oba dva mladí muži s ní tiše souhlasili.
"Mohla by se pro jednou zaměřit na někoho jiného. Copak na světě neexistují jiní muži?" zoufale se ptal Harry a přešel ke skryté přihrádce, aby si nalil sklenici Ogdenovy ohnivé.
"Harry, Harry, Harry... Ale ti muži nemají jizvu na čele a nevlastní několik sklepů a trezorů u Gringottů," posmívala se Lenka.
"Já bych se začal bát, být na tvém místě, Harry. Ginny je pomstychtivá. Nenechá tě jen tak jít. Nezapomeň, jaká byla v Bradavicích, když jsi jí řekl, že se s ní rozcházíš, aby jsi ji chránil. Ona se pokusí tě získat zpět. Jednou tě měla, nevidí to jako nemožný cíl."
Harry přikývl. Snape říkal něco podobného. Ale Ginny byla Weasleyová. Nebyla by podlá - otravná možná, ale neudělala by nic zákeřného. Nebo ano?
"Máš v plánu jít za Severusem?" zeptala se znenadání Lenka.
"Vlastně ano," uvítal změnu tématu Harry. "Vlastně se chci jen převléci, vzít Teddyho a vyrazit."
"Tak my na vás počkáme a půjdeme společně. Ještě nás čekají nějaké povinnosti," usmál se mile Neville a objal svoji přítelkyni.
"Výtečný nápad! Pár minutek a hned jsem zpátky," zajásal hnedka Harry a vyběhl schody do poschodí, takže pár zůstal v místnosti sám.
"Myslíš si, že s Ginny bude problém?" zajímal se Nev, zatímco poslouchal hluk z vrchních pokojů - to asi Krátura na žádost Harryho chystal malého Teddy a připravoval mu nějaké věci.
"Ginny byla vždy problematická, Neve, ale abych odpověděla na tvoji otázku. Nezpůsobí nic, co by jakkoliv poškodila vztah mezi Severusem a Harrym."
"Ty skutečně věříš v to, že budou mít šťastné manželství?" žasl mladý dědic Longbottom.
"Víc než jen to," usmávala se Lenka.
A Neville jen zavrtěl hlavou. Pokud někdo dokáže žít se Snapem, je to právě Harry. A ten zrovna s poťouchlým úsměvem scházel schody a v náručí držel malého Teddyho, do jehož břicha jemně kousal.
"Tak jsme připraveni," usmál se na své dva přátele a vytáhnul z kapsy malou zátku od Coca-coly.
Neville i Lenka tázavě zvedli obočí.
"Zkoušíme s Teddy různé způsoby cestování a hledáme ten nejvhodnější. Krby moc rád nemá," vysvětlil Harry a počkal, až se všichni dotkli alespoň prstem malého červeného plíšku s bílým nápisem.
"Jedna. Dva. Tři....," odpočítal Harry a pevně sevřel menší tělíčko v náručí.
Opět pocítil ten nepříjemný zásah hákem do břicha a prudké trhnutí, jen aby v příští vteřině ze svého salonu skončil na travnaté ploše před bránou Bradavic. Zůstal stát pevně na nohou a zhluboka dýchal, zatím co dlouhými tahy ruky na zádíčkách uklidňoval Teddyho. Ten se vrtěl a trošku pokňourával, jak nebyl zvyklý na nepříjemný efekt, který vyvolávalo přenášedlo.
"V pořádku, pssst, maličký. Za chvilku budeme v hradě a tam si dáme nějaké sušenky a jahodový džus, co říkáš," líbal Harry hladké čílko svého chlapečka, zatímco jej v doprovodu svých dvou přátel vedl dovnitř Bradavic.
Lenka Harryho zvídavě pozorovala a tajemně se usmívala. Neville na druhou stranu obdivoval svého dlouholetého kamaráda - věděl o Harryho životě, jako mnozí ostatní, a stejně jej nikdy nepřestalo udivovat, s jakou rodičovskou láskou se staral o svého malého Měsíčka. Jsou to přirozené rodičovské pudy nebo se do rodičovství postupem času každý dostává z ponaučení ze svých chyb? Neville nevěděl, ale hodlal to zjistit. Po očku se zadíval na svoji snoubenku. Lenka se zasněně usmívala.
"Tady se asi rozloučíme," zastavil Neville u chodby vedoucí do sklepení, které vždy bylo doménou ředitele Zmijozelu.
"Uvidíme se příští týden," rozloučil se s oběma Harry a počkal, až Lenka přestane líbat Teddyho, který se chichotal a svíjel, aby unikl mlaskavým polibkům.
"Tak, Teddy, je na čase sejít s druhým tatínkem."
"Tam?" ukázal prstíkem chlapeček do tmavé chodby.
"Ano, tam," přitakal Harry a pozorně se zadíval na svého syna, který s obavami sledoval tmu před nimi.
"Bojím," prohlásil a vlásky vystřídaly několik barev, než se ustálily na bílé.
"Tatínek by nedovolil, aby se ti něco stalo. Navíc náš druhý tatínek je statečný a bojuje s každým strašidlem, které mu přijde do cesty. Vyhnal všechny zlobivé tvory v hradě. Nejsou tu žádní pavouci a nebo velké myši nebo dokonce bubáci. Ne, táta Severus všechny vyhnal," šeptal Harry do maličkého ucha a přitom pomalu sestupoval až ke kabinetu profesora Snapea.
Několikrát zaklepal, ovšem ani po pěti minutách nikdo neotevřel.
"Táta není," prohlásil Teddy s rázným kývnutím hlavičky a trošku zklamaně se zadíval do zelených očích.
"Tak ho najdeme," usmál se klidně Harry a jednou rukou z kapsy vytáhnul Pobertův plánek.
"Jsem připraven ke každé špatnosti."
Harry již vícekrát použil plánek, když škola překypovala životem, ale většinou s jistotou věděl, kde se nachází ten, koho hledá. Najít Severuse Snapea, který nebyl ve třídě nebo kabinetě, mohl být problém. Muž se také nenacházel ve společenské místnosti Zmijozelu a už vůbec se netoulal chodbami, aby vystrašil studenty a strhnul body či rozdal tresty. Ne, ve skutečnosti lektvarista nebyl nikde k nalezení.
Harry se zamračil a zadíval se k místu, kde by se měla nacházet ředitelna. Tam, vedle tečky s názvem Minerva McGonagallová, se nacházel i černým inkoustem napsaný Snape.
"A máme ho," usmál se Harry a obrátil se k odchodu ze sklepení.
"Táta?"
"Táta je u tety McGo, Měsíčku. Počkáme až od ní půjde a hezky si s ním dáme čaj a sušenky, jak jsem slíbil," políbil Harry hlavičku a dlouhými ráznými kroky si to mířil k věži.
Měl se na mapu podívat dříve, ušetřil by si značný kus cesty a nemusel by tak vyděsit svoje dítě. Courání hradem sem a tam, není něco, na co měl zrovna náladu, přesto se kvůli Teddymu snažil usmívat. Samozřejmě, že to nebyla chyba Snapea. Jen šel za ředitelkou - to není zakázané. To je tak, když se někdo neohlásí předem.
Obraz Baculaté dámy se objevil na konci chodby. Harry s pobaveným úsměvem pozoroval, jak se jeho, kdysi bývalá strážkyně do společenské místnosti, naparuje přes zrcadlem na plátně a přitom si prozpěvuje.
"Á, pan Potter, čemu vděčím za tak brzkou návštěvu? Nebyl jste tu nedávno?" třepotala řasami, když si jej konečně povšimla a svým výrazným hlasem probrala i několik pochrupujících portrétů kolem.
"Na někoho tu čekám," usmál se mile Harry.
"Pořád mě nepřestane udivovat, jak rozkošného chlapečka to máte, pane Pottere. Chcete zazpívat ukolébavku? Vypadá ospale."
"Ne!" vykřikl Harry společně s několika ostatními obrazy okolo.
"No, jak myslíte," ohrnula nosík Baculatá dáma a zmizela z obrazu neznámo kam, což vyvolalo oddechnutí nejen od Harryho.
"Už jsem si myslel, že nikdy nevypadne," ozval se tlumený hlas od jednoho brnění nedaleko dvojice a následné potvrzení od obrazu za Harryho zády, který se ze všech sil snažil nerozesmát.
Místo toho ovšem mrknul na Teddyho a o několik metrů poodešel od vstupu do ředitelny. Pokud si dobře pamatoval, Snape měl často ve zvyku dramaticky opouštět místnosti a Harry nechtěl být ten, koho při úprku porazí.
"Podívej Teddy, tohle je jeden z mnoha obrazů Bradavic před koncem války," ukazoval malému chlapci, který se dvěma prstíky v ústech okouzleně zíral na namalovaný obraz, kde zrovna zapadalo slunce.
Hrad se tu tyčil v celé své kráse a pýše. Černé jezero se vlnilo a dokonce i vrba mlátivá vypadala o několik let mladší a ne tak rozvětvená jako nyní. Ano, tohle byly Bradavice Harryho mladých let.
"...ženská šílená, myslí si, že když je teď Brumbál v pánu, že převezme všechny jeho vrtochy!" dolehl k Harrymu podrážděný hlas Snapea a poté se rám obrazu strážící ředitelnu prudce odtrhl ode zdi.
Černě oděný Snape vplul na chodbu a rázně za sebou prázdné plátno přiklepl.
"Ani ta růžová cukrová vata tu není, aby řádně otevřela!"
Cukrová vata? Ach jistě, Snape je dvojí krve, dospěl rychle k poznání Harry a nevěřícně sledoval svého budoucího muže, jak si upravuje hábit a leští knoflíčky.
"Doufám, že jsme nepřišli nevhod, Severusi," rozhodl se nakonec ozvat a přitom si stoupnul tak, aby první co Snape uvidí, když vzhlédne, byl Teddy.
A tak se také stalo. Lektvarista prudce zdvihl hlavu, až se černé vlasy rozlétly a zrak mu padl přímo na překvapeně se tvářícího chlapečka.
"Pottere... Harry," pokýval hlavou, když se v mžiku vzpamatoval, "to musí být Ted."
"Ano. Teddy, tohle je Severus, můj budoucí manžel a tvůj druhý tatínek. Severusi, to je Teddy. Moc se na tebe těšil," představil syna lektvaristovi, který vycítil v poslední větě lehký důraz, který tam Harry vložil.
"Je mi potěšení vás poznat, mladý muži," pokýval hlavou vážně Snape a natáhl k Teddymu ruku.
K Harryho překvapení a radosti se chlapeček v náručí usmál a jak si patrně pamatoval z dřívějška, popadl Snapea za ruku - přesněji ukazováček. Harry musel lektvaristovi připsat k dobru, že sebou ani netrhnul, když se jej dotkly vlhké a oslintané prstíčky - místo toho aby vytrhl prst ze sevření batolete, velmi důležitě a s výrazem pocty ukazováčkem třikrát máchnul nahoru a dolů v potřesení. Teddy je poté pustil a vrátil prsty do pusinky, což muž opět nekomentoval, místo toho se s vlažným zájmem obrátil k Harrymu.
"Tuším, že jste sem nepřišel jen představit svého syna. Mám pravdu?"
"Máte, ostatně jako vždy. Přišli jsme se nejen představit, ale také s vámi strávit příjemné odpoledne. Tedy samozřejmě pokud nemáte nic důležitějšího," usmál se Harry a čekal bodré odmítnutí.
Snape se zamračil.
"Myslím, že mohu ze svého tak nabitého programu něco odsunout na později," přikývl nakonec a pokynul paží k protáhlé kamenné chodbě.
Harry vykročil a počkal, až Snape srovná krok. Netušil, kam jej starší muž vede, protože jisto jistě to nebylo do sklepení. Nabízely se soukromé prostory, a o těch Harry nevěděl, kde se nachází.
"Chápu to tak, že máte za sebou nepříjemné setkání se slečnou Weasleyovou?" promluvil do ticha první Snape a účinně tak odvedl Harryho pozornost od cesty.
"Ano. Byl jsem tam dnes ráno."
"Povšiml jsem si, že jste bez viditelného zranění," podotkl starší muž.
"Říkejme tomu štěstí," zašklebil se Harry a v periferním vidění si všiml, že Snape udělal to samé.
"Co by si svět počal bez Chlapce-který-přežil," zamručel lektvarista tiše, než došel k jednomu z brnění držící sekeru a velký štít s vyobrazeným hadem.
"Že mě to hned nenapadlo," suše podotkl Harry a mávnul rukou k plazovi, který nebezpečně napínal kapuci na hlavě.
"Lidé vidí jen to, co chtějí," dostalo se mu odpovědi.
"Hadí sláva navěky věků," pronesl Snape heslo a odstoupil.
Harry fascinovaně sledoval, jak se brnění rozpadá vedví a kamenná zeď za ním se rozestupuje jako průchod na Příčné ulici.
"Vy první, Pottere. Něco provedete s jakoukoliv mojí věcí a bez rozpaků vás prokleji do zad," oznámil Snape a trhnul hlavou ke svému příbytku.
"Vy jste dnes tak milý, profesore."
"Jsem si toho plně vědom, pane Pottere. Berte to jako poctu."
Harry se zasmál a se zvědavostí se nahrnul s Teddy do toho, co byl jisto jistě salon. Seč mohl, snažil se nedat najevo překvapení.
"To je..."
"Ano?" pobídl jej Snape, který se nyní opíral o zavřené dveře, které dříve byly dírou ve stěně.
"Moc příjemné a útulné. Jistě vás nepřekvapí, Severusi, že jsem si myslel, že budete dávat přednost zmijozelským barvám."
"To je celkem pochopitelný omyl," přitakal Snape a ukázal ke krbu, kde se nacházelo několik míst k sezení.
Dvě křesla - jedno tmavě hnědé a druhé barvy bílé kávy - byla nejblíže krbu. Jedno mělo podnožku stejné barvy, která přímo vybízela k odpočinku, druhé pro změnu menší stolek se založenou knihou hned vedle. Před plápolajícím krbem se nacházel huňatý vysoký hnědý koberec, o kterém Harry nepochyboval, že je zakouzlený tak, aby v případě odskočení jiskry nevzplanul.
"Jsem rád, že nejste příznivcem stažených kůží zvířat," ukázal na koberec Harry stojící u pohovky, která taktéž byla stočená čelem ke krbu, ale nebyla tak blízko, aby se člověk v žáru ohně cítil nepříjemně.
Záda pohovky kryl tmavě hnědý lakovaný stůl, na kterém bylo poházené několik věcí: pouzdro na hůlku z dračí kůže, kalamář s brkem a o kousek dál kus pergamenu a v neposlední řadě flakonek na lektvar.
"Evidentně jste se nepodíval pořádně, pane Pottere," slyšel Harry v lektvaristově hlase posměch a tak s překvapením vzhlédl od stolku a rozhlédl se.
Salon byl nepochybně spojený s knihovnou, jelikož na napravo od krbu byla celá zeď prakticky obložená knihami.
"Nechápu, co tím my-...," zarazil se Harry, když se otočil na opačnou stranu a do oka mu padl malý koutek s pracovním stolem a hnědým koženým křeslem.
Tam na stěně byla napnutá snad třímetrová kůže hada.
"To je-..," přimhouřil oči Harry a zašklebil se.
"Ano. Nagini. Krásný okrasný prvek, že?"
"Jste morbidní, profesore."
"Morbidní bylo, když jsem ji kuchal a tu kůži stahoval osobně kousíček po kousíčku..."
"Nepochybně jste zažíval nebetyčné pocity štěstí," přerušil jej hned Harry a posadil zvědavě rozhlížejícího se Teddyho na pohovku
"Přiznám se, že jsem se doposud u žádné preparace tak nebavil. Mohu nabídnout šálek čaje a pro mladého Teda nějaký džus?" změnil téma Snape a sám se přesunul ke křeslu poblíž knihy.
Harry přikývnul a sám se usadil a zabořil do jednoho ze světlých polštářů: "Ano. Černý, bez mléka, prosím. A pro Teddyho jahodový džus a nějaké sušenky, kdyby jste byl tak laskavý."
Lektvarista přikývl a vhodil zelený prach do ohně: "Bradavická kuchyně, skřítek Puf."
O chvilku později se v místnosti objevil mladý, a dle Harryho hyperaktivní domácí skřítek s ušima delšíma než míval Dobby a s očima jako dva velké modré golfové míčky.
"Sklenici jahodového džusu a konvičku černého čaje. Cukr a mléko zvláště. Také talířek sušenek pro chlapce a nějaké občerstvení pro mě a pana Pottera. Děkuji," objednal hned Snape, aniž by pustil stvoření ke slovu.
"Ano, pane, samozřejmě pane. Hned to bude, pane. Přeje si pán ještě něco, pane?" vychrlil Puf a několikrát poposkočil na místě.
"To bude zatím vše, Pufe, můžeš jít."
"Jistě pane, jistě. Kdyby pán něco potřeboval, Puf hned splní, pane," a s tím drobná postavička zmizela.
Harry se nadechoval k poznámce, když jej Snape přerušil: "To je potomek Dobbyho a Winky."
"Ach ták," chápavě přikývl Harry. "Zdál se mi povědomý. Netušil jsem, že měl Dobby dítě."
"Puf se narodil jen pár hodin před napadením Bradavic. Právě se takříkajíc zaučuje na dobře vychovaného domácího skřítka."
"To je tak mladý? Není ještě dítě?" zděsil se Harry.
"Ne, pane Pottere. Domácí skřítci jsou schopní pracovat již tři dny od narození. Puf je teď na pokraji dospělosti," vysvětlil Snape.
Harry přitakal. Tohle by Hermiona vážně neměla vědět. Ne, skutečně by to nikdy neměla zjistit.
"Dostal jste sovu od Hermiony?"
"Myslíte mladou paní Weasleyovou a její čtyři otravné sovy se šílenými nápady?" zašklebil se Snape. "Ano, dostal. Dokonce jsem vzal návrhy v úvahu a ve svém volném čase pouvažuji na jejich realizaci."
"Děkuji."
"Není za co, Pottere. Čím dříve zjistím výsledky, tím rychleji se paní Všechno-vím zbavím. Nepochybně se teď domnívá, že vzhledem k našemu blížícímu se sňatku bude mít jistou protekci," řekl Snape a zadíval se Harrymu přímo do očí.
Ten po chvíli uhnul.
"Myslel jsem si to."
"Berte to tak, že i přes vaše učební metody, se o lektvary velmi intenzivně zajímá," bránil dlouholetou kamarádku Harry.
"Ano. To Draco Malfoy taky a nepíše mi o každém kroku."
"Malfoy je dost arogantní, aby si myslel, že ví více než vy," setřel Snapea Harry a posadil si Teddyho na klín, protože se objevil Puf a přinesl jim tác s občerstvením.
"Děkuji, můžeš jít, Pufe," rychle jej odvolal Snape a jako hostitel nalil do šálků čaj, zatím co Harry podal sklenici s džusem Teddymu.
Ten se se zabroukáním napil a poté se natáhl pro sušenku ve tvaru zvířátka. Harry mu ji podal. Sušenkový fénix se od toho živého lišil skutečně jen nepatrně. Byl také celý rudý - Harry poznal sypanou skořici - a měl čokoládové oči.
"Podívej, Teddy, fénix."
"Faw, Faw!"
"Ano, Fawkes," usmál se pyšně Harry a dovolil Teddymu seskočit z nohou a kleknout si ke stolku.
"Nevadí? Nenadrobí," žádal o dovolené u Snapea, který jen pokrčil rameny.
"Existují domácí skřítci, Pottere. Máte pro něj něco na zabavení?" zajímal se, když sledoval dítě, jak zrovna okusuje hlavu fénixe a přitom z talířku zvedá hypogriffa, který měl místo očí kandované ovoce a místo peří na krku a křídlech sypaný kokos dvojí barvy.
"Jistěže. Nerad různé věci přeměňuji na hračky, Teddy by si pak mohl myslet, že může mít cokoliv."
Snape souhlasně přikývl a sledoval, jak Harry z kapsy vytáhl malý batůžek a ten posléze zvětšil. Na svět se škaredila velká beruška s zářivě rudými krovkami. Z té po chvilce začal Harry vytahovat několik skládaček a hraček - dřevěné různobarevné puzzle, plyšového vlka, co při doteku hlasitě vyl a pastelky s mudlovským blokem.
"To je vše?"
"Samozřejmě že ne, ještě tu mám míček a pár figurek zvířátek, ale vzhledem k tomu, že si teď hraje s sušenkami, tak je zatím nepotřebuje," usmál se Harry a chlapečka pohladil po vláskách.
Teddy vzhlédl a Snape překvapeně zalapal po dechu. Chlapeček měl střapaté černé Potterovské vlasy a černé oči.
"Je metamorfomág. Když je šťastný, mění svoje vlastnosti podle libosti, aniž by si to pořádně uvědomil," vysvětlil Harry Teddyho přeměnu.
"Já vím, Pottere, jen mě překvapilo, že zvolil tuto barvu."
"Vysvětlil jsem Teddymu, že jste nový tatínek. Zvykejte si. Pokud mu uděláte radost, může brzy změnit i vlasy," zašklebil se Harry, stejně tak Snape, který se nenápadně podíval na pramen svých vlasů.
"Vypadá jako hodný a tichý chlapec," po chvilce ticha promluvil Snape.
"To také je. Má rád klid. Rád si hraje sám. Stačí mu dát pár hraček a vydrží u nich i pár hodin. Neměl by vás vyrušovat při práci," vysvětlil Harry a pyšně se díval na své dítě, které se ládovalo sušenkou poté, co s ní sem a tam proběhlo po stole.
"Iiiiaaaa," zařehtal Teddy za jednorožce se sněhovou polevou, než mu ukousnul půlku těla, což v Harrym vyvolalo tichý smích.
"Něco jste mi slíbil, Pottere," ozval se opět Snape.
"Ano?" snažil se vzpomenout Harry.
"Ano. Vzpomínku."
"Ach! Tohle. Máte tady myslánku? Ale není tam nic závratného," šklebil se Harry.
"V pořádku. Já vidím často více, než se zdá," šklebil se Snape, když hůlkou přivolával kamennou mísu s runami.
"Samozřejmě," přitakal Harry vážně a přitom ze své hlavy vytahoval stříbrný vlasec konkrétní vzpomínky.
Byl rád, že se na okamžik může nepříjemného zážitku zbavit. Hned hůlkou poslal vlákno k Snapeovi, který jej zachytil a opatrně vložil do myslánky.
"Hned jsem zpět," pověděl a ponořil hlavu do stříbřité kapaliny.
"Tak o tom pochybuju," odporoval už sám pro sebe Harry a pohodlně se uvelebil mezi polštáři.
Pohovka to byla skutečně komfortní. Byla hnědá stejně jako křeslo, ale měla několik nadýchaných, různě velkých světlých polštářů a polštářků, takže se do nich člověk mohl překrásně zabořit. Netušil, že Snape je takový bohém.
Harryho relaxaci vyrušilo náhlé oživení plamenů v krbu. Ty jasně zaplály zelenou barvou a Harry vytušil, že se někdo chystá projít do salonu Severuse Snapea.
Kdo, se dozvěděl o chvíli později. Byl to Draco Malfoy a v náručí držel malého chlapečka s jasně blonďatými vlasy.
"Pottere! Co tu děláš!" vyštěkl Malfoy junior hned, jakmile jej spatřil.
Harry v šoku ani nedýchal. Jeho školní sok před ním stál v pokoji jeho snoubence, se synem a dokonce jej zpovídal. A co víc, pohledem zkoumal okolí a několikrát posečkal pár vteřin rtuťovýma očima na myslánce, čaji, Harrym a nakonec i Teddym.
"Co by, jsem tu na čajovém dýchánku se svým snoubencem a synem. Co tu děláš ty?" vypálil Harry, ale nakonec ukázal na volné křeslo.
Snape by mu neodpustil, kdyby Malfoye vyhodil.
"Přišel jsem Severusovi ukázat syna a pozvat jej na večeři, Pottere, ne že by ti do toho něco bylo. A nevěřím, že jste snoubenci...."
Harry si odfrkl a vzal Teddyho na klín, když si Draco sedl, jako kdyby mu vše kolem patřilo.
"Teddy, to je tvůj bratranec, Draco Malfoy a jeho syn...?"
"Scorpius. Scorpius Hyperion Malfoy," odpověděl téměř mile sám Malfoy, protože i on si povšiml nepohodlí obou chlapců.
"Tak, Teddy, to je malý Scorpius. Co kdyby jsi mu ukázal, jaké máš krásné puzzle a dal mu sušenku?" navrhl Harry a postavil svého hošíka opět na zem.
Teddy se příliš nerozpakoval a stáhl stejně velkého blonďáčka na zem a strčil mu do pootevřené pusinky sušenku a do ruky modrou vyřezanou kostku.

A/N: Někdo by mohl upozornit na přeskakování vykání a tykání, oslovování křestním jménem a příjmením u Harryho a Severuse. Je to tím, že Harry prostě chvilkami neví, jak má na bývalého profesora reagovat a bude nějaký čas trvat, než se oslovení ustálí.

Škola

Fri, 13 Jan 2012 21:23:23 +0100

Velice se omlouvám s váznoucí aktualizací!

Právě mám zkouškové období - přesněji mě čeká již jen poslední zkouška a to právě v úterý 17-tého. Takže veškerý volný čas padá za oběť většinou přípravě. Jakmile bude ale po zkoušce, přibyde další kapitola. Příští týden bude!

Děkuji za pochopení.

Basi

4. Peříčko ve větru

Thu, 05 Jan 2012 18:00:44 +0100

Peříčko ve větru

Křik ustal hned, jakmile sova odlétla a Věštec byl ledabyle odhozen na stůl kousek od Harryho. První se k novinám nahrnula Ginny a lokty odstrčila bratry, kteří se snažili natáhnout přes sebe na stůl a podívat se na fotografii, která doslova bila do očí. Ginny zuřivě převracela stránky až nakonec Věštec div neroztrhala. Harry při pohledu do její vztekem zkřivené tváře zauvažoval, jak je možné, že si její povahy nepovšiml už ve škole. Utěšoval se myšlenkou, že se skutečně jedná jen o zlomené srdce a ne první příznaky psychózy.

"To není pravda!" vybuchla najednou a její sourozenci se přikrčili.

Zrzka se otočila a její velké laní oči byly zalité slzami. Zda vzteku, ponížení nebo smutku, Harry nevěděl. V rukou svírala utrženou titulní stranu věnovanou Vyvolenému kouzelnického světa.

Harry Potter a Severus Snape - snoubenci? hlásal více jak palcový titulek v horní části pergamenu zvýrazněný červeným lemováním.

"Je mi líto, Ginny, ale toto výjimečně pravda je. Včera večer jsme se se Severusem zasnoubili a předběžně určili datum sňatku," oponoval jí Harry a obrnil se.

"Gratulu-..," začal Charlie, ale hned byl přerušen.

"Nejsi gay! A rozhodně by sis nikdy nevzal toho mastného parchanta!" křičela, až měl pocit, že se stěny kolem nich otřásají.

"Ginny, jazyk...," pokusila se pokárat dceru Molly, která sama udiveně zírala na noviny.

"Ticho!" okřikla matku Ginny a Harry vytřeštil oči šokem, stejně jako všichni ostatní.

Takto se k Molly Weasleyové nikdo nikdy nezchoval - zvláště ne její vlastní dítě. Žena sama byla zmrazená v šoku.

"Ujišťuji tě, Ginny, že se mi muži líbí. A to že ty jsi to nevěděla může dokazovat pouze dvě věci. Tou první je, že jsem toto tajemství tak pečlivě tajil, že se nikdo nic nedozvěděl až do této chvíle. Nebo druhá možnost je, že jsi tak zaslepená svojí posedlostí ke mně, že ti nikdy nedošlo, že o tebe nemám zájem," odpověděl tak klidně, jak jen mohl.

"Musel na tebe použít imperio nebo lektvar!" vřískala.

Samozřejmě že neposlouchala ani slovo z toho, co před chvílí řekl.

"Imperio na mě nepůsobí od čtvrtého ročníku a na lektvar by se přišlo při každé mé půlroční prohlídce u Poppy v Bradavicích nebo u měsíční kontroly u Hermiony," zahučel tiše Harry.

Nerad se zmiňoval, že do Bradavic chodí na kontroly. Poppy jej chtěla mít pod dohledem od chvíle, kdy jej zasáhla druhá Avada. O této skutečnosti věděli všichni jeho blízcí - nebo spíše Ron, Hermiona a pan a paní Weasleyovi. Hermiona sama trvala na tom, že jej bude pravidelně kontrolovat poté, co se Romilda Vaneová několikrát pokusila jej přiotrávit nápojem lásky.

"Nikdy předtím jsi s ním nebyl!" křičela dál Ginevra a přerušila tak Harryho tok myšlenek

Povzdechl si.

"To není pravda. Chodíval jsem za Severusem vždy, když jsem navštívil Bradavice," protáhl.

"Chodil jsi za McGonagallovou!" obvinila jej Ginny, jako kdyby až teď začala poslouchat.

To byla pravda. Chodíval většinou za ředitelkou nebo Poppy. Také navštěvoval Nevilla, který byl profesorem bylinkářství. Lenka zaujala kurz věštectví a také u ní byl každou chvíli. Ale co nikdo z jeho přátel nevěděl bylo, že často chodil do hradu, aniž by kohokoliv z jmenovaných navštívil. Bloudil chodbami, mluvil s duchy, zastavoval se tu či onde a zíral na nově pověšené štítky na kamenných zdech.

Zde 2.5.1998 zemřel v Závěrečné bitvě se zlem Colin Creevey.

A tak to šlo dál. Tu zemřel ten, tu onen. Zde byla rýha v kameni od sectusempry. Tady bombardo vyhodilo do vzduchu celý blok kamene. Každý kousek hradu měl na Harryho vliv. Jedna chodba skýtala vzpomínky šťastné, jiné smutné. Hodiny dokázal procházet hrad, aniž by si jej někdo všiml. Nechtěl být viděn a tak nebyl.

McGonagallová věděla, že se v Bradavicích nachází, ale nikdo nevěděl kde a za kým šel. Tyto okamžiky hodlal teď použít a tvrdit, že se stýkal se Snapem. Co na tom, že s mužem nikdy nebyl viděn venku. Snape byl přece všude známý netopýr sklepení. Snape nikdy nikam nešel, pokud nemusel.

"Nechápu, proč by Harry nemohl chodit i za někým jiným, Ginny," ozval se Arthur.

"Ano, Harry má v Bradavicích i Nevilla a Lenku," potvrdil zamračený Ron. "Občas za nimi s Hermionou taky chodíme."

"Tebe nikdy nenapadlo, proč jsem v Bradavicích i čtyřikrát za týden?" zatvářil se nechápavě pro změnu Harry sám a nasadil nevěřícný výraz.

Ginny zbledla a on se v duchu usmál a vzápětí se pokáral. Začíná být stejný sadista jako jeho budoucí manžel. Nepochyboval, že případné setkání těch dvou by bylo katastrofální v mnoha směrech.

"Musí tě něčím vydírat, Harry. Řekni mi co se děje a já se o Snapea postarám. Už před lety měl skončit v Azkabanu!"

"Chceme se vzít," suché oznámení pravdy.

A že to pravda byla. Jejich dohoda byla z obou stran dobrovolná a výhodná.

"Snape tě nenávidí!" vřískala tak hlasitě, že Bill musel kolem ostatních vytvořit zvukotěsné obrany.

"Ginny, Severus hrál ve válce určitou roli, která vyžadovala nějaký typ chování. Přiznávám se, že má nenávist k němu byla podmíněná jeho jednáním, ovšem to se vyřešilo po válce. Usmířili jsme se, vysvětlili jsme si spousty věcí a nakonec se dali dohromady. Trvalo to. On i já nejsme příliš tělesné typy, náš vztah je převážně založený na duševních hodnotách, nicméně je silný."

Jako imitace rybičky by zrzka neobstála. Zrzavé vlasy a otevřená ústa lapající po vzduchu k sobě moc nešly. Harryho svrběl jazyk peprnou poznámkou, ale nakonec se udržel. Nemínil dívku ještě více rozzuřit.

"Myslela jsem, že jsme se dohodli," špitla nakonec poraženecky a v tom si uvědomil, že se Ginny dokázala uklidnit.

"O jaké dohotě to mlí, Harry?" vyhrkla Hermiona s Molly zároveň.

"Ginevro, nenutila jsi doufám Harryho do něčeho, že nechtěl?!" zvýšil hlas Arthur, Bill a Charlie dohromady.

"Na ničem jsme se nedohodli, Ginny. Ty jsi byla přesvědčená, že se potřebuji ženit kvůli kariéře bystrozora, což není pravda," lhal bezostyšně Harry a pokračoval dál. "Chci být bystrozor, ale ne za cenu toho, že bych si vzal někoho, koho nechci. Já a Severus jsme se na brzké svatbě dohodli jen kvůli němu samotnému, jakožto Mistru lektvarů a profesorovi. Minerva se zmiňovala o tom, jak těžké bude sehnat někoho Severusových schopností. A přiznejme si to, ani on nebyl příliš nadšený, že by opustil své místo. Proto jsme se rozhodli konečně k razantnímu kroku. Požádal jsem Severuse o ruku a po chvíli přemlouvání souhlasil."

Harry se po své replice otočil ke zbytku Weasleyů, hlavně pak Molly a Arthurovi: "Jak jistě víte, obdržel jsem od Ministerstva dopis - buď se ožením nebo nebudu bystrozor. Stejně tak jej obdržel Severus. Pokud nebudeme mít pokračovatele rodu a další bláboly, nemáme počítat s tím, že budeme moci provozovat to, co nás baví. Severuse se to dotklo více, protože by to znamenalo, že už by nikdy nemohl vařit lektvary. Hodlal jsem jít za ním do Bradavic a požádat jej o definitivní završení našeho vztahu, když se objevila Ginny a nabídla mi, že si mě vezme, budeme mít kopu dětí a pak někdy možná bych se stal bystrozor. Nejen že nepoznala Teddyho, ale celkem hrubě po mně..."

"To není pravda!" vykřikla Ginny.

"Je to pravda a ty to víš. Každý týden sem beru Teddyho na oběd a ty jsi ho nepoznala a ani tě nenapadlo, kdo by to dítě mohlo být! Pak jsi zpochybnila moje rozhodnutí o Teddyho adopci a ještě jsi měla tu drzost mě v jeho přítomnosti svádět! Nedalo se s tebou bavit tehdy a nedá se ani teď," zavrčel už Harry, kterého celá situace začala vyčerpávat.

"Jak jsem řekl," pokračoval dál bez dalšího přerušení, protože Ginevra byla umlčena matčiným pohledem, "vydal jsem se za Severusem a ten souhlasil. Použili jsme závazné prsteny."

Arthur pocházející z významné staré kouzelnické rodiny zalapal po dechu. Stejně tak Bill pracující u Gringottů.

"Děje se něco, Arthure?"

"Molly, o závazných prstenech jsem ti přeci říkal, když jsme se brali. Zdály se ti tenkrát přiliš drahé, nicméně jsi byla unešená..."

"Ano, vzpomínám si," usmála se Molly a když jí došel význam prstenů, zajíkavě se nadechla.

"Harry, miláčku, to je báječné. Vy ten sňatek myslíte opravdu vážně!" usmívala se

"Kámo, vždycky jsem si myslel, že tě spíš zajímají chlapi, ale tak nějak jsem čekal, že to bude Malfoy, kdo by tě zaujal a ne Snape a jeho mastný..."

"Ronalde! Už ve škole jsem ti říkala, že za to mohou výpary z lektvarů!" plácla jej Hermiona po hlavě a Harry se uchechtl.

Napětí opadlo, ale přesto se Weasleyové zdáli lehce nervózní.

"Nechápu, jak můžete! Harry je můj!" křičela Ginny, i když ji její matka s omluvným výrazem ve tváři odtahovala z místnosti, což Harryho překvapilo.

"Harry, chlapče, omlouvám se za Ginny. Už jako holčička věřila, že si jednou vezme Chlapce-který přežil, ale myslel jsem, že ji to přešlo, když začala chodit s Deanem," začal Arthur téměř stydlivě. "Každopádně, Harry, jsi stále jako náš rozený syn. Milujeme tě. Jsi součástní naší rodiny a to se nezmění, ať si vezmeš kohokoliv. Hlavně že jsi šťastný."

Harry hanbou a rozpaky zrudl.

"Jo, kámo. Pak nám pošli pár lechtivých fotek," ozval se zrzavý chovatel draků a všichni se začali smát.

"Charlie! Něco takového chtít po Harrym! Navíc se to týká profesora Snapea!"

"Máš pravdu, mami. Snape má pravděpodobně sex zásadně u kotlíků s lektvary a v tom svém černém hábitu. Nebo ne, Harry?" drze si rýpnul Bill.

Další krvavé zarudnutí Harryho tváří a další salva smíchu.

"Wiliame Arthure Weasley, jak se opovažuješ žertovat o snoubenci Harryho! Severus je vážený muž a do jeho intimních záležitostí nám nic není. Stejně tak Harry je soukromá osoba a pochybuji, že by zrovna tobě něco podobného svěřoval. Jakmile Harry přivede Severuse na nedělní oběd, budete se všichni chovat s náležitou úctou!" kárala Molly nejstaršího syna a poslední větou se obrátila na celou rodinu.

Ti hned horlivě přitakali a Molly potěšeně a souhlasně přikývla.

"Tak pojď, Harry, přichystala jsem ti chleba s paštikou," usmála se buclatá čarodějka a odtáhla ještě lehce zkoprnělého a vyjeveného Harryho do kuchyně.

Ten si sedl za kuchyňský stůl a začal uždibovat kousky zeleniny na talířku před sebou, zatímco po očku sledoval zbytek rodiny, který se opět vrátil ke svému bezstarostnému já. Věděl, že za chvíli přijde další a mnohonásobně větší jídlo, ale nemohl si pomoci od toho, aby nějak zaměstnal ruce a ústa.

"Myslel jsem, že se budete zlobit," zamručel Harry, když si všiml úsměvného pohledu, co mu většina z jeho náhradní rodiny posílala.

Molly těžce usedla vedle něj na židli a poplácala jej teplou dlaní po ruce.

"Chlapče můj, i když bych byla moc nadšená, kdyby jsi si vzal Ginny nebo některého z mých synů a stal se tak skutečným členem naší rodiny přes sňatek, rozhodně tě nemíním do ničeho nutit. Ani já, ani Arthur a už vůbec ne někdo z našich synů. Ginny je mladá, neví co je skutečná láska. Je trošku zmatená. Nedělej si s tím hlavu, mysli hlavně na sebe a Severuse. Severus je úžasný muž, který si stejně jako ty zaslouží štěstí. Víš, že za celou dobu co jej znám, jsem jej s nikým nikdy neviděla? Ano ano, vždy byl velice soukromá osoba a vztah s tebou mu jen prospěje..."

Harry se zašklebil a ukousl pořádný kus krajíce.

"Netvař se tak, je to pravda. Albus se vždy snažil Severuse všemožně zapojit mezi lidi, ale nikdy se mu to nedařilo tak, aby se Seveverus uvolnil a byl ochotný se dál bavit a stýkat s ostatními. Budete krásný pár. Přiveď jej na oběd, přichystám hostinu!"

Molly se na chvíli odmlčela, aby nabrala dech a hned začala plánovat oběd a plynule přešla až k seznamu hostů na svatbu. Molly bylo jedno, kdo se vdává či žení, hlavně že je to z lásky.

Harry s úšklebkem sledoval, jak se později k naplánování jeho svatby přidala i Hermiona - "Teď už profesor Snape nebude moci tvrdit, že nemá čas, Harry, protože ty jej jistě popoženeš, aby tvé nejlepší kamarádce pomohl s výzkumem, který může zachránit desítky lidí!" - a posléze i Fleur, o které Harry ani netušil, že je někde poblíž a patrně si i vyslechla celou scénu a později přívětivý rozhovor s rodinou.

"Fluer je velká romantička," zašklebil se Bill, když se z nenadání objevil vedle Harryho a přitom pozoroval svoji ženu, jak na kousek pergamenu dělá hrubý návrh svatebních rób.

"Ne, Fleur, to je příliš zdobné, s tím u Snapea nepochodíš," ukazovala zrovna Hermiona na jakýsi vzor na papíru a francouzská víla ihned argumentovala zpět, že se jedná o poslední francouzskou módu.

"Romantička, která má, ehm.. jak bych to jen řekl," podrbal se ve vlasech nejstarší ze sourozenců a přitom se lehce pobaveně usmál na blížícího se Charlieho, který jim věnoval nechápavý pohled, než se postavil vedle nich s lahví máslového ležáku.

"Která má značně vytříbený vkus?" napověděl Harry s úsměškem - moc dobře si vzpomínal na přezdobené šaty, které poloviční víla nosila při návštěvě Bradavic.

Charlie se rozesmál: "Fleur?"

"Nevím, co se ti nezdá," zavrčel Bill.

"Jen jsem si tak vzpomněl na tvůj společenský hábit," zamrkal poťouhle chovatel draků a s očividným potěšením sledoval rozpaky svého bratra.

"Co s hábitem?" nechápal Harry a tázavě přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.

"Fleur koupila Billovi k narozeninám nový hábit, aby spolu mohli jít na rodinnou večeři k Delacourovým...," nepokrytě se chechtal Charlie a Bill se jej snažil umlčet nejprve dlaní přes ústa a posléze umlčovacím kouzlem.

Charlie naprázdno otevíral ústa i přesto, že si byl velice dobře vědom toho, že nevyjde ani hláska.

"Pamatuješ si ty šaty, co mi máma poslala na ples ve čtvrtém ročníku?" přerušil dovádění bratrů Ron a když Harry přikývl, i přes protesty Billa pokračoval: "Tak ten Billův od Fleur vypadá ještě hůř. Je barvy holubičí šedi, čímž kontrastuje ostře s rezavými vlasy a dává vyniknout všem weasleyovským pihám, a má zlaté krajky na klopách, zlaté knoflíky vpředu i na manžetách a podešívku má rozkošně perleťově fialovou."

Harry vypraskl smíchy: "Holubičí šeď?"

"Moc vtipné, Harry. Tebe Snape zkusí navléknout do černého pohřebního šatu a zkusí ti namluvit, že je to denní hábit k běžnému nošení! Nebo možná zkusí tvé věci přeměnit na kotlík a vnutí ti jej na vyzkoušení v noci do ložnice," zavrčel uraženě William.

"Hej!" vykřikli všichni v doslechu znechuceně.

"Já proti kotlíkům nic nemám," zamlaskal posměšně Harry.

"Harry!" vykřikl Ron a zakryl si rudou tvář rukama, což od jeho přítele a sourozenců vyvolalo další salvu smíchu.

"Nebuď tak úzkoprsý, Rone. Kotlíky se dají snést, ale co kdyby trval na kostýmu netopýra," doplnil Charlie a otřásl se.

"Jsem rád, že se tak úžasně bavíte nad mým sexuálním životem s mým snoubencem," suše se ozval Harry, i když mu v koutcích úst hrál úsměv.

"Byl by hřích nevyužít nově nabité zábavy, která..."

"Která nebude trvat příliš dlouho, protože odteď sem budu vodit Severuse vždy sebou a pokusím se započít tento rituál zítřkem."

"Nemůžeš-...," začalo větu jedno z dvojčat, podle chybějícího ucha George.

"...být...," přidal se hned Fred.

"....-tak krutý!" dokončili oba společně a přidali se k ostatním bratrům postávajících kolem Harryho.

Zrzavá dvojčata objala menšího a černovlasého čaroděje kolem ramen a přitáhla si jej blíž k tělu.

"Tak jsme od mamky slyšeli, že prý se nám budeš ženit."

"A že prý to nebude s Ginny," spiklenecky mrkl George.

Harry přikývl a usmál se. Dvojčata přišla teprve před chvílí a tak byla ušetřena největší scény jeho a Ginny.

"Sestřička-..."

"...musela..."

"...tak neskutečně..."

"...-zuřit! Dobrá-..."

"...-práce, Harry!" zakončili zase oba dva zaráz a Harry se rozesmál.

Fred a George - nebo snad Forge a Gred, jak si kluci říkali - byli dva potřeštěnci, kteří se často bavili cizím neštěstím. V poslední době hlavně neštěstím Ginny, která se z kdysi rozkošné holčička stala nevyvedenou fúrií.

"Beru si Snapea," usadil oba dva nakonec a sledoval, jak Fred zbedl a George se začal dusit sušenkou.

"Snape? Severus Snape? Severus Tobias Snape, profesor lektvarů, černá duše Bradavic, chodící stín a bratrské dvojče netopýra v láku?" vzpamatoval se Fred a vykulenýma očima sledoval každičkou Harryho reakci.

Ten přikývl.

Dvojčata se rozzářila: "Skvělé! To nám budeš moci přinést všechny nepovedené a tajné experimenty, co Snape bude provádět ve své laboratoři!"

Harry jen zavrtěl nevěřícně hlavou. Samozřejmě, že se dvojčata budou zajímat jen o další nápady na nebezpečně šílené a potrefené vtípky.

Od chvíle, kdy Freda málem zabili v Závěrečné bitvě o Bradavice, byla dvojčata v humoru ještě šílenější. Užívali si každičký den spolu a bylo to poznat. Ale pro tentokrát jim Molly nestála za zády s vařečkou a hůlkou v ruce, kdepak. Naopak byla nadšená, že její chlapci úspěšně podnikají, i když v něčem tak nesmyslém. Harry si tajně myslel, že byla spíše nadšená, že se ani jednomu z jejích dětí nic vážného nestalo a takl byla ochotná přivřít obě dvě oči.

"Omlouvám se za zpoždění, matko. Na Ministerstvu bylo moc práce s papírováním," ozval se z kuchyně znuděný hlas Percyho a harry zbystřil.

Vztahy mezi třetím nejstarším synem Molly a Arthura byly lehce napjaté od doby, co mladík začal pracovat na Ministerstvu, ale uklidnily se hned, jakmile se Percy připojil po jejich boku v bitvě. Nyní zasnoubený s Penelope a stále stejně škrobený, chodil pravidelně na víkendové obědy k rodině a málokdy se zdržel déle do počátku večeře.

"Zdravím, Harry, slyšel jsem o tvojí situaci," prohodil Percy, když se nepozorovaně dostal až k Harrymu, který zamyšleně zíral kamsi na stěnu.

"Situaci?" zeptal se, i když přesně věděl co má na mysli.

"Ano, o tvém přijetí do bystrozorského kurzu, přesněji jeho nedostatku. Je pravda, že by jsi byl jedním z nejpovolanějších čarodějů, kteří by se takové profese měli ujmout, ale na druhou stranu tě váže jistá odpovědnost a povinnost," rozpovídal se Percy netypicky k jeho osobě - s Harrym si nikdy nijak zvlášť neseděli nebo spíš si neměli co říci.

Harry zvedl obočí a ironicky se ušklíbl. Dokázal si velmi živě představit, co se Percymu honí hlavou.

"Ano. Po smrti Brumbála jsem jediný, kdo se může chlubit porážkou Voldemorta a hned několika řády a to v tak mladém věku. Samozřejmě že se očekává, že zaujmu post bystrozora, abych i nadále hájil občas neobhajitelné," usmíval se přihlouple, zatím co pozoroval obrýleného zrzka.

"Jistě jistě, nepochybně máš velké zásluhy na momentální podobě Ministerstva a celkově kouzelnické společnosti, za což jsme ti nepochybně neskutečně vděční. Ale musíš brát v potaz i tradice světa, v němž žijeme. Jako Potter-Black máš povinnosti. A to nejen vůči sobě samému, ale i společnosti. Očekává se zachování tradičních aristokratických rodin."

"To mi připomíná začátky Voldemortovy idealogie," zamručel Harry.

Percy se zarazil a skrze brýle přes špičku nosu zazíral do jeho tváře: "Co jsi to říkal?"

"Jen že to jsou patálie."

"Ach. Jistě. Já sám bych si neuměl představit, že bych nemohl pracovat v kanceláři..."

"Práce v kanceláři není nebezpečná. Máš snad obavy o svůj život, protože je možnost, že na tebe zaútočí vražedný brk a nebo kalamář?" ozval se Ron, který se přidal k tiše se bavící dvojici, jelikož z přítelova výrazu poznal, že není s nynější společností příliš nadšený.

"Má práce je velmi zodpovědná, o nebezpečí nebylo ani zmínky," ohrnul nos Percy, zatím co Harry dusil smích.

"Zodpovědnost a nuda není totéž, Percy, a právě ty by jsi tyto dva pojmy neměl zaměňovat," namítl Ron a mrkl na Harryho.

"Vidím, Ronalde, že jsi se vůbec nezměnil," řekl Percy a odkráčel k otci.

Harry i Ron v tichosti sledovali jeho vzdalující se záda. Když osaměli, přivolal si vyšší z mladíků talíř se sušenkami a jakoby nic je začal pojídat.

"A teď mi řekni, jak je to ve skutečnosti."

Harry překvapeně zamrkal.

"Nedívej se tak nechápavě. Ty a Snape? Nenech se vysmát. Jak to bylo?" zajímal se Ron s vážným výrazem v pihovaté tváři.

Proč je ten všímavý protentokrát Ron a ne Hermiona? Věděl to přesně. A ač jej oba znali stejně dlouhou dobu - pravda, Ron o něco málo déle - byla to právě Hermiona, která byla z těch dvou emotivnější a všude viděla lásku. Ron na druhou stranu byl stratég, který záležitosti srdce příliš nevnímal, zato si velice dobře všímal jakýchkoliv výhod.

Harry si povzdechl.

"Ty víš jak to bylo."

"Právě že nevím," namítl zrzek a dodělal poslední sušenku na tři skousnutí.

"Dostal jsem dopis. Přečkal Ginny a její nabídku, která mi vnukla nápad a druhý den jsem šel za Snapem. Návrh přijal."

"Aby ne, hoří mu koudel u zadku," zamumlal Ron.

Harry se zatvářil překvapeně, než vyprskl smíchy.

"To říká Hermiona!" bránil se.

"V pořádku. V pořádku. Chápu že ten frazém není z tvé hlavy," uculoval se Harry.

"Fratrém?"

"To nic, Rone, neřeš to."

"Dobře. Ty mudlovské výrazy jsou občas hodně zvláštní. Ale vraťme se ke Snapeovi. Souhlasil jen tak nebo jsi jej vydíral?"

"Proti logickým argumentům neměl čím se ohánět. Naše vzájemné partnerství je oboustranně výhodné a on to ví. Neměl důvod odmítnout," vysvětlil Harry jakoby nic.

Ron chápavě přikývl. Tušil co Harry musel prožívat, když dostal dopis z ministerstva.

"A co Teddy? Jak plánujete žít?" zajímal se tedy místo podrobnějších detailů.

Harry si povzdechl: "S Teddym mám mírné obavy. Vlastně i se Snapem. Uvidíme jak na sebe budou reagovat. Mám v plánu se dnes odpoledne stavit do Bradavic a vzít Měsíčka sebou, aby poznal Snapea a případně si na sebe zvykli."

"Dobře, pak napiš jak se to vyvrbi-..."

Zbytek věty zanikl v hlasitém zvolání Molly: "Chlapci, oběd!"

Harry, Hermiona i Fleur s nevěřícným úsměvem pozorovali, jak se sedm zrzavých mužských hlav kvapem přemístilo k jídelnímu stolu a začalo si nabírat na talíře přichystané jídlo.

"Ani po těch letech to nechápu," slyšel Harry mručet Hermionu, když si sedala vedle svého manžela.

"Ani já ne," přitakal tiše Harry a sám si ukořistil pečené stehno z kuřete.

A/N: Vážně nevím jak se jmenovala manželka Percyho, takže jsem použila Penelopu, se kterou tuším měl vztah, ale jestli jim vydržel, to netuším.

2. Život

Wed, 14 Sep 2011 22:21:32 +0200

Život

Nenechavá myšlenka ne a ne zmizet. Než se Harry vzpamatoval, Bane dokončil vzory na jeho těle a teď, s majetnickým úšklebkem, pohledem stopoval své dílo.
"Chtěl bych domů, do Bradavic, prosím," zašeptal Harry a div neuskočil, když se do něj zabodl černý divoký pohled.
Kentaur už už otevíral ústa k odpovědi, když se zarazil a prohlásil: "Večer vyjde Matka Luna a její děti budou v jejím náručí."
Harry si vzpomněl na Remuse a na utrpení, které jej o úplňku čeká. A pak začal zvažovat svoji situaci. Když odcházel z Bradavic, bylo po večerce. Přeměna a cesta do kentauří vesnice zabrala pár hodin, takže bylo velice brzy ráno, jelikož les byl stále pohlcený v neproniknutelné tmě.
Což znamená, že za více jak osmnáct hodin vyjde měsíc. Dostatek času na to si řádně odpočinout. Kentauři během dne nevycházeli, pokud nešli lovit: alespoň tak si to Harry pamatoval z hodin s Hagridem. Takže nemohl počítat, že by se našel někdo ochotný jej odvést na kraj lesa. Vlastně to vypadalo tak, že se stádo rozhodlo jej přijmout, protože si myslí, že je jedním z nich. Jinak si to Harry vysvětlit nedokázal.
Dobře tedy, dnešek zůstanu zde a po úplňku požádám o doprovod do Bradavic, usmyslel si Harry a strnule přikývl na Baneho, který vyčkával na odpověď.
"Spi, mladý. Budu tě tu strážit," vemlouvavě promlouval kentaur, zatímco několik pohyby jemně podlomil přední Harryho nohy, které posléze následoval zadek.
Harry ani netušil, jak se dostal do zadní části chýše, kde se nacházelo množství mechu a listí, faktem bylo, že najednou ležel v měkké lesní peřině. Oči se mu únavou zavíraly, takže neměl ani čas přemýšlet nad tím, jak kentauří spí. Dokonce nezaznamenal ani větší tělo, které ulehlo za něj a poskytlo mu oporu.
"Proč nemohu z chýše, Bane?" zamumlal ještě Harry, než se jeho oči zavřely a dech zklidnil.
Zatímco se Harry propadal hlouběji a hlouběji do spánku, Bane jej paží objal a přitáhl blíže k sobě.
"Protože ještě nejsi můj vlastní," ozvala se tichá odpověď, kterou už ale ten, jemuž byla určená, neslyšel.
Klidné chrupkání po chvíli následoval i hluboký dech tmavého hřebce, který nehnutě jako kámen podpíral váhu menšího společníka a přitom jednou paží svíral jeho bok.
Harry se probudil sám v chýši. Ležel celý natažený na boku, pod hlavou houni. Stejně jako prve, vstávání se ukázalo jako nelehký úkol, ze kterého jej vysvobodil příchod Sqwona s Nonanem. Ti při pohledu na zmítající se tělo ihned přispěchali na pomoc, kterou Harry nesmírně ocenil. Když konečně stál na všech čtyřech, pozdravil své dva společníky.
"Dobré ráno?"
Sqwon a Nonanon se usmívali a opatrně okukovali červené značení.
"Nechal jsi se označit Banem," konstatoval druh Ronana, Nonanon a široce se usmíval.
"Ano. Tvrdil, že musím být rozpoznán. Nebo něco v tom smyslu," přikývl Harry nejistý z reakcí kentaurů, zda udělal dobře.
"To je pravda. Nemůžeš se pohybovat po vesnici neoznačený. Je tu spoustu mladých hřebců, kteří by se mohli chovat nevhodně," prozradil Sqwon, zatímco chystal pokrm.
Harry chápavě přikývl. To je samozřejmě pochopitelné. Kentauři nebyli zrovna dvakrát mírumilovná stvoření a jestli někdo nenáviděl kouzelníky a lidi zvlášť, byli to právě kentauři. Pravděpodobně jej tohle malování mělo chránit. Je to něco jako označení hosta, pravděpodobně.
"No. Není to, jako že bych se po vesnici procházel, že," zabručel ještě, než ochutnal solené maso a přikusoval k tomu zelené kuličky.
"Bane tě brzy vyvede. Musíš zde zůstat určitou dobu."
"Proč?"
Kentauři se zarazili a pak Sqwon ukázal na Harryho hruď. Tam se na koženém řemínku houpal šedý hladký kámen a do něj vyryté znaky. Harry si byl jistý, že když usínal, tak tam nic takového nebylo. Pamatoval si, že dostal sňůrku s přívěskem od jednoho z jeho společníků, ale tento kámen byl nový.
"To je znak Venuše a Pluta," řekl.
Harry nechápavě zakroutil hlavou. Ve škole by měl začít dávat pozor, měl dojem, že mu spousty věcí uniká díky jeho neznalosti.
"Kámen Baneovi ukáže, kdy jsi připravený opustit chýši," vysvětlil Nonanon trpělivě.
"Vůbec nechápu, proč jsem tady v první řadě. Chápu, že nejsem vězeň, přesto nesmím ven a na prosbu, abych mohl zpět do Bradavic, mi tvrdíte, že domov mám zde. Ale to není pravda. Já jsem čaroděj. Harry Potter. Tam za lesem je válka, já musím být se svými lidmi a bojovat proti Voldemortovi!" rozkřičel se Harry a zmateně začal přecházet sem a tam.
"Války by měli vést lovci a bojovníci, ne mláďata," opovržlivě ohrnul nos Sqwon a Nonanon přikyvoval.
"Chtít po mláděti, ať je jakéhokoliv druhu, aby bránilo samo sebe a k tomu ještě svůj lid, je neslýchané. Není divu, že Mars je krvavý většinu času, co září na obloze," povzdechl si Nonanon v reakci.
"Tvůj lid se musí naučit bojovat sám a nestát za zády ročka. Chiron rozhodl, že se k nám připojíš."
"Kdo nebo co přesně je Chiron?" zajímal se Harry rezignovaně.
U těchto dvou kentaurů pochopení nezíská, to už věděl.
"Chiron byl první kentaur. Jeho duše se povznesla na nebesa a ukazuje cestu ostatním. Většinou je jasný, když se zrodí nové mládě," usmíval se Sqwon.
Harry zamrkal. Pak mu došlo, proč se na něj Bane a tito kentauři tak zvláštně dívají.
"A vy si myslíte, že tento Chiron zrodil dalšího kentaura. Mě."
"Ano. Byl jsi požehnán darem."
"Ne, ne! To je jen zpackaná přeměna zvěromagie. Čarodějové se mohou měnit ve zvířata. Moje zvíře je kůň. Prostě jsem to zkazil. Nic víc. Je to jen náhoda," brebentil rychle a snažil se, aby pochopili, že není žádný seslaný dar z nebes a už vůbec ne kentaur.
"Náhoda neexistuje. Vše je ve hvězdách," řekl zcela vážně Nonanon.
S povzdechem Harry kapituloval. Hagrid říkal, že kentauří jsou tvrdohlavá stvoření a nemá smysl se s nimi hádat. Teď mu došlo, že se do Bradavic s kentaury nedostane. Žádný z nich mu patrně nepomůže dostat se z vesnice. Což znamená, že bude muset vyčkat, až jej Bane propustí a pak utéci.
Kolik ale měl času, než zůstane natrvalo v této podobě? Červíček byl krysou dvanáct let a měl místo nehtů drápy, místo nosu čumák, vousky, velké zuby a podivné uši. Ovšem Červíček byl plný zvěromág. On ne. Harry znervózněl. Odhadoval, že jeden dva dny navíc v této podobě nemůže uškodit. Ale co když se mu nepovede utéci třeba další týden? Měsíc?
"Dnes se rada usnese a k večeru, při západu slunce, tě pojmenuje," poposkočil najednou nadšeně Nonanon. "Při té příležitosti jsme my dva s Rokwem a Nohem začali chystat tvůj oděv na přijímání."
"Přijímání?" tiše bez dechu projevil zájem Harry - podezřele mu to znělo jako křest.
"Ano. Jsi po mnoha staletích prvním darem Chirona. Tvá přítomnost se musí náležitě oslavit. Také bude úplněk, který požehná nejen tvému jménu, ale i celému stádu," trpělivě vysvětloval Sqwon.
Oslava. Jeho příchodu. To znělo, jako kdyby do vesnice nakráčel sám, hrdě se vztyčenou hlavou a ne přivázaný k Banemu.
Kentauři byli velice soukromý lesní národ a málokdo měl tu čest se s nimi setkat a přežít, nedej bože být jejich přítelem. Harry věděl, že Hagrid kentaury ze Zapovězeného lesa zná a je jimi tolerován, ale není jejich přítel. Silně pochyboval, že někdy našel jejich vesnici nebo do ní byl pozván. Měl dojem, že je právě na neprobádaném území, o kterém sám moc neví ani samotný Brumbál.
Co znamenají všechny ty barvy a znaky? Harry moc dobře od Hermiony věděl, že barvy jsou v magii důležité při rituálech. Často podporují tu či onu vlastnost. Když je nějaká runa určité barvy, dodá kouzlu či formuli více moci. Kéž by dával v Bradavicích více pozor, tak si alespoň mohl být stoprocentně jistý, co znamená červená barva na jeho a Baneově těle a co třeba bílá, co měl Magorian.
Ve škole Harry navštěvoval jen věštění a ne runy, takže znaky na kamenech po obvodu chýše nepoznal, i když se nedomníval, že by šlo u runovou abecedu. Jednalo se spíše o astrologické značení, ale jistý si tím nebyl. Pokud znaky na náhrdelníku jsou Venuše a Pluto, tak označení na devíti oblázcích v chýši jsou také znaky planet. Patrně. Co znamená jejich vyobrazení na kamenech? A proč mají moc tvořit neprůchodný štít? Nikdy neslyšel o tom, že by symboly planet měly takový účinek.
Příliš mnoho otázek a tak málo odpovědí. A nebyl tu nikdo, kdo by mu prozradil, co se chystá a co s ním mají kentauři v úmyslu.
Bane říkal, že dostane nové jméno a že tohle je nyní jeho domov. Kentauří vesnice. Domnívali se snad všichni kolem, že je kentaur a nechtějí jej proto pustit? Hodlal jej Bane adoptovat jako svého potomka?
"Ehm. Vy si tedy myslíte, že jsem kentaur?" zeptal se opatrně Harry opodál stojícího Sqwona, který si hrál s bílým přehozem a cosi na něj s hrubou jehlou vyšíval.
"Ne, nemyslíme," ušklíbl se.
"My to víme," doplnil Nonanon.
Harry zasténal. Tohle bude zatraceně těžké.
Až do poledního jídla zůstal ve společnosti dvou poměrně upovídaných, ale rozvážných kentaurů. Vysvětlovali mu spousty věcí ohledně jejich zvyků, život a tradic. Dokonce i hierarchii a zákony.
Magorian byl vůdce kmene, bojovník, ale také hlavní věštec a něco jako šaman kmene. Znal mnohá tajemství a jeho slovo bylo zákon. Ronan na druhou stranu byl jeho pravá ruka. Zástupce. I on mnoho věděl, protože byl Magorianův mladší bratr, ale neměl takovou moc. Vyznal se jak v lovu, tak v léčitelství.
Harry si stěží dokázal zapamatoval spoustu jmen kentaurů, jejich postavení a co každý uměl a kterou chýš obýval. Ale co dokázal bez problémů, bylo zjistit, kdo je hřebec a kdo jeho druh.
Hřebci, jako třeba Bane, byli většinou maskováni jako lovci a bojovníci. Barvu z těla sundávali výjimečně. Byli tmaví, silní, vysocí a nosili zbraně. Převážně luky, ale jak Harry zjistil, vlastnili i kamenné dýky vypadající spíše jako prodloužené pazourky ze dvou druhů kamene, palice a kyje a dokonce i praky.
Zatímco lovci buď chránili vesnici nebo sháněli potravu: ano, kentauři nebyli vegetariáni, i když rostliny, plody a kořeny byly velkou součástí jídelníčku; jejich "klisny", neboli kentauři slabší, jemnější a menší, zůstávali ve vesnici.
Harry byl trošku strnulý z toho, když mu došlo, že je tu jasně určeno, kdo bude lovec a kdo zůstane ve vesnici jako submisivní. Jiný výraz pro označení kentaurů jako Sqwon a Nonanon neměl.
Oba jeho společníci se přiznali, že po boji a lovu netouží. Rádi vyrábí pěkné věci, jako šperky pro své hřebce nebo cetky pro sebe samotné. Hlídali oheň, opracovávali maso, co jim lovci přinesli, z kůží dělali pokrývky, plachty na chýše. Kreslili na kameny, chystali pasti, které větší a silnější prsty lovců nezvládli. Celkově zaujímali roli žen.
"Rituály ovšem provádí pouze Rada. Rada starších. Zatímco Magorian je vůdce a léčitel, není zdaleka nejstarší. Jsou tu i jeho předci. Magorianův a Ronanův otec a děd. Ti poté, co dosáhli určitého věku a moudrosti, zůstávají pouze v meditační chýši a tam schvalují svazky, naplnění partnerství. Oni povznáší duši zemřelých a doufají i ve snové vize," prozradil Sqwon Harrymu tiše, než přes jeho hřbet přehodil šat.
"Nádhera. Dnešní noci budeš zářit jako večerní hvězda," usmál se a látku opět sejmul a úhledně složil.
Poté se v tichosti najedli a odešli. Harry zůstal sám až do večera. Být zavřený v chýši ozářené pouze ohněm pro něj bylo deprimující. O to více, když nevěděl, co se stane. Sice získal matnou představu, ale strach a nejistota převládal.
Brzy bude poprvé od svého příchodu do vesnice propuštěn z chýše... Má se pokusit o útěk? Jaká je šance, že zvolí z vesnice správný směr a nezabloudí hlouběji do lesa? Nepodlomí se pod ním nohy, které se stále nenaučil pořádně ovládat a pokud se mu podaří utéci přes vesnici, jaká je šance, že jej někdo nechytí nebo neprobodne oštěpem či šípem? Harry se trápil takovými a obdobnými myšlenkami, že dokonce nezaznamenal příchod Baneho.
Ten vstoupil do chýše rituálně pomalovaný s přehozem přes tmavé koňské tělo.
"Je čas, mladý," vystrašil hlubokým hlasem kentaur nejistě poposkakujícího Harryho.
"Vyděsil jsi mě," zahučel dutě v reakci mladík a zvídavě se zadíval na neskutečně mnoho mističek a pytlíčků z kůže, které sebou Bane přinesl.
"Musím tě připravit," vysvětlil hřebec a ukázal do středu chýše.
Zatímco před několika hodinami měl na sobě Harry pouze rudou barvu, která se stačila odrolit a vytvořit na jeho srsti a kůži rezavé stíny a šmouhy, nyní jej čekala hotová paleta.
Uchváceně sledoval, jak Bane z materiálů lesa vytváří různé odstíny čistě přírodní škály barev. Když zaplnil všechny misky, uchopil do ruky zlatistou barvu, kterou umíchal z vody a trochu zlatých vloček, další příměsí byl zvířecí lůj, který dodal pastě na hustotě.
"Zlatistá, pro pochopení ducha a přitažlivost," a nabral trochu na špičku prstu a otiskl jej přímo doprostřed Harryho čela.
Další na řadě byla žlutá. Míchaná z jílu, vody a pestrých květů.
"Žlutá jako sluneční paprsky pro moudrost, které dosáhneš s věkem. Na věčnost a zdraví," a Bane obtiskl bříško palce na oba dva Harryho spánky.
Další barvou byla drcená tráva opět smíchaná se zvířecím tukem a nepatrně rostlinného oleje. Voněla po jasmínu a čerstvé posečené trávě, z níž se barva převážně skládala.
"Tvé chápání uzdravuje a dává lásku."
Harry fascinovaně sledoval, jak Bane pokrývá své dlaně v zelené barvě a potírá jí jeho paže a koňské boky.
"Rozvaha a ochrana," drcené borůvky zaujaly místo na osrstěných plecích Harryho.
"Spravedlnost, důvěra, lidskost a přátelství," ukázal kentaur na hnědou kaši a misku naklonil tak, že čaroděj viděl pár nerozmělněných hrudek.
Podle všeho hnědá byla pouze hlína s lojem z nějakého zvířete a nevoněla dvakrát vábně, nicméně to nevadilo, pokud směs neskončila kdekoliv v blízkosti obličeje. Bane nakonec zvolil všechny čtyři Harryho nohy a hustě je pomazal hnědou směsicí přírodních ingrediencí.
Nakonec opět přišla na řadu rudá barva. Tentokrát ji kentaur nesmíchal jen z bylinek, ale přidal i několik plodů šípku a okvětních plátků divoké růže. Směs byla hustší a provoněla vzduch.
Bane k ní nic neřekl, jen ji rozetřel přesně do týž míst jako dříve a přidal pár navíc. Celé koňské hýždě a břicho bylo zalité rudou barvou, stejně tak jako oblast hrudníku a hrdla.
Barvy rychle zasychaly a Bane po chvíli přehodil přes Harryho i bílý přehoz s výšivkou. Harry si připadal jako barevný papoušek, větší hřebec na druhou stranu vypadal příliš spokojený. Zpod látky ještě vytáhl přívěsek s vyobrazeným Plutem a Venuší.
"Nyní jsi připraven stát se jedním z nás," narovnal se v plné výšce Bane, uchopil kámen na krku a otočil se k odchodu.
Harrymu nezbývalo nic jiného, než se pomalu vydat za svým průvodcem, i když si připadal jako zvíře na vodítku. Teprve až poté, co se zvedla plachta chýše Harrymu došlo, proč jej Bane drží. Všude kolem v zástupu stála kentauří těla zahalená v houních případně pomalovaná různými barvami. Ve středu vesnice se nacházelo na každé světové straně po jednom rozpáleném ohništi a v dálce k jedné z větších chýší vedla cesta ze zapálených loučí z vonných silic. Harry nepochyboval, že tam kdesi vysoko nad hlavami všem svítí měsíc v úplňku.
"Bane," ozval se Magorian.
Dvojice se zastavila mezi ohni, udusaná hlína zdobená ornamenty a leštěnými kameny bílé, šedé a černé barvy tvořící kruh. Harry si všiml, že jej hřebec dovedl do středu a posléze se stáhl za hranici z oblázků. Stejně tak Magorian.
Kentauři ztichli, jen pár dutých úderů na buben se rozléhalo po vesnici. Magorian začal vydávat hrdelní zvuky. Až po chvíli Harrymu došlo, že se nejedná a nesourodé hrčení a chrčení, nýbrž posloupné jasné a výrazné zvuky. Slova a věty.
S fascinací, kterou cítil poprvé, když vstoupil do kouzelnického světa, se Harry díval na to, jak se postupně rozsvěcují bílé kameny, následované těmi šedými a nakonec tlumeně začaly zářit i ty černé.
Pak i bubny utichly. Harry vzhlédl a zahleděl se na Magoriana. Ten držel v rukou mléčně bílý kámen ve tvaru placatého kruhu, který viděl u Baneho i ostatních kentaurů.
Harry se zachvěl, když na něj dopadlo v úzkém pruhu měsíční světlo.
"Benison," pronesl zřetelně a nahlas vůdce kentaurů Magorian a kruh kolem Harryho několikrát zablikal, než pomalu začal ztrácet na jasnosti, až úplně vybledl.
Tehdy vstoupil do kruhu i tmavě ryšavý kentaur a umístil kámen napevno kolem Harryho krku.
"Tvé jméno budiž Benison. Přivítejte našeho nového druha."
"Aiiiiaaa!" ozval se všeobecný jásot a hřebci se zbraněmi se vzepjali na zadní, až Harry nervózně poposkočil, zatímco neobarvení a menší kentauři pouze poposkakovali na místě.
Pár kopyt se mihnul nedaleko jeho hlavy a Harry se podíval na stranu, jen aby viděl vzpínajícího se Baneho. S rozpaky se odvrátil, jelikož zíral přímo na nahý podbřišek kentauřího hřebce.
Ač Harryho přijetí do kentauřího stáda trvalo jen pouhých pár minut, následující oslava byla téměř nekonečná. Zatímco doteď jej těch pár málo mužů, se kterými se setkal, oslovovalo jako ročka či mládě, nyní jej všichni titulovali jako Benisona, což bylo jeho kentauří jméno.
Harry fascinovaně sledoval, jak k němu přichází sezdané dvojice i osamocení kentauří a přinášejí mu různé dary. Nejčastěji se objevovaly svrchní oděvy z huňaté kůže, pruhy barevných provázků různé šířky - placaté, kulaté, spletené do složitého vzorce, ale i jednoduché. Dostával také různé váčky se semeny a bylinami, prapodivné kamínky, plody, nářadí, vydlabané misky a proutěné koše a ošatky. Všechno to byly dary ručně dělané či v lese nalezené a každý jednotlivý kousek měl své nepopiratelné kouzlo.
"Proč mi dávají dary?" zajímal se Harry, když se vystřídala celá vesnice a začala hojně slavit.
S fascinací mladý čaroděj zíral, jak se poloviční koňská těla natřásají v podivných tancích. Kentauři poskakovali a obíhali kolem ohňů, chytali se za ruce a šlehali se dlouhými koňskými žíněmi.
"Každý narozený kentaur dostává dary, když je vítán do světa, Benisone," vysvětlil Bane a podal Harrymu zakroucený roh plný rudé kapaliny, která vypadala jako víno, ale chutnala jako šťáva z lesních plodů a ještě něčeho jiného.
"To je dobré, co to je?" téměř zavrněl Harry a opět se zhluboka napil.
Poté, co pil pouze vodu a vývar, byla chuť ovoce a bylinek výtečnou a vítanou změnou. Bane neodpověděl hned. Sledoval jej, dokud celý pohár nevyprázdnil a poté mu nalil další.
"Jsou to plody lesa. Šťávy z malin, borůvek, jahod. Oleje ze šípků a ořechů. A byliny," zašeptal kentaur do Harryho ucha a přitáhl si jej blíže k tělu, zatímco sám na jeden dlouhý lok vyprázdnil svůj naplněný roh.
Harry se zahihňal, když jej zvědavé prsty jeho společníka polechtaly na boku a začaly se prohánět v jeho zabarvené srsti.
"Myslím, že jsem se opil," vyhrkl najednou, když sledoval se zaujetím, jak se plameny ohně staly výraznější a barevnější.
Oheň začal plápolat a pohupovat se do rytmu bubnů a píšťal kentaurů a Harry se samovolně začal kolébat. Zvuky k němu přicházely, buď příliš tlumeně nebo naopak zase ostře. Doteky Baneho byly výraznější a Harry zjišťoval, že se mu z nich tají dech.
"Je čas, Benisone. Čeká nás rada starších a Magorian," protáhl Bane a Harry se na zvuk jeho hlasu zahihňal.
"Proooč?" protáhl a nechal se zvednout na nohy, které se mu jako hříběti pletly.
"Dnes se staneš mým," zahučel Bane a pozpátku začal našlapovat směrem k chýši, ke které vedla cesta z pochodní.
"Tvým?" zopakoval přihlouple Harry a zamžoural kolem sebe na vonné pochodně, které jej ještě více omamovaly, takže přestával mít kontrolu nad svým tělem.
Kentauří kolem se zářivými výrazy pozorovali, jak se nový přírůstek chytil za napřažené ruce Baneho a nechal se s velkou pomocí odvádět do kupole.
Zatímco Harry, omámený směsicí bylin a plodů, neměl zdání, co se děje, všichni ostatní začali slavit nejen pojmenování nového člena stáda, ale také obřad, který na celý život spojí hřebce Baneho a jeho vybraného Benisona.

A/N: Ach, ano. Doufám, že to je srozumitelně popsané. Dost tu působila improvizace. Něco vysvětleno v další kapitole.
Omlouvám se za časté opakování slov jako "kentauři", "hřebec" apod., nejsem spisovatelka a ani nijak zvlášť literárně a slohově nadaná, ale doufám, že se kapča líbí.

1. Blázen největší

Mon, 05 Sep 2011 12:59:16 +0200

1.
Blázen největší

"Absolutně odmítám. Vždycky jste byl blázen, Brumbále, ale tohle přesahuje i šílenství Temného pána! Zešílel jste při úderu do hlavy a nebo máte přemíru cukru v krvi?" drtil mezi zuby Severus Snape, zatímco dlouhé prsty zatínal do područek krvavě rudého křesla v oválné ředitelně ve věži.
Albus Brumbál se i přes urážky mírně usmíval.
"Nejsem mladý, Severusi a rozhodně už ne silný," už poněkolikáté zopakoval dřívější argument.
"Jste dostatečně silný, abyste přišel na něco jiného, než-...," doslova se chytal stébla mladší muž a zoufalstvím zkřivil jinak stoickou tvář.
"Ne, Severusi. Nezbývá už téměř žádný čas. Každým dnem je Voldemort silnější. Má v moci ministerstvo, Popletal a Brousek jsou mrtví. I když Kornelius patrně jen proto, že zpochybnil Tomův návrat. Sám jsi řekl, že Pius Břichnáč je pod Imperiem. Každý člen Řádu z ministerstva jedná sám za sebe. Ztrácíme, Severusi. Také se za žádnou cenu nikdo nesmí dozvědět, že jsi náš špeh. Lily by si přála, aby jsi chránil jejího syna do posledního dechu," posmutněle se usmíval Brumbál a poprvé vypadal starší, než byl.
Snape si povzdechl. Ministerstvo bylo vždy k ničemu, ale nyní všechno bylo proti nim, když se na místě ministra nacházel člověk Pána zla.
"Příčná ulice a Prasinky utrpěly nejvíce škody. Majitelé obchodů, kteří se nepodvolili, byli zabiti, Severusi. Je jen otázkou času, než Tom napadne Bradavice," zašeptal ředitel a ani uklidňující, lehce teskný zpěv fénixe nezabránil tomu, aby Snape viděl propastné zoufalství ve starcových očích.
"Udělal jsem mnoho chyb, Severusi. Ale nedovolím, aby moji chlapci a studenti trpěli," prohlásil po chvíli rozhodně a narovnal se v křesle - zčernalá, téměř mumifikovaná ruka zacukala.
Snape nemusel hádat, koho myslí pod pojmem moji chlapci. Byl to on a Potter-svatý-Potter.
"A proto po mě žádáte tuhle neproveditelnou... Ne! Přímo nemožnou věc? Kdyby, říkám KDYBY, existovala podobná alternativa, zabralo by měsíce, ne-li roky něco obdobného vytvořit!" křičel Snape tak hlasitě, že se i bublina oddělující dvojici od zvědavých uší portrétů otřásala a vlnila.
"Máš měsíc, Severusi. Počítal jsem se vším, potřebné dokumenty jsem obstaral. Neexistuje nic, co by zpochybnilo, narušilo či prozradilo náš plán," opět se usmíval ředitel.
"Náš plán, Albusi? NÁŠ. PLÁN!? Je to fantasmagorie. Vaše fantasmagorie, stvořená ve vaší pokroucené mysli, prožrané citronovými bonbony!"
Lektvarista se těžce snažil zklidnit dech. Jedna věc je dělat špiona, ale toto... TOTO bylo moc i na něj.
Brumbál mlčel. Místo jakékoliv odpovědi vytáhl z tajné přihrádky ve stole ztrouchnivělý pergamen držící pohromadě pouze kouzly.
Starý muž list vyrovnal zdravou rukou a lehce na něj poklepal ukazováčkem: "Toto zde je to, z čeho budeš vycházet, Severusi. Nejsem lektvarový mistr, ale i já vím, že tento nápoj má pár much. Je nepřesný, nemá přesně dané číselné hodnoty. Všechno jsem připravil, počítal jsem s každou možností od chvíle, kdy se začala naplňovat věštba."
Severus se pro pergamen nenatáhnul, Brumbál mu jej přistrčil prakticky pod nos. Zvědavost zvítězila a po chvíli lektvarista zjistil, že je plně ponořen do jednoho z nejfantastičtějších objevů lidstva.
"To je práce syna Salazara Zmijozela," vydechl, když poznal nejasný erb na okraji zažloutlého cáru.
"Ano."
"Ale jak..."
"Jak jsem jej získal? Dědí se z generaci na generaci v mé rodině již staletí. Traduje se, že můj velký prapředek Wulfrik obehrál v šachách Diarmota Gaunta, potomka Zmijozela a získal jeho jediné bohatství. Tento pergamen s lektvarem. Wulfrik Brumbál nebyl nikdy učenec a lektvary nenáviděl, ale nebyl hloupý a tušil, že to, co získal, má nesmírnou hodnotu. Lektvar nebyl nikdy proveden, alespoň co je známo. A má rodina si jej předává z otce na nejstaršího syna. Po mé smrti by jej měl mít Aberforth, ale ten zemřel v Prasinkách," zvážněl muž a zahleděl se kamsi do neznáma.
Severus přikývnul. Albus se se svým bratrem nestihl usmířit. Nikdo netušil s jakou silou Voldemort zaútočí. Prasečí hlava, kde dělal Aberforth hostinského, byla vypálena společně s ním i zákazníky. Další člen Brumbálovy rodiny zemřel zbytečně.
"Nedáváte mi moc na výběr, pane řediteli," zavrčel stroze a odtažitě.
"Kdybych býval udělal to, co jsem měl a nespoléhal na hloupé proroctví, nebyli bychom tady seděli a neřešili stávající situaci. Tom vyhrává a nám dochází síly. Spoléhat se na šestnáctiletého chlapce nemůžeme. Nemá výcvik. Je to dítě. Pouhé dítě, které nemělo dětství a ani chvíli klidu. Tebe už, Severusi, zachránit nedokážu, ale jeho ano. Když splníme můj plán, vše bude pro Harryho a tebe v relativním pořádku."
Snape vyprskl v hysterický smích.
"Tomu říkáte v pořádku?" zamával návodem na lektvar před Brumbálem. "Lektvar, o kterém se ani neví, zda funguje a pokud ano, myslíte si, že vám Potter poděkuje?"
"Jednou pochopí..."
"Nic nepochopí! Ten zpropadený kluk jako dítě sledoval, jak mu zabili rodiče a sám byl tak tak ušetřen díky oběti Lily. Poté, co jej odklidíte k milujícím mudlům, jej přitáhnete do školy, kde se jej téměř od prvního dne snaží někdo zabít, nutíte jej chránit spolužáky a dospělé, místo abyste to učinil naopak, postavíte jej bez vědomostí a moci před baziliška, uprchlého trestance, draka a samotného Pána zla! Necháte jej sledovat smrt kmotra, který byl jedinou rodičovskou postavou v jeho životě a čekáte, že vám poděkuje za to, že mu dalšími machinacemi hodláte překopat život, na který si ani nestačil zvyknout?! Bude štěstí, když ke své idiocii nepřidá ještě schizofrenii, maniodeprese a sebevražedné chování. Vždyť vy z něj děláte sociopata!" nevěřícně zíral na skloněnou ředitelovu hlavu, když si uvědomil rozsah a dopad svých slov. "Omlouvám se, Albusi... Já... To nebylo... Nemyslel jsem to tak."
"Máš naprostou pravdu, Severusi. Harry je silný chlapec. Možná mě bude nenávidět. Možná sám zešílí. Pro Merlina, je tu možnost, že jej lektvar zabije. Ale cokoliv je lepší, než být mučen a zavražděn Voldemortem."
Ticho se protahovalo. Snape se skloněnou hlavou zíral na černé boty na svých nohách a přemýšlel. Slíbil Lily, že jejího syna ochrání. Za každou cenu. Pevně sevřel pergamen a vstal.
"Ten lektvar udělám. Vy se postarejte o to, Brumbále, aby se nikdo nikdy nedozvěděl pravdu," s tím proslulý bradavický netopýr odcházel z ředitelny a matně přemýšlel, kdo že je to tu vlastně ten blázen.
Brumbál s tím jeho nápadem a nebo on, protože přijal?
"Obliviate," slyšel ještě z dálky a nepochyboval, že každičký obraz v ředitelně má na poslední dvě a půl hodiny jen mlhavé, ne-li přímo žádné vzpomínky.
Nikdo nebyl v těchto časech důvěryhodný. A už vůbec ne portréty.

Čas se neúprosně krátil. A lektvar stále nebyl hotový. Ani sám vynálezce si nebyl jistý, zda lektvar bude fungovat, natož pak samotný Severus, který neměl ani čas lektvar předem ozkoušet.
"Jestli to toho kluka zabije," vrčel Snape, zatímco drtil černo-červené fazolky, "tak-..."
"Věřím v tvé schopnosti, Severusi, a jsem rád, že ti na Harrym tak záleží," přerušil jej hlas ředitele.
Snape polekaně naskočil a převrhl sklenku se slizem tlustočervů.
"Tohle už nikdy nedělejte!" vyštěkl na Brumbála a vrátil se ke své práci.
Nepopíral, že několik dní neviděl pořádné jídlo a ani spánek nezakusil. Stres a tlak, který se na něj valil ze všech stran, si vybíral svoji daň.
"Měl by jsi si odpočinout, alespoň na několik hodin. Dát si horkou sprchu a najíst se."
"Nemohu! Zbývají už jen hodiny. Za méně než dvanáct hodin má Temný pán zaútočit a nikdo netuší kde! Může to být zde, ale i kdekoliv na světě! Ten lektvar musí být hotov. Nehledě na to, že jsem ztratil šest dní sháněním lidských výtažků. Nemohl jsem jen tak nakráčet k hlavě nejvýznamnější čistokrevné rodiny a požádat jej o sedm kapek krve a sedm vlasů!" vyštěkl lektvarista a pomalu vpravil sedm lžiček drcených fazolek do lektvaru a hned poté sedmkrát zamíchal po směru a následně proti směru hodinových ručiček.
"Uvědomujete si vůbec, Brumbále, že musím dělat ještě další lektvary navíc, protože váš plán má trhliny?" prudce se otočil na ředitele mladší muž a odhodil černé vlasy z tváře.
"Ano?"
"Stárnoucí lektvar. Koncentrovaný. Doufám, že jste přinesl vlasy a krev Pottera. Představa, že bych musel jít za ním a žádat jej o krev, by patrně vyznělo od mé osoby šíleně a potvrdilo dohady o tom, že jsem upír. Nehledě na to, že ten kluk by způsobil scénu."
Brumbál se zasmál a vytáhl dvě lahvičky. Jedna plněná rudou kapalinou a druhá mající hrst vlasů.
"Kde jste to sebral? Potter není zase tak hloupý, aby vám dal svoje vlasy a krev bez toho, aby z vás vymámil, na co to chcete a pochybuji, že zrovna vy byste se snížil k tomu vzít si je násilím. Počkat - vlastně to nechci vědět!"
Ředitel se rozesmál a zakroutil nevěřícně hlavou: "Harry měl, díky Merlinovi za to, během svých let v Bradavicích spousty nehod. Každý rok jsem si pár kapek krve nebo vlasů či kostí uschovával. Jen pro případ, samozřejmě."
"Samozřejmě," ušklíbl se Snape. "Kosti také?"
"Ano, ano. Odštěpek sem, úlomek tam. Harry je na nehody zvláště nadaný," přikyvoval nevinně stařec.
"Co máte v plánu s Potterovými tělesnými výtažky, kromě zřejmého," poukázal na lektvar a zdvihl obočí.
"Harry samozřejmě musí zemřít. Nechceme, aby Tom hledal a hledal. Ostatně, nebyl nejlepším studentem pro nic za nic," vysvětlil Albus Brumbál a uhladil si dlouhé vousy.
Čím dál častěji se nořil do pamětí s Tomem Raddlem. Některé vzpomínky ničil, jiné upravoval a přidával. Byla to zdlouhavá práce, leč nesla kýžené ovoce.
"A jak to hodláte provést, řediteli, že se tak směle ptám? Těžko dokážete stvořit golema z hlíny a vdechnout mu život," jízlivě se ušklíbl lektvarista a zamíchal v kotlíku.
"Víš, Severusi, že jsem pár let spolupracoval s Nicolasem Flamelem?"
Snape ztuhnul a nechápavě se otočil k muži, který jej nejen zachránil před Azkabanem, ale také mu dal druhou šanci a pocit, že někam patří.
"Jistě, ale proč to sem pletete?"
"Víš, Nicolas byl velmi učený. Alchymie pro něj byla vším. A s alchymií úzce souvisí lektvarologie. Mimo Kamene mudrců stvořil i několik velice účinných, bohužel nezákonných lektvarů. Například i tento," vytáhl muž flakonek s jedovatě zeleným lektvarem. "Je to obdoba Mnoholičného. Až na to, že přeměna je, řekněme delší. A má pár nechtěných vad."
"O jak moc... delší," zašeptal Snape téměř se strachem.
"No, navždy, přinejmenším. I příprava je odlišná. Potřebuješ vlasy, krev a kost. V našem případě i dobrovolníka."
Černovlasý muž vytřeštil tmavé oči: "Vy hodláte někoho zabít. Někoho, kdo se bude vydávat za Pottera."
"Neboj se, Severusi, již před nějakým časem jsem si vypůjčil jednoho z políbených vězňů z Azkabanu. Momentálně dopisuje řádky krvavým brkem. Samozřejmě pod kouzlem. Je to nesmírně složité. Musí mít co nejvíce podobností s Harrym a bohužel, jisté jizvy, pokud nejsou skutečné, jsou snadno rozeznatelné jako falešné. Také musím konstatovat, že i náš Harry číslo dvě získá pár jizev navíc. To podpoří náš příběh."
"Jaký příběh? Co máte v plánu?"
"Nechám Harryho zabít příbuznými," usmál se Brumbál vzdáleně a začal z kapsy hábitu vytahovat zmrzlinový kornout bohatě posypaný barevnými lentilkami.
"Jste šílený!" ušklíbl se Snape, ale vnitřně musel uznat, že stařec počítal vskutku se vším. "A co mudlové?"
"Poté, co ubijí Harryho, pohodí jej do přístěnku pod schody. Upravíme jim samozřejmě paměť. Bystrozorové a nepochybně mezi nimi i pár Smrtijedů, se dostaví na místo a uvidí, co se stalo. Mudlové se postarají o Dursleyovy. Ti budou v bezpečí ve vězení ve svém světě a pochybuji, že by Voldemort dbal na jejich potrestání."
Snape přikývl. Osobně pochyboval, že se tak stane. Toto nebyla věc, kterou mohl manipulativní muž naplánovat. Ač je Potter nepřítel Temného pána, byl stále kouzelnické dítě. Ne, Dursleyovi nepůjdou do mudlovské věznice. Severus se nedokázal přinutit je litovat.
"Smekám, Albusi. Co Donatella Derwentová?"
"Zařízeno."
"Občas si říkám, jestli nejste Raddleův otec. Jste stejně šílení," zavrtěl hlavou Severus a oddělil lektvar na dvě poloviny.
Teď přišla nejtěžší část. Jedna kapka krve Luciuse, jeden vlas Narcisy. Zamíchat jednou po směru, jednou proti směru hodinových ručiček. Jedna kapka krve Narcisy, jeden vlas Luciuse a opět dvakrát promíchat. A tak dále. Lektvar získal zlatisto-purpurový nádech.
Druhá půlka lektvaru byla snazší. Tři kapky krve a tři vlasy Pottera. Nemíchat, pouze důkladně protřepat. Kapalina nejdříve zmodrala, než se ustálila na ocelové barvě.
"Hotovo," povzdechl si Snape.
"Tento," zatřepal lektvarista lahvičkou s výtažky Pottera, "vyruší chlapcovu DNA."
Brumbál nechápavě zvedl obočí: "DNA?"
"Geny. To co má z otce a matky," vysvětlil unaveně Severus a jen okrajově si uvědomoval, že je mu proti srsti, že by pomocí lektvaru měl přijít o to jediné, co z jeho Lily zůstalo - byť jde o syna Pottera.
"Aha. Ten druhý?"
"Ten druhý ji zase nahradí."
"Výtečně, Severusi! Myslím, že je načase postarat se o Harryho. Nesmí nás vidět, za žádnou cenu. Přeměna bude také nějaký ten den trvat, je důležité to provést teď. Víš, co máš dělat s Malfoyovými?"
Snape si odfrkl: "Skutečně si myslíte, že jsem tupý, Brumbále? Samozřejmě, že jsem zařídil vaše pohledávky už v okamžiku, kdy jsem si šel pro jejich výtažky. Narcisa byla složitější, jelikož si vše pamatuje intenzivněji jako matka, ale Lucius byl bezproblémový. V daný okamžik se samozřejmě vůbec nenacházel v místnosti. Všemu napomáhá i fakt, že celý proces proběhl u Munga a ne v Malfoy Manor."
Brumbál se usmál a pokýval hlavou. Vzpomínal si na Narcisu Blackovou jako studentku a měl dojem, že jí právě spíše prokazuje službu. Tak i Luciusovi. I když poměrně zvláštním způsobem.
"Uvědomujete si, doufám, pane řediteli, že pokud uvěří tomu, co jste udělal, nezemřete snadno?" zašeptal téměř tíživě Snape a pohledem černých očí vyhledal ty jiskřivé.
"Ano. Pro dobro," odpověděl taktéž tiše Brumbál a Severus snad poprvé měl pocit, že plán skutečně vyjde.
Přikývl.
Brumbál těžce vstal a zazíral na hodinky, které měl na zlatém řetízku. Kolem středového kotouče obíhalo několik planet.
"Dvě hodiny ráno, Severusi. Půjdu teď pro Harryho. Přenášedlo jej přemístí do Chroptící chýše. Víš co máš dělat."
"A co Potterovi přátelé?"
Brumbál si povzdechl. Čekal tuto otázku dříve. Harry je ten, kdo má moc porazit Voldemorta a proto byl nepostradatelný a nenahraditelný.
"Weasley a Grangerová jsou více než přátelé. Jsou jeho rodina. Neočekáváte, že se jich vzdá, že ne? U Salazara, patrně ani nepřežijí, pokud neutečou!"
"Obávám se, že jejich život závisí na jejich rozhodnutí," smutně konstatoval Brumbál.
"Ani se nepokusíte je informovat?"
"Chápu, Severusi, že ti nesmírně záleží na tvých studentech, stejně jako mně. Členy řádu a tím myslím převážně rodinu Molly a Arthura, jsem informoval o tom, že prohráváme. Řád není v existenci. Každý jedná v rámci své vůle."
Severus přikývnul, byť jen nevěřícně. Ano, ano. Vždyť tam sám byl, když Brumbál rozpouštěl řád!
"A Grangerová?"
"Slečna Grangerová je dostatečně způsobilá vydedukovat stávající situaci. A podle ní se zařídit. Jak jsem řekl, život Harryho přátel závisí na schopnosti přizpůsobit se situaci," a s tím ředitel školy odešel.
Snape chvíli hleděl za vzdalující se postavou nesmírně mocného muže. Obdivoval jej a opovrhoval jím. Miloval a nenáviděl zároveň. Chápal ředitelova těžká rozhodnutí.
S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost.
Ale s jednou věcí souhlasil. Potter byl klíč. Životy ostatních záležely na jejich vlastních rozhodnutích. Již zítra se celý svět dozví, že Harry Potter je mrtvý. Bylo načase, aby začali bojovat vlastní bitvy o přežití.
Jako Potter. Tedy pokud kluk není tak tupý a rozhodne se využít šanci.
Jako on, Severus Snape, který svoji šanci už popadl za pačesy.

Kdesi daleko od Bradavic seděla na posteli mladá dívka. V rukou svírala Denního Věštce a několik dalších výstřižků hlásajících katastrofy v kouzelnickém světě. Okolí domu bylo ztichlé. Ozývalo se jen šustění papíru a lehké oddechování druhé osoby z nedaleké postele a netrpělivě přecházející kroky v přízemí.
Vy-víte-kdo se vrátil s drtivou silou!
Prasinky zdevastovány a zničeny - 113 mrtvých!
Smrt ministra Kornelia Popletala - může za ni Vy-víte-kdo?
Příčná ulice pod útokem!
Zvolen nový ministr - Rufus Brousek!
Rufus Brousek mrtvý, nový ministr Pius Břichnáč bojuje proti korupci.
Kdo bude další? Vyvolený Harry Potter - nebo duchovní vůdce Albus Brumbál?
Většinu článků napsala Rita Holoubková. A všechny z nich měly barevné fotografie zkázy a Znamení zla na obloze.
Bylo srdcervoucí sledovat, jak vesnička, kam chodili studenti na máslový ležák, je téměř vypálena do základů. Hermiona drtila novinové články v pěstích a přitom se proti svému přesvědčení modlila.
"Prosím, Bože, prosím ať je Harry v pořádku!"
Hluboko v sobě věděla, že dokud bude žít Harry, bude zuby nehty bojovat o lepší svět.
"Běž spát, Hermiono, brzy budeme vědět víc," zabručel rozespale hlas nedaleko a zpod peřiny vylezla jasně zrzavá hlava Ginny Weasleyové.
Hermiona přikývla a zahleděla se z okna. Všude byl takový klid a ticho.
Kdo mohl, opustil svůj domov. Stejně tak kouzelnická vesnička Vydrník svatého Drába, kde bydlela rodina zrzků, která však stále zůstávala ve svém domku a střídavě pozorovala své okolí. I trpaslíci na zahradě nevylézali ven, jako kdyby tušili, že je na vzduchu nečeká nic dobrého.
"Doufám, že je Harry v pořádku," špitl Ron starším sourozencům, kteří s ním byli v pokoji a ani se nesnažili usnout. "Ale to už by o tom něco bylo ve Věštci."
Nikdo mu neodpověděl. Všichni zaraženě zírali kolem sebe, i když se matrona Weasleyová pomocí své kuchyně a dobrot z ní pokoušela zvednout náladu; co na tom, že bylo pozdě večer a všichni by měli spát.
Už jen pár dní a přesunou se do Grimmauldova náměstí, kde budou všichni v bezpečí. I Harry za nimi po svých narozeninách přijde. I když nikdo z Weasleyů nechápal, proč u nich není stejně jako Hermiona.
Harry dorazí brzy. Až se tak stane, budou spolu. V bezpečí, pomyslel si Ron, než přes hlavu přetáhl jasně oranžovou deku a zavřel oči.

Manor Malfoyů ve Wiltshireu bylo také klidné. Panství bylo ztemnělé, chodby tiché, místnosti převážně prázdné. Jen v pracovně pána domu seděl v zeleném křesle s vyřezanými dračími nohami samotný Pán zla. Bílá holá lebka odrážela měsíční svit, stejně tak bezcitné oči.
"Za chvíli sse ssetkáme, Brumbále," zachechtal se chladně Voldemort a pozvedl sklenici k přípitku naproti sedícímu Luciusi Malfoyovi, který byl zahalený v černém plášti a ruce svíral bílou masku.
Aristokrat strnule přikývl a jeho jinak bledá pleť zesinala. Pár hodin a započne jedna z největších bitev.
Voldemortův smích se rozléhal po panství, až domácí skřítci pracující v okolí ztuhli a s vytřeštěnýma očima začali zuřivěji čistit stříbrné svícny a mramorové podlahy. Patro nad pracovnou čtoucí mladík strnul a zděšeně se zahleděl ke dveřím, u kterých stála jeho matka. Ta k němu vyslala uklidňující úsměv a hned se otočila zpátky ke dveřím, aby její syn neviděl, jak se nepatrně otřásla a obalila se vlastními pažemi.
Venku na zahradě bílí pávi vzhlédli k hvězdné obloze a vydali několik pronikavých skřeků.
"Mám strach, matko," ozval se tichý hlas Draca.
"Klid, synu. Tvůj otec by nedovolil, aby se naší rodině něco stalo," prohlásila pevně a odmítala byť jen po očku kouknout k posteli, jen aby její syn neviděl nejistotu v jejích očích.
"Já vím, matko. Nemám strach o nás, ale... Co bude dál?"
"Dál? Náš pán zvítězí. Mnozí zemřou. Bradavice padnou a..."
"Brumbál a Potter," vyprskl Draco, i když v jeho hlase bylo znát jakási zvláštní emoce, "zřejmě nemají šanci přežít, že?"
"Ne, Draco," odvětila Narcisa Malfoyová a srdce se jí sevřelo při myšlence na to dítě, které bylo jen o pár týdnů mladší než její vlastní syn.
"Pak válka skončí," konstatoval ještě mladík, než zaklapl knihu a ulehl do postele, chráněný matkou.

Zpátky v Bradavicích Albus Brumbál zrušil kouzlo na odsouzeném a políbeném trestanci. Zmrazil jej, zmenšil a vložil do malé lahvičky, kterou umístil do svého hábitu. Naposledy se rozhlédl po pracovně a s úlevou si všiml, že všechny portréty spí.
Byl čas. Severus se touto dobou pravděpodobně přesouval ze sklepení do Chroptící chýše a on by měl být na cestě přes pozemky k hranicím, odkud by se mohl přemístit.
Takhle nějak vypadá konec? přemýšlel Albus, když pomalými a dlouhými kroky procházel hradem, jenž mu byl domovem více než sto let.
Toto místo zveleboval. Dával naději, rady i poučení. Ochraňoval a hlídal. Miloval a zoufal si. S profesory, se studenty i sám se sebou. Znal každý obraz a každého ducha. Kámen na kameni. Věděl o všech tajných chodbách i místnostech v Bradavicích. Znal všechna pravidla, zákony i zákazy, jelikož se na dobré polovině sám podílel.
Tuhle, ten ohořelý roh na jednom obrazu tři chodby od Velké síně podpálil on sám, když byl ve druhém ročníku!
Zanedlouho vyšel na nádvoří, kde jej ovanul vlahý větřík a zvlnil mu stříbrné vousy. Nikdy ve svém životě se necítil tak starý, jako právě v tuto chvíli. Citronové bonbony protkané uklidňujícím lektvarem a lektvarem proti bolesti již nepomáhaly. Proč také - však tu již dlouho nebude.
Když byl mladší, představoval si svoji smrt v posteli, obklopen svými přáteli. Doufal, že v té době už bude se svým bratrem usmířený a smrt Ariany mu bude odpuštěna. Místo toho pomalu umírá na prokletí, které není ani dostatečně rychlé, aby jej ušetřilo emocionální bolesti a bolesti vlastního svědomí.
Nedokázal zachránit svět.
Poslední pohled na hrdé kamenné Bradavice. A pak se přemístil.

A/N: Chápu, že tento konec může být trošku zmatený. Skákat z jednoho pohledu do druhého, ale to už se vícekrát opakovat nebude (alespoň to nemám v plánu). První kapitola vysvětlila to, co měla. Někdo možná nechápe, ale Brumbál je tu stále dobrý a zastánce všech bez rozdílu. Ovšem.. V tento moment nepřemýšlí nad tím, co se bude dít se světem kouzel jako takovým - záleží mu pouze na těch, které miluje. Sobecké? A kdo by z nás nebyl, kdyby věděl, že už tu nebude a těm, které milujeme jako své děti, hrozí mučivá smrt. Šílené? Samozřejmě. Vždyť jen šílenství může zabránit samo šílenství. Proč ostatní jdou stranou? Každý přeci ví, do čeho šel. Bezohledné? Trochu. Ale to je Brumbál. Kdo ví, jak by každý reagoval před "koncem". Prosím, neodsuzujte tuto povídku jen proto, že se vám Brumbál nelíbí.

Úvod K T a Z V

Mon, 05 Sep 2011 12:33:12 +0200

Název: Kapka touhy a zrnko vědění

Napsala Basiliscus

Páry: HP/LV

Stav: rozepsáno

Beta: Nade

Varování: AU, slash 18+ (MxM), OOC postavy

Shrnutí: Zbývá tak málo času a Smrt je tak zatraceně blízko. Brumbál ví, že tu nebude věčně a tuší, že tentokrát prohrál, ale odmítá se vzdát toho posledního, na čem mu záleží: jeho chlapců. Jednoho už není schopen zachránit, druhého snad ano. Tak proč se neřídit heslem "pod svícnem je největší tma"?

Poznámka: Šestý ročník, některé věci jsou posunuté, jako kupříkladu zmzačená ruka Brumbála. Vše není úplně promyšleno, takže je možné, že se objeví chyby a na jejich výskyt budu ráda upozorněna.

Úvod N P

Sat, 27 Aug 2011 20:48:44 +0200

Název: Nebe počká

Napsala Basiliscus

Páry: HP/AB

Stav: rozepsáno

Beta: není

Varování: AU, slash 18+ (MxM), timetravel

Děj: Malá nehoda se znovunalezeným přítelem způsobí zvláštní výlet a Harry se ocitá na nejméně pravděpodobném místě - v čase, ve kterém být rozhodně nechce. Jaké následky bude mít jeho výlet v jeho době, pokud se vůbec vrátí někdy domů? A co ta podivná zrnka zlatavého písku? A má v tom všem přece jen drápky a peříčka Fawkes?

Poznámka: Harry nebude zvlášť magicky nadaný a supersilný ani geniální. Přesto bude mít jednu zvláštnost, která jej udělá výjimečným. A Brumbál - no ten bude prostě Brumbál, ale trošku mnou zformovaný.

3. Povídejme si

Fri, 19 Aug 2011 12:31:17 +0200

Povídejme si

Když byl Teddy po pohádce bezpečně uložený v postýlce a Lenka Láskorádová seděla s konvičkou čaje v knihovně, Harry vyplul ze svého pokoje již oblečený na večeři se Snapem v Prasinkách. Ještě naposledy zkontroloval, zda u sebe má vše, co potřebuje. Prsteny v krabičce, knížku a hlavně hůlku. Měl za to, že jej Snape nejspíš prokleje, až vytáhne kazetu na šperky.

"Vypadáš báječně, Harry," usmála se na něj Lenka zasněně, když scházel ze schodů a vešel do knihovny, aby se s ní rozloučil.

"Děkuji ti, Lenko. Jsem rád, že jsi svolila k hlídání Teddyho. Dnešní večer je pro mě důležitý," vysvětlil Harry ostýchavě.

"Já vím," vědomě odvětila blonďatá mladá žena a po chvíli dodala: "Všechno vyjde podle tvých představ."

Harry zamrkal. Dlouho měl podezření, že havraspárská dívka má jakési nadání věštectví nebo snad byla příliš vnímavá. Ale její ujištění jej povzbudilo. Měl pocit, že všechno vyjde jak má. Dokonce i jistá pochybnost o tom, jaký Snape bude jako rodič pro Teddyho, se nyní vytratila. Muž mohl být bastard na své studenty, ale pochyboval, že by si někdy dovolil na malé dítě.

"Jsem rád, že to říkáš. Ještě bys mi mohla říct, jak ráno bude reagovat Ginny," řekl s tichým smíchem, i když žádný humor nepociťoval.

Ginny Weasleyová byla dračice. Jedinou útěchou mu bylo, že jí nic neslíbil, takže kdyby měl čas všechno pravdivě vysvětlit i zbytku její rodiny, třeba se vyhne zraněním.

"Nebude nadšená. Ženy nejsou rády, když muži jejich snů dají přednost jiné ženě. Merlin chraň, když si vyvolí muže," usmála se opět vědoucně Lenka a to už Harry nevydrž el a rozesmál se.

Kdyby Snape nesvolil a kdyby Lenka nebyla zasnoubená s Nevillem, pravděpodobně by šel za ní, jelikož patřila mezi to málo lidí, kteří viděli pravého Harryho a ne jakousi ikonu světla.

Bylo to osvěžující.

Bylo to skvělé.

A zároveň i šíleně smutné, že na světě existovaly jen necelé tři desítky lidí, kteří viděli jen Harryho.

"Už musím jít," mrkl Harry na hodiny.

Za deset minut sedm. Snape má rád dochvilnost. Neměl by si muže znepřátelit více, než je nutné. A přijít včas není zase tak velký problém nebo ústupek z jeho strany. Stačí dávat pozor na hodiny a odletaxovat se do Prasinek.

S posledními slovy rozlučky vhodil prášek do krbu a zmizel v plamenech, aby se o chvíli později objevil U Tří košťat. Hned se stal středem pozornosti. Rosmerta k němu zamířila, až se jí prsa a boky zavlnily. S úsměvem jej objala a vedla k jeho oblíbenému stolu.

"Je tu profesor Snape?" zajímal se Harry a doufal, že pochopil správně, že se má ukázat zde.

Ostatně, jinde se ani najíst v Prasinkách nedalo. Byly tu rodinné domky a jen jedno místo, kde se podávala teplá jídla. Pak tu samozřejmě byla cukrárna Medový ráj, ale tam by lektvarista nevkročil, tím si byl Harry jistý. A už vůbec by nešel do místa, kde byl Harry na rande s Cho.

"Ne, dnes jsem jej neviděla. Ale pokud přijde, bude to až těsně před sedmou hodinou. Občas si sem skočí během týdne na máslový ležák a v neděli večer na jednu sklenku Ogdenovy ohnivé," usmála se Rosmerta a posadila jej k soukromému stolu.

Ten byl obestřen hned několika kouzly, které sem uvrhl Bill Weasley zvlášť pro Harryho, který chodil ke Třem košťatům každý víkend. Měli tu pravidelné srazy s Hermionou a Ronem a také jinými bývalými studenty z Bradavic.

Speciální místo v hostinci zajišťovalo bezpečí a umožňovalo soukromé rozhovory. Obranná a detekční kouzla také znemožňovala propašování jakéhokoliv lektvaru či jedu do nápojů a jídel. Ne že by Rosmertě nevěřil - byla důvěryhodná - ale skleničky mohly být vymyté lektvary, stejně tak jako příbory namočené v jedech.

"Dobře tedy. Až se ukáže, mohla bys jej odvést sem, Ros? Mám s ním schůzku," usmál se mile Harry, když se před ním objevil máslový ležák.

"Ale ale," ušklíbla se buclatá hostinská a zavrtěla laškovně boky.

"Že ty tu máš dostaveníčko s naším morousem," popíchla jej, když nereagoval.

"Možná ano. Možná taky ne. Je to večeře. Dnes se musíme oba pořádně snažit. Je to pro me důležité," mrkl Harry a Rosmerta chápavě přikývla.

"To si piš, Harry, že dostanete to nejlepší," ušklíbla se žena a zmizela obsluhovat další hosty.

Rosmerta se stala Harryho přítelem v době, kdy tu během prázdnin po válce chvíli vypomáhal. Žena byla tak podobná Molly Weasleyové, že bylo téměř nemožné si ji neoblíbit a nebrat ji jako náhradní matku nebo tetu.

Harry byl sotva v půlce svého ležáku, když se ve vchodu objevil Snape. Harry věděl, že díky kouzlům kolem stolu jej nevidí, ale podle výrazu na tváři lektvaristy usoudil, že muž ví, že tu někde je. Nepochybně slyšel klevety ostatních hostů. Než stihl muž udělat jeden krok do místnosti, ujala se jej Rosmerta a neochotně tvářícího se lektvaristu táhla až k Harrymu.

Snape se nezatvářil překvapeně, že najednou Harryho vidí u stolu se sklenkou teplé sklenice ležáku.

"Na čas," zašklebil se profesor a sedl naproti usmívajícímu se mladému muži, který otevřel jídelní lístek.

"Samozřejmě, Severusi," přikývl nadšeně Harry.

"Měl jsem za to, pane Pottere, že toto má být veřejná schůzka, o které by se psalo v Denním Věštci," zašklebil se ironicky Snape.

"Ano. To také je. A představte si, Severusi, kolik otazníků bude na titulní straně, až jim dojde, že velký Harry Potter je pod utajovacími kouzly v hospodě se strašlivým Severusem Snapem," usmál se laškovně Harry a zamrkal, když postřehl ohromený výraz na tváři svého spolustolovníka.

"Zmijozelské."

"Nepochybně. Učil jsem se od nejlepších."

"Lichotky, Pottere?" zašklebil se Snape a zavřel jídelní lístek.

Harry jen pokrčil rameny. Rosmerta se objevila o chvíli později a vyžádala si objednávky. Zatímco Harry dal přednost vepřovému s opečenými bramborami a smetanovo-houbovou omáčkou, Snape k jeho překvapení zvolil lehký salát s kuřecím masem a medem. K tomu si poručil šťávu z červeného ovoce. Harry třeštil oči.

"I přes všeobecné přesvědčení, pane Pottere, nejsem kanibal a už vůbec ne zapřísáhlý masožravec. Vlivem laskavého chování Temného pána, nejsem schopný jíst příliš velké a těžké porce," vysvětlil neochotně Snape.

"Děkuji, že jste mi to řekl. Často doma vařím. Nechtěl bych, aby vám z něčeho bylo těžko, až se ke mně nastěhujete," pokýval hlavou Harry a do pomyslného bloku si zapsal, že Sna-Severus má dietu.

Snape raději pomlčel o zmínce o vaření, ale podle zvýšeného obočí si patrně myslel své.

Jídlo bylo na stole ani ne o minutu později a Harry se s vervou hladového lva vrhl na steak středně propečený. Vůně masa byla lahodná a ústa mu sama od sebe slinila už jen při pomyšlení na to, jak se maso rozplyne v ústech. Snape na druhé straně decentně trhal vidličkou salát a úhledně jej pomocí nože skládal na kousky.

Harry jej chvíli pozoroval, než vyhrkl: "Tohle je soukromý stůl. Klidně ten salát vemte do rukou a dejte do úst. Tady to nikdo kromě mě neuvidí."

Snape pevně sevřl rty.

"Zásady stolování..."

"Chápu. Jen pokračujte," vyhrkl Harry, nechtíc slyšet přednášku.

Lektvarista přikývl a spokojeně dál skládal salát. Na polovinu. Pak na další polovinu. A pak do úst. Harry mrkl. Jak to, že se mu ten salát nerozbalil? On když se pokusí jej nabodnout na vidličku, vždy mu z ní odskočí...

"Slyšel jsem, že jste dopoledne měl problémy se slečnou Weasleyovou," začal Snape po chvíli ticha.

"Ach, jo, Ginny. Dozvěděla se o mém problému a nabídla se, že jej vyřeší. Myslím, že jsem vám o tom říkal? No, chtěla odpověď. Já ji samozřejmě nechci, vybral jsem si vás, ale to zatím neví. Odmítám být s někým jako je Ginny."

"Prý se s ní máte zítra sejít u ní doma."

Harry se zarazil. Byl ve Snapeově hlasu slyšet náročný osten?

"Ehm, jo. Zítra ráno, dřív než jí dojdou noviny, jí řeknu o našem zasnoubení," pípl Harry nejistě.

Snape se zastavil. Salát ležel zapomenutý.

"Zasnoubený? Pokud vím, zatím jsme ve vztahu."

"Vidíte, profesore Snape, to není pravda," zabručel Harry a položil mezi ně kazetu s prsteny a po chvíli i knihu.

Snape ji bez větších cavyků otevřel a ztuhle zíral na prsteny.

"Prsteny?"

"Ano."

"Vy jste pořídil zásnubní prsteny pár hodin poté, co jsme se domluvili, že se vezmeme? Nebo už je máte delší dobu?"

"Ano, to druhé ne," polknul Harry.

To neznělo dobře.

"To vás Weasleyová musí hodně rozčilovat," popíchl jej Severus.

"Vlastně ano," zahanbeně se začervenal Harry.

"Víte ovšem, že brzy po darování zásnubních prstenů se musíme vzít?"

"Vlastně jsou to prsteny závazné a od těch zásnubních se liší v nepatrné věci, takže si je lidé často pletou. A to co tvrdíte, není pravda. Závazné prsteny nás zavazují ke sňatku bez možnosti rozvázání. Našel jsem si v knihovně..."

"Vy čtete?" žasl Snape a natáhl se po vazbě na stole, kterou zběžně prolistoval.

"... že na rozdíl od zásnubního prstenu, který zavazuje partnery se nejpozději do roka a do dne vzít, závazný naopak poskytuje možnost sňatek uskutečnit kdykoliv. Také po darování těchto prstenů se automaticky sepisuje magická smlouva na Ministerstvu, která je samozřejmě nerozbitná. Na rozdíl od již zmíněných zásnubních. Ty mohou být kdykoliv vráceny. V momentě, co ten prsten nasadíte, si mě vzít musíte. Doufám, že se vám líbí."

Snape si prohlížel dva kroužky kryticky a dlouho, ale nakonec přikývl.

"Dobře tedy," promluvil nakonec a vrátil kazetu Harrymu. "Nasaďte mi jej."

Harry tak učinil bez reptání a okamžitě. Snape byl muž plný rozporů a mohl změnit názor během chvíle.

Snape zatím natáhl bledou ruku s pěstěnými nehty. Harry si všiml, že ruce má úzké, elegantní, bez zbytečných chlupů. Prsty měl Snape dlouhé s výraznými klouby, sem tam byla bílá jizvička. Patrně od krájení přísad. Prsten na prsteník padl jako ulitý. Možná to bylo tím, že se všechny prsteny opracované kouzelníky či skřety automaticky změní na velikost nositele.

"Vypadá dobře," pochválil tiše Snape a natáhl se pro druhý kousek, aby jej nasadil Harrymu.

Mladý Potter byl opakem Snapea. Alespoň to tak působilo. Pleť měl tmavší, snědší, a stříbro platiny se na útlém prstu vyjímalo podstatně více.

"Tak to bychom měli."

"Ano."

Harry si odkašlal. Cítil se opravdu trapně. A stále rozmýšlel, jestli neudělal chybu. Ne že by ji teď mohl zvrátit. Hra započala a nebylo z ní cesty ven.

"Začínáte litovat svého rozhodnutí, Pottere?" ušklíbl se Snape, ale v jeho očích bylo něco, co Harry nedokázal identifikovat.

"Ne. Jen přemýšlím, co zítra povím u Weasleyů," zasmál se lehce nervózně.

"Pravdu?"

"Neřekl bych, že to zrovna bude pravda."

"Já měl za to, že vždy říkáte jen pravdu," zvedl hraným překvapením obočí lektvarista.

Harry na něj vrhl výsměšný pohled, ale vzápětí mu zacukalo v koutku úst. "Co kdyby jste se dostavil do Doupěte a dělal mi garde."

"Takové nesmysly si vyžeňte z hlavy, Pottere. Kdyby poslali matronu Weasleyovou na Temného pána před pětadvaceti lety, válka by skončila již tehdy."

Harry se naplno rozesmál. Netušil, že bude Snape tak zábavný, ale dalo tušit, že muž v sobě kromě cynických a sarkasticky promyšlených poznámek skrývá i něco víc.

Snape se nepatrně ušklíbal a upíjel svůj džus.

"Ale vážně, skutečně nepůjdete se mnou? Ostatně, také se vás to týká a kdyby vás Weasleyovi viděli po mém boku, nebyli by tak... tak," Harry hledal správná slova.

"Nebyli by tak přehnaně impulzivní?" napověděl lektvarista s hříšným úšklebkem, který se Harrymu ani za mák nelíbil.

"Tak nějak," opatrně odpověděl.

"Co jste si nadrobil, Pottere, si taky hezky sezobejte. To že nemáte zájem o malou Weasleyovou, jste jí měl dát jasně najevo hned po Závěrečné bitvě a ne to protahovat a doufat, že na váš platonicky-pubescentní vztah z Bradavic zapomene. Ta dívka k vám obdivně vzhlížela ještě dřív, než uměla mluvit a to vinou svojí matky. V momentě, co jste jí zachránil život v Tajemné komnatě se její posedlost vaší osobou jen vyhrotila a tím, že jste jí dovolil, aby si myslela, že máte jakýsi pofiderní druh vztahu ji jen utvrdilo v jejím počínání a jejích bludech," zcela vážně promlouval Snape a Harry si poprvé uvědomil, jak zbabělé od něj bylo, že Ginninu posedlost nevyřešil už dávno před lety.

"Máte pravdu, profesore, já-..."

"Proto bude nejlepší, když tuto záležitost vyřešíte sám. Weasleyovský temperament je znám všem členům bývalého Fénixova řádu, Pottere. Rozhodně nemíním být v blízkosti, až propukne. Každopádně očekávejte, že vaše nerozhodnost bude mít dohru, která se vám nebude muset líbit."

Harry zamrkal.

"Tím myslíte přesně co?"

"Ta dívka vás zbožňuje a jako jediná se k vám dostala natolik blízko, aby se o ní i bulvár zmiňoval jako o vaší budoucí manželce. V její mysli se pravděpodobně oslovuje jako paní Potterová. Celou svoji školní docházku věnovala tomu, aby na sebe upozornila. Nevzdá se jen tak lehce a snadno jen proto, že si to budete přát," vysvětlil Severus a dopil sklenici.

"Možná by nebylo na škodu si uvědomit, že od svých jedenácti let vám dluží životní dluh," dodal po chvíli zamyšleného ticha.

Snape si povzdechl, když viděl Potterův nechápavý pohled.

"Ten dluh se dříve či později musí splatit, jelikož přechází přes generace. Kupříkladu, ač nerad to musím přiznat, já dlužil dluh vašemu otci a s jeho smrtí přešel na vás, dokud jsem jej nesplatil. Stejně tak by to platilo u Weasleyové. Najděte si nějakou chytrou knížku, která vám ještě před návštěvou vaší adoptivní rodiny vysvětlí, co přesně obnáší takový závazek."

Snape pohlédl na hodiny připnuté na stříbrném řetízku.

"Nejvyšší čas se vrátit do Bradavic, Pottere. Snesitelný večer. Doufám, že mi ukážete vzpomínku na setkání se svojí ex-přítelkyní," vycenil zuby muž a když se zvedal, vylovil z kapsy hábitu flakon s lektvarem.

"Co je to?" zajímal se Harry.

"Lektvar krve-přijetí pro vašeho syna. Jen abyste, Pottere, věděl, že i já počítám s tímto svazkem. Lektvar již obsahuje moji krev, chybí jen ta vaše. Sledujete jakou důvěru vkládám do vaší osoby, když vám daruji něco, co obsahuje moji krev? Dejte do ní přesně sedm kapek té své. Ani o jednu míň nebo víc. Poté lektvar protřepejte. Doporučoval bych chlapce dát pod silné spací kouzlo. U malých dětí sice není pravděpodobné, že by trpěly nějakou bolestí, ale nehodlám zjišťovat, zda tomu tak skutečně je."

Harry přikývl a prohlížel si neprůhledné sklo lahvičky. Věřil Snapeovi, že je v ní to, co říká.

"Kdy jej mám použít? Hned nebo stačí později?" vyzvídal.

"Lektvar by měl být použit nejpozději do měsíce od jeho výroby. Nemusíte spěchat, pokud si nejste jistý Pottere. Klidně jeho spotřebu odložte až těsně přes sňatkem, i když já osobně bych to příliš neodkládal. V momentě, co proběhne obřad, se magicky vytvoří smlouva, jak jistě víte a v té se uvede i dědic, pokud je na světě. Bylo by jen vhodné, aby do té doby byl vzhled Teda kompletně ustálen a lektvar se již plně vyloučil z těla a nemátl tak magické dokumenty," trpělivě přednášel profesorským hlasem Snape, až se Harry duchem opět na chvíli ocitl ve školní lavici.

"Tak to bychom alespoň předběžně měli stanovit datum svatby?" pokusně se zeptal Harry.

Snape přimhouřil oči.

"První týden v červenci by byl ideální. Přesun na Grimmauldovo náměstí k zabydlení. Minimálně týden před začátkem nového roku by bylo vhodné, Pottere, přesunout se pro změnu ke mně do Bradavic," kalkuloval lektvarista a Harry si všiml, že se mu černé oči ještě více setměly přemýšlením.

Muž byl evidentně smířený s tím, že Harry s Teddym naruší jeho osobní prostor.

"Já půjdu do Bradavic dříve, aby magicky rozšířil své pokoje a měl další místo pro vás s chlapcem," přikývl nakonec a pohledem vyhledal Harryho.

"Neberte sebou příliš serepetiček a lapačů prachu, Pottere. Můj byt je praktický a obsahuje pouze věci, které skutečně potřebuji a nehyzdí tak mé okolí. Očekávám totéž i od vás a vašeho syna," zavrčel.

"Teddy je velice pořádný chlapec a hraje si pouze na místech k tomu určených. Což je jeho pokoj a salon, kde má vyhrazené místo. Má rád společnost a když není s Kráturou, pobývá poblíž mě," objasnil Harry a sám se zvedal konečně k odchodu.

Nerad to přiznával, ale přítomnost bývalého profesora si skutečně užil. Muž byl snesitelný, když jste nebyli středem jeho kousavých poznámek.

Vcelku celý večer byl příjemný a Harry tak měl možnost pozdě v noci ve své ložnici přemýšlet nad tím, že ve skutečnosti je Snape velice dobrá společnost.

Než se nadál, Harry stál nedaleko Doupěte. Teddyho opět hlídala Lenka, ale tentokrát se k ní přidal i Neville. Všichni čtyři spolu posnídali výtečné lívance od Krátury, který stál pyšně opodál a neustále jim nabízel to či ono.

Harry se usmál, když oběma svým přátelům popisoval večeři se Severusem. Byl nadšený, jelikož muž počkal, než vstane a Snape, jakožto ten, kdo navrhl večeři, zaplatil, i když za velkých Harryho protestů. Nakonec se dohodli, že příště bude zase pro změnu platit on, což se Harrymu zdálo jen spravedlivé. A Severusovi evidentně také.

Nechali se vidět při procházce Prasinkami, ale dotěrných pohledů si moc nevšímali, až Snape nakonec zastavil na konci ulice a hodlal se rozloučit. Harry v tu chvíli koutkem oka zahlédl muže s fotoaparátem a byl si jistý, že stejně tak jej viděl i lektvarista, který mírně, ale opravdu jen nepatrně ztuhnul.

Harry výmluvně a omluvně zároveň mrkl, lehce se pravačkou dotkl Snapeovi levé ruky tak, aby fotograf hledáčkem byl schopný zaznamenat blyštící se prsten a poté s lehkým pokýváním a jednoduchým ozvu se zítra, s prásknutím zmizel.

Teď byl tady. A připravoval se na jednu z nějtěžších chvílích svého života. Čelit Ginny Weasleyové. Harry si udržoval od probuzení obavu, že dnešek jej rozkmotří s rodinou zrzavců na pěkně dlouhou dobu. Ale, při Godrikovi, jednou hodlal být konečně sobecký!

Ani nemusel klepat a hned vešel do Doupěte, které se ani za ta léta nezměnilo. Všude panoval hluk, stejně jako poprvé, když sem vešel jako malý chlapec.

"Ahoj Harry, zlatíčko! Kde je Teddy?" přivítala jej hned Molly a objala jej tak silně, až se vmáčkl do jejích mohutných vnadů.

Voněla po skořici a vanilce. Nepochybně z pečení.

"Ahoj Molly. Je s Kráturou a Lenkou a Nevillem," usmál se Harry nejistě.

Během chvíle jej obklopil zbytek rodiny. Arthur Weasley na něj mával ze svého místa u krbu, přičemž nespustil oči z mudlovské propisovací tužky, kterou nepochybně sebral Hermioně, která právě kroutila hlavou a nevěděla, jestli se má smát a nebo zuřit. Vedle ní byl Ron, který na Harryho pouze mrknul a kývl, než se zašklebil a hlavou mrskl k oknu, za kterými v zahradě mluvila Fluer s Ginny.

Harry se zašklebil. Ron škodolibě ušklíbl. Kupodivu to byl právě Ron, který si velice brzy uvědomil, že Harry se k Ginny nevrátí. Ne že by se nesnažil je dát dohromady. Ale nakonec se smířil s tím, že Harry nebude oficiální Weasley.

"Kde jsi se tak dlouho toulal. Máš hlad, Harry? Před obědem ti mohu udělat ještě pořádnou snídani," usmívala se Molly a pokynula mu ke kuchyni, kde nepochybně bylo ještě mnoho jídla od nedávné snídaně.

"Ne, děkuji, jedl jsem doma," usmál se, ale nepohrdnul talířkem sušenek, který kolem něj proplouval ve vzduchu a který obratně ukořistil dříve, než si jej všimli ostatní muži v domácnosti, a že jich bylo požehnaně.

Pomalu se přišoural ke svým přátelům a postavil se vedle Ronalda. Ten nezaujatě pozoroval Hermionu, které se konečně vrátilo pero. Opět si dělala poznámky. Patrně nějaký nový výzkum pro nemocnici.

"Hledá lék pro starší kouzelníky na dračí neštovice," řekl Ron.

"Aha. A našla ho?" zahučel s plnou pusou Harry.

"Ještě se k tomu nedostala. Přišla na zlepšení jednoho lektvaru a samozřejmě to hned psala Snapeovi, který řekl, že se obětuje a ve svém volném čase se na to někdy podívá. Což je víc, než Hermiona očekávala. Pak zjistila, že při kostidrtící kletbě stačí použít Kostirost na zpevnění kostí a posléze je zlomeninu možné doléčit mudlovskou formou nějakého sádroravce nebo cože to."

"Sádry, Rone."

"Jo, sádra. Netuším co to je, ale zní to nebezpečně. Každopádně to prý nemá trvalé následky pro ty, kteří jsou kostidrtící kletbou zasaženi," zašklebil se zrzek.

Harry se usmál.

"A taky testuje ovlivnění příchutě lektvarů bez znehodnocení jejich účinku. Opět Snape. Tentokrát jí ještě neodpověděl. Znervozňuje ji to."

"A kdy mu psala?" zajímal se Harry.

"Před deseti minutama," zašklebil se Ron a protočil oči.

"To k němu ta sova ještě nedorazila," uchechtl se na oplátku Harry a trošku se zarazil, když do místnosti vplula Ginny.

"Harry!"

Harry strhnul. Ron se přidusil ukradnutou sušenkou z Harryho talířku.

"Ehm, Ginny," zachvěl se v reakci a trošku se naklonil k nejlepšímu příteli, který jej tělem nepatrně stínil od své sestry.

Dívka na něj upírala velké nadějné oči až málem zlomila jeho předsevzetí. Ne, pro Merlina, stál proti Voldemortovi a u něj byl důvod se bát, ne u Ginny. Ta mu možná mohla udělat scénu, ale neublížila by mu. Harry na chvíli zapochyboval. No, ublížila, ale ne tak, aby jej to citelně zasáhlo.

Poprvé byl Harry rád, že Teddyho se rozhodl nechat doma. Nebyl si jistý, jestli by své výbuchy vzteku byla Ginny schopná ovládat před malým dítětem, které zaregistrovala teprve před několika dny. A i kdyby ano, jistě by to pro Měsíčka byl stresující den.

Ginny se zatím během jeho přemýšlení stačila přitulit k jeho boku a zaháknout se do jeho paže, ve které držel prázdný talířek. S očekáváním se zadívala na celou svoji rodinu, která se shromáždila nedaleko nich. Patrně vycítili, že se něco velkého chystá.

Harry se nadechl: "Dneska jsem přišel, abych vám oznámil velkou novinu. Budu se ženit."

Ginny se široce usmála a její sevření se bolestivě utáhlo. Harry se pousmál, než se rozhodl vypustit pomyslnou zlatonku.

"Beru si Severuse Snapea," dodal. "Včera jsme se zasnoubili. Svatba bude do měsíce."

Ticho bylo ohlušující. Harry se přikrčil. Nehty se mu zabodly přes tričko do kůže. A pak se ozval ohlušující nervy drásající výkřik. Do něj se však ozval i pronikavý sykot z přilétající sovy, která jako obvykle, ve stejnou dobu, odhazovala u Weasleyů Denního věštce.

Tam, na titulní straně přes celou polovinu listu, byla velká černobílá fotografie ze včerejšího večera v Prasinkách.

A/N: Pro ty z vás, co to nevědí, jen jedna jediná sova houká. A to výr. Ostatní "syčí". Zní to jako kdyby prudce unikal vzduch z duše. To jen tak informačně.